Sobota 23. června 1877

Srdce mi to říkalo: každá duše je sestrou jiné duše — Bůh je stvořil v párech a učinil z nich muže a ženu. Svět je může marně na čas odloučit — je jim souzeno dříve či později se setkat.
Proč se tedy říká, že je vzácné, aby oba milovali?
Je pravda, že básníci a anatomisté se dívají různýma očima.
Znovu ta prokletá pouť, která mě dráždí!!
Byli jsme u paní de Mouzayové.
V Paříži se cítím stísněně a budoucnost v tom doupěti mě děsí. Trpím tím, že žiji skryta — a třesu se při pomyšlení, že bych se měla ukázat.
Tolik nenávidím svou minulost, že mě dráždí fotografie, které mám před sebou — snad třicet pět — z nichž každá připomíná jeden dojem nebo jednu důvěrnou myšlenku; chtěla bych je roztrhat.
Nejrozkošnější ze všech Georgesů přišel dnes večer — opilý... v jakém stavu!
Jeho kráska ho za sedm let opustila už po pětadvacáté nebo po třicáté. Odtud zoufalství.
Blouzní a ujišťuje, že mu řekli, že nás všechny zavřou do blázince. Ta absurdnost mi je nepříjemná — tolik si beru všechno k srdci, vše tohoto druhu. Jsem tak vyděšena fikcemi i skutečnostmi, že kdyby mi přišli říci, že mě prezident republiky vyhošťuje z Francie, sklonila bych hlavu a nakonec bych našla rozumné důvody, jimiž bych ten akt vysoké moci ospravedlnila.
A co se stalo s mým ubohým Alexandrem?
Máma píše, že Torlonia byl tak milý, že ho nebylo možné nepozvat. Zůstal tedy s přímou jízdenkou do Říma — šel s dámami do Monaka — a odjel teprve nazítří po obědě u nás. To ho snad odzbrojí. Prý vše obdivoval, vše schvaloval, je tak nadšen přijetím, námi.
Jaká škoda, že tak slušný, tak uhlazený člověk je opilá a zlá bestie. A po pravdě mu musím přiznat, že ze všech mužů, které znám, patří k těm, kdo jsou nejvíc džentlmeny, kdo jsou nejlépe vychovaní a nejlépe umějí mluvit a jednat — bez banálnosti a bez důvěrností. Alexandre by byl totéž, kdyby mu jeho přátelství s mámou nedávalo jisté výsady, kvůli nimž si někdy dovoluje příliš. Na úctu jsem jako posedlá a nejmenší věc mě raní.
Děsí mě, že mě tu znají víc, než jsem si myslela. Tak například několik dam, jejichž jméno jsem nikdy neslyšela, vyslovilo před Carolinou mé jméno — a znají mě od vidění z Nice i z Paříže. Celá Paříž, více méně elegantní, byla více méně v Nice.
Nuže! Čeho se bát. Budu studovat a... staň se, co staň.
Jídla si dávám nosit k sobě, všichni ti lidé mě nudí.
Rosalie mi vypráví o Madame Šelmě.
„Poslyšte, Rosalie, zní to legračně, ale připadá mi, že nás ďábel svázal jedním provazem — Alexandra a mě.“
„Ale, ale! Tak to vám tu čertovinu musel někdo provést v Neapoli.“
„Proč?“
„Na tohle jsou v Neapoli velcí mistři, můj císaři!“

Poznámky

Maršál Patrice de Mac-Mahon (1808–1893), prezident republiky v letech 1873–1879; od krize 16. května 1877 stál v otevřeném sporu s republikánskou sněmovnou, kterou 25. června 1877 rozpustil. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „mon empereur“ — Alexandrovo zvolání, které Marie i Rosalie opakují jako refrén. ↩