Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 17. června 1877

Nedělám si žádné iluze — včera ho přivedli skoro násilím... ostatně jeho příjezd do Nice, ta maškaráda... to vše je tak podivné; zdá se mi, že jsem snila.
Myslela jsem si s dost živou uraženou pýchou, že dnes nepřijde. Ale ne — přišel; tropila jsem si žerty z máminy lásky k němu, nahlas jsem mu vyznávala lásku klidným tónem, napůl lhostejným a lehce posměšným, jenž je co možná nejlepšího vkusu — a který neprojevoval ani mrzutost, ani rozrušení. Ostatně jsem nebyla ani mrzutá, ani rozrušená. Bylo mi volno — až na starosti s tím, že máme málo služebnictva atd. Místo elegantního komfortu bych si přála nádheru.
Je škádlivý jako dítě — stačilo, abych řekla, že ryba není dobrá, a hned si ji dal dvakrát. Chtěla jsem zahnat psy a on se dal do vyprávění o své lásce k psům; přisvědčím mu a on přizná, že jsou to odporná zvířata. A tak dál s kávou, okurkami, nejmenšími prkotinami. Proto jsem ho mezi jinými něžnostmi takřka nazvala Radostí-mých-očí — a Lise jsem zakázala dívat se na něj.
„Pro děti je to velmi nebezpečné, má drahá Lise.“
S největší péčí jsem se vyhýbala tomu, abych zůstala o samotě s nejkrásnějším ze všech Larderelů na světě — takže to vypadalo, že o to naopak stojí on; ostatně nás nikdo nerušil. Mluvili jsme o aprílových žertech a dalších věcech do sytosti — nahlas — jako by to opravdu byla jedna z nejrozkošnějších vzpomínek světa.
škrtnutoOdvážné je, že se tváří, jako by nám říkal: včera jste to byla vy.
Místo abych Monako zapírala, dělám si z toho legraci a říkám mu:
„Kdo jiný by se přestrojoval, barvil vlasy a obočí, jen aby vás zahlédl, ne-li já?“
„Ne, ne, promiňte, to není tak — jen je zcela možné, že jste nechtěla být vidět v herně, a proto jste si oblékla ten kostým, abyste doprovodila svou váženou maminku...“
„Oh, to vůbec ne — bylo to kvůli vám, protože jsem do vás blázen, protože vás už dva roky zbožňuji...?“
„Ach! Promiňte.“
„Ale...“
„Jsem hloupý...“
„Ano...“
„Jsem hloupý... počkejte! Ale ne natolik, abych tomu věřil.“
„To je škoda — ale mýlíte se.“
Mrzí mě a zároveň těší, že se Larderel chová s vytříbenou jemností a nádherným vkusem. Ujišťuje mě, že nikdy nevěřil, že to byla já — Clement mu to řekl a on nikdy nevěřil — s výrazem, který říká: Poznal jsem vás, dobře to víte, ale protože si to nepřejete, je to tak, jak si přejete — a nechci vás ani žertem mezi námi urazit podezřením či narážkou. Vědět o vašem přestrojení by mě zavedlo příliš daleko.
A navíc mi dává najevo — mně — že... jako by... jsem k němu byla krutá. Co tomu říkáte? To je ale drzost!
A pak hraje roli mého strýce — jde s mámou do kuřárny a říká jí: „Poznal jsem ji, nejsem hlupák — ale nesmí se to vědět, a tolik jsem se nasnažil, že Torlonia je na falešné stopě.“
Tolik jsme o tom všem tlachali, že polovinu zapomínám. Všechny ty komedie, narážky, lži mě opravdu zmátly — nevím již přesně, kdo ví, kdo neví, co se smí a co se nesmí vypravovat — a komu a jak.
napříč stránkou
Tak jako tak — musí být přece jen polichocen, a je. Já jsem přece taky polichocená, když mě obdivuje muž, i takový, který mi je lhostejný.
Připadá mi tak přirozené, že tu je, že mi to přes to všechno dělá... jakýsi strach.
Všichni byli v Monaku a já se bavila dědečkovými kletbami a pohrdáním vůči Larderelovi — a to vše proto, že Larderel rozbil sochu Psyché a zvedl... myslím... přikrývku nebo košili ženě toho ubohého sochaře.
Z toho vidíte, nakolik se dá věřit tomu, co se povídá.
Rosalie a Séraphin znovu začínají! Šli do Villefranche a Rosalie mi přísahá na hlavu své matky, že se skoro celou dobu mluvilo o nás — a to takto. Pan hrabě se často nudí, pan hrabě je úplně proměněn, pan hrabě dostával ve Vídni dopisy, v nichž mu psali, jak mě ve Florencii milovali a jak jsem se líbila své drahé matce. Pan hrabě je do mě bláznivější než kdy jindy — a včera byl pan hrabě tak šťastný, že dlouho hovořil se Séraphinem a řekl mu, že si mě chce vzít se chce oženit...
Zkrátka mi to všechno připadá tak směšné!
Buď ten sluha lže — nebo ten ubohý Alexandre přišel o rozum.
Teď mám chuť vidět ho hrát!.. Jak to zařídit! Jak se přestrojit? Ten prokletý Žid mě stejně najde.
Pohleďte, jak klame zdání! Alexandre je v Nice v létě, zatímco jsem tu já — a Alexandre se usazuje v Paříži na zimu.
Od té doby, co je tu, nebylo ani prudkých emocí, ani otřesů, ani svírání srdce — jsem jen trochu neklidná a skoro nic nejím, to je vše. Od včerejška jsem měla kávu, čaj a třešně — nic jiného mi neprojde hrdlem.
To vše mi připadá tak podivné... a tak přirozené, že se v tom již nepoznávám; a kdybych se nebála směšnosti, řekla bych, že nás přes to všechno ďábel svázal jedním provazem — Larderela a mě.
Vracejí se z Monaka.
Není možné ponižovat, zneuctívat a špinit člověka více, než se to dělá s Larderelem. Potřebuji ho vidět, abych se uklidnila — sotva se vzdálí, vybaví se mi takový, jak mi ho líčí: ohavný, zmrzačený, zloděj, podvodník, zbabělec, bázlivec, zvrhlý, zkažený, shnilý!...
A přece dnes hovořil tak dobře — byl tak prostý a tak jak se sluší a patří.
Ale tito sluhové jsou absurdní... proč Séraphin vymýšlí, že jde o mě?
Že se pan hrabě stal čímkoli, co chce — že si pan hrabě přeje oženit se — to je možné; je dost unavený, dost zkažený, dost vyžilý na to. A konečně, že mě paní hraběnka považuje za okouzlující a píše mu to — i to je možné. Ale že on sám říká, že je do mě zamilován více než kdy jindy!... To je... žert.
Vidíte — psal florentský sluha do Vídně, a hraběnka i čert!
A vypravuji jen to, co Rosalie oficiálně přísahá — zbytek je neobyčejně něžný.
Říká se, že Torlonia byl dnes večer opilý na mrtvolu — Larderel také opilý, třesoucí se, rozrušený a hrající jako ubožák. To je k politování. Chtěla bych ho vidět klidně prohrávat nebo vyhrávat sto tisíc franků. Co chcete — je to jeho povaha.
Smějeme se tomu všemu — a přesto mě všechno to pokrytectví dost mate.