Pátek 1. června 1877

Vida Lisi utíkat zahradou, pocítila jsem silnou touhu mít u sebe Alexandrinu. Lise je dvanáctiletá; ta druhá bude mít tolik za deset let. Vychovávala bych ji jako nikdo na světě — mluvila by latinsky jako francouzsky a znala by nazpaměť všechny knihy chronologicky seřazené; ostatní dělení by se ukázala potom; hrála by na harfu a klavír, ovládala by všechny užitečné jazyky. Brala bych ji všude a zapálila ji pro umění a krásné věci, nechávala by studovat to z umění, k němuž by měla největší sklon. Nechala bych ji odmaturovat z věd a písemnictví, ne z pedantství, ale proto, že by to mělo ve světě váhu — mluvilo by se o tom, lidé by ji respektovali, stýkala by se s vědci, básníky a umělci, kteří by ji opěvali ve svých knihách a umisťovali na svá plátna. Měla by nekonečný vtip — v tom není žádných překážek — a byla by krásná, což je více než pravděpodobné; dobrá a štědrá, to bych do ní vložila já. Učinila bych z ní fénixe, proslulost, zázrak — a bylo by to tím sobečtější, že bych z toho sama nic neměla. Udělala bych z ní zkrátka to, čím bych mohla být já, kdybych se od narození mohla vzdělávat.
A milovala bych ji více než vlastní dceru — nevím proč, snad proto, že by mi lichotilo, kdyby lidé říkali... nevím co — že ji miluji z... odevzdanosti, z oddanosti z... co já vím. Moje role by byla původní a obdivuhodná, zvláště vůči otci. Kdybych to byla má dcera, bála bych se vnucovat se její vděčnosti, obtěžovat ji, dávat se do popředí... vypadat, jako bych o něco prosila. Moje dcera by byla polovinou mě samé — a já jsem tak stydlivá, tak úzkostlivá, tak ostýchavá vůči sobě.
Sny...
Dnes přišel pan Savič, tetřin bratranec skrze Romanovové — strávil zimu v Nice a přicházel často. Zbohatl v Anglii a ve věku padesáti pěti let touží za každou cenu se oženit. Chtěl by tetu, ale ona se nemůže vdát kvůli mně — jsou tedy jen přátelé; u toho dobrého pána, jako u Collignonové, je to pouhý vrtoch.
Kdo by mi věřil, že jsem schopna života, který vedu. Stále sama doma — čtu, maluji, píšu, hraju. Scházím dolů jen k jídlům a těším se jen ve vlastní společnosti!
To není štěstí, ale je to to, co je připravuje — člověk se zdokonaluje, aby měl úspěchy jako žena a zejména jiné. Vzala jsem si do hlavy stát se slavnou — a to se mi povede.
Jak lze žít jako ti lidé dole — moji lidé?! O čem mluví, na co myslí? Na sloužící, na drobné peněžní a šatové záležitosti. Ó — vše jen v malém: na výhry v Monaku, na to, co řekla paní Kondareffová, a na fígl, jenž byl zahrán generálovi paní Bouldokoffovou; na poslední whist s panem Anitchkoffem, na poslední výbuch paní Anitchkoffové, na... co já vím? A především na mě, na moje blaho — které jim jen vyhovuje zapomínat, to jest nechávat spát, když já o tom nemluvím.
Rychle do Paříže! Pracuji, ale nepokračuji — potřebuji mistry.
Bijou opustil Vídeň.
Jak mé srdce, jak mé srdce trápením trpí! (Malborough)
Ostatně na to ani nemyslím. Koná svou velkou cestu, jde se obnovovat — ale nic mě neznepokojuje z důvodů uvedených na straně 173.

Poznámky

Pozn. překl.: „Bachelière ès sciences et lettres" — titul bakaláře věd a písemnictví; v roce 1877 výjimečné pro ženy — první francouzská žena složila baccalauréat teprve v roce 1861, a stále to bylo krajně raritní.
Pozn. překl.: Whist — karetní hra oblíbená ve společnosti 19. stol., předchůdce bridže.
Pozn. překl.: Citát z francouzské lidové písně „Marlbrough s'en va-t-en guerre" (Marlborough táhne do války), oblíbené od 18. stol. Marie cituje s ironií — píseň je o vzdáleném manželovi/milenci.