Úterý 12. června 1877

Nešla jsem spát, abych mohla začít malovat hned v pět hodin, a pak v jednu hodinu mi ten lump Walitský přišel vypravovat, že viděl v Monaku muže, který se naprosto podobal Larderelovu portrétu a hrál vysokou hru.
Zatahala jsem Walitského za nos za tu dobrou zprávu a popřála mu dobrou noc a přitom myslela na vejce a na krysu. Nechala jsem ho jít nahoru a čekala. Ale když po hodině nebylo slyšet nic zvláštního, vrátila jsem se dohadovat se s Rosalií — ta tvrdila, že ho před nehodou uchránila prohnutá záda; pokud jde o krysu, je to nepochopitelné. Já se domnívám, že krysa nebyla mrtvá; co se týče vajec, vzhledem k venkovní teplotě a k nehorázné teplotě, kterou Walitský jistě způsobí, myslím, že zítra ráno budou buď kuřátka, nebo vejce natvrdo.
Rosalie chtěla, abych šla spát, a já odpovídala hlouposti a přitom tančila tarantellu. V košili, bosá, s mandolínou, v noci — je to kouzelné.
Drak tančil také a přitom reptal na ten fantastický způsob trávení nocí. Nu, není snad dovoleno bavit se? Každý si bere radost tam, kde ji najde.
Začíná svítat. Ještě hodina četby, nebo hodina a půl.
V Německu se ze všech těchto orgií vzpamatujeme. To věřím — tancovat tarantellu, dokud není člověk promáčený jako ve vaně, a přitom si doprovázet hlasem i mandolínou, takže při posledních otočkách mi jazyk k nerozeznání připomínal Bagatellův po honbě za krysami.
Přesto jsem od pěti do osmi ráno spala.
Jako poděkování za tu oslavu mě předvolali k policii. Opravdu nevím, co se mi ještě v Nice nestane. Teta zuřila jako lvice; máma, Walitský a Triphon... a Triphon, který to spáchal a tvrdil, že platit budu já, ujišťoval, že žádné předvolání neexistuje; strčili mu ho pod nos, a tu se odehrála převelice kuriózní scéna. Dál zapíral, jako by nic neviděl, a na všechno, co se mu řeklo, odpovídal pořád stejně:
„Slečno, nevěřte tomu, co vám říkají, nikdy nepůjdou proti vám, to není pravda.“
Chápu, že tváří v tvář takové drzosti může člověk spáchat zločin. Nic odpornějšího — a zároveň nic podivuhodnějšího.
Nevěděla jsem, zda je ten člověk šílený, nebo zda jsme se všichni zbláznili. Už jen když to píši, cítím křeče podráždění.
Díval se na papír, přikázali mu číst, přečetl to — a znovu opakoval:
„Nevěřte tomu, co vám říkají, nikdy nepůjdou proti vám, slečno. Ach! Madam, tady není nikdo cizí, mohu vám tedy říci, že takové kousky provádíte každému a týráte své věrné sloužící.“
Už jsem se chystala všechny podrápat; tetě šla pěna od úst; abych všechny nepodrápala, odešla jsem — žasnouc jako pominutá!
Tento sluha má všude dluhy a neodvažuje se už používat cizích jmen — tak bere mé. Já u policie — to je hanebnost!! Bože můj, Bože. Walitský napraví omyl a předejde veškerým budoucím záměnám.
Ale ne, ne! Mé jméno v těch špinavostech. Jaká drzost, jaká hanebnost!!
Rozplývám se vedrem; večer mne odvezli kočárem a viděli jsme přijíždět mámu z Monaka v devět hodin — tedy odjela odtamtud v osm; Walitský říká, že ten včerejší pán tam nebyl. Hle, nová pošetilost — vrátit se tak brzy.
Konečně — peněžní nesnáze. Nedostatek peněz se rovná výletu na oslu v Sorrentu.
Dej mi peníze, Bože, a budu šťastná! Zlato — to je všemocnost.