Sobota 9. června 1877

Vstala jsem v sedm hodin, ale bylo již horko — tři knížky začaty, jeden zápisník, dva obrazy; ale chopím se mandolíny, a po několika žalostných tónech se dám do čtení — jenže jsem zapomněla si něco poznamenat; a tak s mandolínou pod jednou paží, s knihou pod druhou píšu.
Přijde Brunet, pak maluji, pak si lehnu, pak vyjdu se všemi — ale je to nudné. Potkáme Galulu a dál Soroku; ten však prošel, viděla ho jen máma. Divím se, proč zdraví toho nicejského surovce.
Nice je místo, kam přicházím rozjímat nad všemi svými cestami toho roku.
Dívka má přece právo toužit vidět svou matku, ne? Nuže já — toužím vidět tu svou. Je to opravdu zvláštní: Alexandra už vůbec nemiluji, ale jeho matka je tou mojí — a ji miluji.
A co kdyby paní Tutčevová pokračovala ve svých pronásledováních v Paříži. Znala paní Smelskou, roz. Basilevskou — a ti Basilevští, bratranci paní Kondareffové, mají v Paříži velký dům.
To je opravdu hrozná starost.