Úterý 19. června 1877

Už měsíc každý den opakuji, že 15. června musím odjet, prosím, aby se chystali, a pokaždé dodávám, že čekám scény a prosím, aby mi je ušetřili.
Zkrátka — dnes mě přivedly do stavu, kdy bych kousala do železa! Právě v okamžiku odjezdu tytéž záminky, jaké vždycky předkládaly s takovou chladnokrevností a takovou drzostí!!!
Už tři dny jsem trochu bláznivá a jako v mlze... dala jsem se do pláče — vytrvaly; křičela jsem — bez úspěchu; tak jsem rozbila, co se dalo, říkala hrozné kletby a strčila jsem do tety, bila jsem ji!
Odpusťte mi tuto nestvůrnost proto, že ji říkám tak bez obalu.
Kdybyste byli na mém místě, možná byste mě tolik neodsuzovali.
Po té strašlivé scéně jsem upadla do takové strnulosti, že jsem tři čtyři hodiny seděla ve stejném křesle, zatímco se hrál piket s Anitchkoffovými.
Teta a máma jsou dobré, milosrdné — ani se na mě nezlobí; vyděsilo by je jen něco, co by mohlo dopadnout na mě. Vědí, že jsem napůl bláznivá a zcela nešťastná. Kdybych nebyla tak znechucena a tak zděšena, řekla bych, že mě začaly trpně poslouchat — a že v jakémsi černém oblaku, který mě obklopuje, si vychutnávám tu nestvůrnou moc.
Paní Anitchkoffová říká, že by mě tak chtěla vidět vždy.
„Jste klidná, váš obličej je odpočatý a dýchá klidem a dobrotou — a jste hezká.“
Poprvé od dětství jsem strávila celý den se všemi.
Paní Kondareffová přijela veselá jako ptáček a s ní její bratranec Baranvitch, který byl těžce nemocen. Vzpomínáte si na něj přece, viďte, z prvních dnů po mém příjezdu? Pili jsme čaj v zahradě.
Rosalie, která má pana hraběte velice ráda, o něm mluví jen nerada, protože se směji, říkám krutosti, pletu si ho se svými psy a končím tím, že na tomto světě nepotřebuji nic než dva provazy, jeden pro něj a jeden pro sebe. Ale nutím ji a ona mi odpovídá:
„Že ji to příliš trápí a že už všechno vypravovala.“
„Já vím, ale zapomněla jsem.“
„Vy si ale z ubohého pana hraběte tropíte posměch.“
„Vůbec ne, baví mě to.“
„No vidíte, že vás to baví!“
„Ale ne! Dělá mi to radost! No tak, opakujte... totiž, takhle: co bylo před těmi cestami, to všechno vím a to je odbyté, ale řekněte, co vám Séraphin vypravoval teď, teď! Nestojím o Séraphinovy ani o vaše dohady.“
„Nu, jak jsem říkala, Séraphin mi řekl, že se pan hrabě změnil, ach, ale jak se změnil! Zeptala jsem se ho, jak se mu na cestě vedlo, a že si jistě udělal spoustu známostí. A Séraphin řekl:“
„Ach ne, vůbec ne, to si ani nedovedete představit, jak se změnil, trápí se, nudí se, už není jako dřív, zkrátka mi řekl, že má docela určitě v úmyslu se oženit...“
„To řekl Séraphin?“
„Ale ne! Pan hrabě.“
„Chce se oženit, ale to nic nedokazuje.“
„Počkejte, tak jsem se ho (Séraphina) zeptala, jestli má někoho na mysli. ‚Vy si ze mě děláte legraci!‘ řekl mi jen tak. ‚Jakpak legraci?‘ ‚Ale ano, víte přece dobře, že je to slečna Marie, pan hrabě mi to řekl.‘ A tohle všechno se stalo možná po dopisech, které pan hrabě dostal od své rodiny z Florencie.“
„To se jen Séraphin domýšlí?“
