Pondělí 18. června 1877

Doprovodila jsem své na nádraží a šla s Dinou k Anitchkoffovým.
Mluvili jsme o Larderelovi. Pan Anitchkoff chtěl pořád, abych si ho vzala — bránila jsem se rukama nohama, jak si jistě domyslíte. Fouká silný vítr a je mi z něj nějak podivně.
Ten tvor... Audiffret pozval na oběd Alexandra, Torloniho, d’Aspremonta a vikomta de Plancy.
Myslíte, že Torlonia nic neřekl o nás, o mně a o přestrojení?
Nechápám, co píši. V modrém pokoji hoří sedmnáct svíček, tady čtyři — vše je ozářeno; čtu nevím co a občas se jdu válet po zemi s Praterem, Pinciem a Bagatelle.
Zítra odjíždím. Ta ubohá Bagatelle... je neobyčejně silný buldok, jemuž jsem zakázala stříhat uši — což jí místo krutosti přirozené jejímu plemeni propůjčuje výraz nekonečné dobrosrdečnosti. Není ničí oblíbenkyní, skoro pronásledovaná — a její pokorný výraz mě dojímá jako velké neštěstí. Vzpomínáte si přece, viďte, na Bagatelle koupenou v Paříži, přejetou a vyléčenou ve Spa?
Jsem lehce nervózní a ospalá — jako bych na něco čekala.
Odjíždět a říkat si přitom navždy — z toho člověka jaksi zamrazí a je mu úzko. Lítost, kterou tu zanechávám i kterou si odvážím, mi vhání slzy do očí... Ale nepláču již jako dříve. Co jsem přijela do Neapole, neplakala jsem víc než třikrát.
Právě jsem hrála na mandolínu, sedíc ve své mušličce jako Amfión... nebo nevím již jaké poetické stvoření. Rosalie seděla na zemi a vypravovala mi o zlomyslnosti Torniola, totiž Torloniho, a o Alexandrově uhlazenosti a půvabu jeho rodiny.
Chvílemi si myslím, že on a já jsme totéž — a chvílemi úplně žasnu, že mluvím o tom cizím člověku, který je tam někde v Monaku, nevím kde, a s nímž mě nic nespojuje.
Pincio uprostřed modrého saténu a bílé krajky je jako pes neskutečně elegantní.
Konečně — tak netrpělivě očekávaný návrat z Monaka. Larderel nepozdravil tetu a mámě řekl, že věděl, že antipatie mezi ním a tetou je vzájemná. Máma, které se celý večer svěřoval, je zdrcená. Nemiluje ani svou matku.
„Vše jsem prohospodařil — svůj majetek, zdraví, život.“
Je zruinovaný, hledá manželku nebo se chce zabít; máma je zoufalá z tohoto znechucení vším, z toho prázdného srdce, vysušené duše, zvrhlého a zpustošeného a zoufalého ducha.
Ale nejlepší je odposlouchávat u dveří — udělala jsem to jako minule. Nevím, jakou smutnou rozkoš má člověk z toho, když poslouchá, jak se líčí jeho neštěstí. Litovali mě a říkali, že s mými aspiracemi, s mými touhami nemám ve skutečnosti než bídu a trýzeň — a že na světě není dost velké štěstí, aby smazalo hořkosti, které jsem dosud zakusila. Opakovalo se, že jsem zamilovaná do Alexandra a že mě nechce ani znát. Nikdy nebudu schopna říci, jak mě ta věta ranila — a já pořád naslouchala. Alexandre vypravuje, že mu nabízeli nevěsty, ale že ho nechtěly — a ještě jedna mu zbývá vyzkoušet ve Švýcarsku. Vypravuje vše mámě, která ho uklidňuje — prý. Tolik mi házejí do tváře, že mě nenávidí, že se již neodvažuji nic říci a cítím se nemilosrdně ponížena...
„Nelekejte se, madam,“ řekl, „až se za čas dozvíte o mé smrti; dejte vědět i slečně Marii.“
Kdyby to aspoň bylo vážné. Všechna ta zoufalá slova, všechny ty příběhy o morálním a fyzickém zničení mě roztřásly — cítím se sama zničená a ubohá! Oh! Ubohá!!! Nenávidí mě — co tím chtějí říci? Myslí, že tím vyléčí tu lásku, která neexistuje? Tím mě jen přivádějí k zoufalství, dělají mě hluboce ubohou a znechucují mi samu sebe až k smrti.
Pokud jde o Larderela — to ještě nic; teprve když myslím na vše ostatní, jsem... nevím jaká! Nevidím nic šťastného, nic utěšujícího; mám strach — pověrčivý, strašný strach!
Tato strašná bolest mi dává chvíli odpočinku — spíše otupenění — aby mi pak dala sílu trpět jako poprvé v den, kdy se jako dnes mrak protrhne.
Zítra... zítra na sebe znovu zapomenu.
Slyšet ty, kdo mě obvykle podporují, zoufat nad mým osudem — to mě zdrtilo...
A ten Alexandre teď... ale když ho nemiluji — co mi na tom záleží? Sama nic nevím — zajímá mě, sdílím všechny jeho činy, starosti, veškerou jeho bídu. Bože, kdybych měla peníze!!!
Dal mi stokrát prostřednictvím mámy najevo, že je mu velmi líto, že ho milují — protože on sám to nedokáže. Chce si znovu udělat jmění a to ho trýzní, zaměstnává.
Nechci, aby matka ještě někdy hrála tu ubohou roli — jen aby mi přišla vyprávět nějaké... hlouposti.
Nevím, jak to vysvětlit — co říci — kdyby mě Rosalie nechala samotnou, možná bych plakala.
Alexandre mě lituje! Šílím z toho žalem.
Ne, nevěřte, že jsem nešťastná — je to jen dnes večer; vždyť jsem vám řekla, že se ničeho nebojím — ani manželství, ani smrti — jen abych si to nerozmyslela.
Velmi trpím — nemohu říci jak — trýzním se a těší mě to.
Když myslím na sebe, srdce mi puká lítostí!! Bože — kdybych s tím mohla něco dělat.
Bože můj.
napříč stránkou
Připadá mi, že smůlu nosí právě matka! Vždy se spřáteluje s těmi, s nimiž mám neshody. Přináší mi smůlu a bojím se, že ji budu nenávidět.
Kdybych si opravdu, ale opravdu dobře zvykla na myšlenku, že jsem nešťastná, byla bych klidná. Ale vždy na to zapomínám — a pokaždé, když mi to někdo připomene, zdá se mi to tak nové a tak strašné, že zoufám jako nejšťastnější žena na světě při první nepříjemnosti.