Úterý 3. července 1877

Napsala jsem matce zuřivý dopis s kletbou na konci. Bůh mi to odpusť — nepsala jsem ho proto, abych urážela, ale abych se ochránila, je-li to možné, před novými hrůzami.
Navštívily jsme zámek pana Wortha v Suresnes — paní de Mertensová nám to zařídila prostřednictvím důvěrné přítelkyně paní Worthové. Byla jsem vyčerpaná a rozčilovalo mě, jak ta dáma mluví o krejčím jako o Jeho Výsosti — a pak o velikánech tohoto světa. A pomyslet, že o všech těch aristokratech a všech těch celebritách vyprávěli zrovna mně — tedy že jsem chtě nechtě hrála roli v té maloměšťácké a odpudivé přehlídce.
Zámek — či spíše vila — je zázrak od vrátnice až po holubník. Vše, co lze vložit z vybranosti, péče a fantazie, je tu v hojnosti. Je tu několik pavilónů a dům, skleníky, zahrady. Ale žádné obydlí na světě se tomuto nepodobá. Dokonce vnějšek budov je tak okrášlen, tak smaltován, tak ozdoben vším možným, co si člověk sotva dokáže představit, že ztratíte z dohledu dům samotný — zkrátka zdi. Je to šílenství detailů, rokoka, bric-à-bracu; porcelán až na trávníku, úchvatně uspořádaný v rostlinách a květinách. Vše, co lze ze sebe, z dokonalosti, půvabu a mimořádnosti vložit do živůtku nebo pláště, je tu rozeseto všude. Výšivky, zlacení, malba, smalt, mozaika, krajky, tapiserie, z nichž by se člověk sotva odvážil šít šaty — vše tu v hojnosti. Ale uspořádané s překvapivým vkusem a jemností. Zdá se nemožné, aby člověk, aniž by se zbláznil, vymyslel ten milión cetičiček, z nichž každá vzatá zvlášť je uměleckým předmětem nebo výstředností nebo jakousi legrací. Každé schodiště, každá zvonková šňůrka... zkrátka — nepochopitelné! Lze tyto domy rozbít na deset tisíc kousků a každý z nich by byl jistě dost pozoruhodný, aby si zasloužil místo na polici. Lze tento překvapující styl neobdivovat, ale nelze mu upřít, co mu patří — a v tomto žánru je to vznešené.
Vše, co jsem četla z nejbáječnějších popisů, je pramálo vedle Suresnes. Skleníky — ta prozaická skla — jsou uspořádány tak, že člověku připadají božské.
A je vidět, že ten člověk to všechno miluje jako umělec — tisíce drobností prozrazují vznešený vkus a dokonce kult velkých mužů a krásných činů. Prosvítá i jistá ctižádost být sám velkým mužem — to je odpustitelné a dokonce zcela přirozené. Každý ve svém oboru. A ostatně — povznést se takto uměním, které lidé rádi označují za řemeslo, je snad záslužnější, obtížnější, než skrze věci, které jsou vznešené a vážné samy o sobě.
Ostatně, kdyby člověk chtěl zajít dál a vážně rozebrat vše, co toalety ženy — tedy polovina ženy — mají společného s nejzávažnějšími zájmy a událostmi... člověk by se tomu podivil. Ale to by pro mě zašlo příliš daleko — a ostatně, aby se skvělé studii nikdo nesmál, musí ji napsat uznávaná autorita.
Ti ďáblové Francouzi — sotva je člověk mezi nimi, nemůže si pomoci a skoro pohrdá veškerou jinou šlechtou, veškerými ostatními zásluhami, veškerými ostatními bohatstvími. Zdá se, že mimo tuto výheň není nic živého, nic myslícího, nic slavného! Zdá se, že... vpravdě tak to je: Paříž je zvon, který oznamuje celému světu vše, co bylo dost silné, aby jím otřáslo.
Paní de Mouzayová, despotická a náročná, si nedělá skrupule z nevybíravých výčitek:
„Proč ji nepozvaly na přehlídku.“
To nechápu — jak se prosadit, jak... zkrátka, to je otročina, neboť stačí se s ní pohádat, aby vás pomlouvali ve všech temných koutech, mezi veškerou sebrankou z jejího okruhu.
20. července opouštím Paříž, 25. srpna opouštím Aix a 25. září opouštím Como.