„A pan hrabě mu to řekl.“
„Ale pak je pan hrabě šílený.“
„Co se dá dělat, když je do vás blázen!“
„Možná byl, Rosalie, ale už dávno.“
„Ale ne, teď.“
Ale prosím vás, proč by se to říkalo? Vždyť v Neapoli se v poslední době nic neříkalo, protože nic nebylo.
„Kdy tedy?“
„Popadlo ho to znovu na cestě.“
„Kdo to říká?“
„Pan hrabě Séraphinovi.“
„Je to jisté?“
„Ano.“
„Přísahejte.“
„Přísahám.“
„Na hlavu Pánaboha?“
„To je mi tedy přísaha!“
„Jen do toho!“
„Nu tedy, na hlavu Pánaboha.“
„A kdybyste lhala?“
„Ale když vám říkám, že ne, a je to dokonce velké neštěstí, protože už předtím... jenže teď si z toho jen tropíte smích. A pan hrabě je do vás zamilovaný a přiznal se k tomu Séraphinovi...“
„V Neapoli?“
„Ne, na cestě.“
„Přísahejte na hlavu své matky.“
„Přísahám na hlavu své matky.“
„Dejte si pozor, ať se nezatratíte.“
„Já? Pane Bože! Můj císaři! Co je na tom tak divného!“
Kdybych té dívce nikdy nelhala, věřila bych jí víc. Ale pořád se bojím, že si vymýšlí, a staví přitom na tom, co jsem jí namluvila o adopci malé Alexandriny... Zkrátka z tohoto rozhovoru se můžete zhruba dozvědět, co bylo řečeno, protože jsem si leccos dala zopakovat desetkrát.
„Ale kdyby to byla pravda, Rosalie, choval by se jinak... nejezdil by do Monaka.“
„Jezdí tam ze vzdoru, to já dobře vím.“
„Dejte si pozor, Rosalie, vy si vymýšlíte.“
„Ale přísahám vám, že ne. Copak si taky myslíte, že je radost mít s sebou takového ďábla, jako je ten Torniole!“
„Přijel by sem... kdyby to byla pravda — no řekněte, co mu v tom brání?“
Zatímco Rosalie mluvila o chladném přijetí, myslela jsem si, že mu v tom snad přece něco brání, a pro kohokoli jiného by to byl dost závažný důvod. Ale zdá se mi, že on si z toho nic nedělá, stejně jako já. Je opravdu těžké znovu se setkat po tak pěkném vyříkání, jako bylo to naše. A i kdyby změnil názor, jak se vrátit po takovém prohlášení a po takových dopisech? Uvádím všechny tyto důvody kvůli vám a proto, že tak smýšlejí všichni.
Pokud jde o mě, nevím, jak je to možné, ale nevzpomínám si na nic, co by mohlo bránit, a zdá se mi, že on musí stejně tak cítit to, co odhání každou myšlenku na potěšení, na návrat... To, co vypráví moje komorná, je tak přirozené a tak dobře se to shoduje s tím, co ona neví, že mám chuť... člověk má vždycky chuť věřit tomu, co mu dělá nesmírnou radost.
Zkrátka si to dávám opakovat jako pohádku.
Máma v Monaku nebyla, a tak nemáme vůbec žádné zprávy...
Paní Kondareffová odtamtud přijela, Alexandre tam nebyl. Rosalie, která byla dnes ráno za sluhou, slyšela pana hraběte mluvit v posteli smutným, nemocným hlasem. Zůstal tedy doma, chudáček drahý, jak se musel nudit.
Neviděl můj byt, jaká škoda. Ale co! Včerejší zoufalství přešlo, a pokud jde o Alexandra, opakuji si jako předtím tu Markétinu větu: „Drahý Alexandre (Valentine), vyslyší-li mě Bůh, zase tě uvidím...“

Poznámky

Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Mon empereur“ — Alexandrovo zvolání, které Marie i Rosalie opakují jako refrén. ↩