Pátek 22. června 1877

Začala jsem ten odporný život po obchodech — třebaže tak nutný. Zůstávám-li v Paříži, musím si obnovit téměř celou šatnici.
Co unavuje v nejvyšší míře, je nastupovat a vystupovat z kočáru více než dvanáctkrát. A ten obchod, jak říká Rosalie, bude trvat tři čtyři dny — to jest dokud nebudu mít tmavé šaty na pobíhání po městě.
Byli jsme u doktora Fauvela — nařizuje patnáctidenní kúru v Enghienu. Podvoluji se... ale hleděla jsem na svou nemoc s tak velkýma očima, že léčba, kterou předepisuje, mi připadá tak malicherná, že nevěřím v brzké uzdravení...
Jsem unavená a smutná. Paní Armstrongová, baronina sestra, mě unavuje svým neustálým vytržením nad vším, co dělám. Její obdiv je tak absurdní! Nejde o falešnost — ale o neustálou snahu líbit se, říkat ano, nadšeně se rozplývat, což by... znechucovalo, kdyby člověk předpokládal sebemenší zákeřnost skrytou pod těmi všemi květy, věnci, triumfálními oblouky.
Být pořád na nohou, pobíhat po obchodech se šaty, klobouky atd., ještě nevědět, co bude — hle, muka, na která Dante zapomněl.