Úterý 3. dubna 1877
— Jen ne příliš mnoho Lardereiho, že ano? řekl na odchodnou Doenhoff.Dnes se koná ten slavný výlet do Sorrenta, jemuž jsem se tolikrát bránila.
Už ve vlaku mě Larderei začínal jemně dráždit tím, že hovořil s Dinou. Pokaždé, když mluví s někým jiným než s mámou nebo se mnou, je mi úzko.
Z Castellamaru do Sorrenta naskakujeme do kočáru — máma, Dina a Melissano na první místa, já a Marcuard na přední lavici, Bijou na kozlíku, lazzarone1 přivěšený vzadu za vozem a naše úctyhodná zavazadla o osmi kusech — a vyrážíme.
Celá cesta plynula ve škádlení všeobecném — i zcela osobním. Rvali jsme si navzájem kapesníky, klobouky, rukavice. Jinak jsem byla celkem klidná, neboť Larderei mohl mluvit jen s kočím — ale brzy jsem začala žárlit i na kočího, a tak jsem nechala toho vznešeného zhýralce nést slunečník a — jako prý kvůli výmolům — opírala jsem si o jeho paži hlavu s potěšením zcela zvláštním.
Při vstupu do hotelu de la Sirène začali Melissano a Marcuard žertovat o Lardereim. Místo Sirène říkali Siléna — vyměnili jedno r za l.2 To je zřejmě přezdívka la Righi; vyplynulo mi to z toho všeho, co zaznělo poté, přičemž jsem dělala, že nechápu, a zapamatovala si vše nazpaměť.
Téměř ihned jsme nasedli na osly a jeli do Massy — ubohé vesničky obdivuhodně položené.
Bylo ještě světlo, Larderei mě stále opouštěl, můj osel šel špatně, zaostávala jsem za ostatními a snášela jsem ukrutná muka, když mě tak viděla máma, jež chápe a cítí vše jako já.
Když jsme dorazili do Massy, byla tma. Prochladla jsem, byla jsem rozladěná — usedli jsme v ubohé ohradě u krčmy, kam přišel opilý lazzarone zazpívat píseň, jež se zdála být složena pro Lardereiho a… Silénu. Poslouchal ji bledý a nepřítomný. Já jsem se dusila vztekem.
Na zpáteční cestě jsme šli téměř po celou dobu sami a spolu. Na tu hodinu vzpomínám jen se zachvěním blaha.
Šli jsme bok po boku tou nádhernou silnicí; v noci jsme se skoro neviděli, zahalila jsem se závojem a hovořili jsme naprosto přirozeně o maškarním bálu, o dopisech, o jeho souboji. Čas od času mi bral ruku a já se ztrácela v nových a okouzlujících pocitech. Řekla jsem mu, že mě zaujal — v touž chvíli mi říkal, že jsem rozkošná a že mě miluje jako šílenec. Raději bych to nebyla slyšela, protože si zasloužím víc než toto letmé vyznání, tuto jakousi kratochvíli.
— Nechci vám sloužit jako útěcha… A co byste dělal, kdyby nás přepadli lupiči? Vždyť už nemáte ani ruku, abyste nás bránil.
— Tuhle mám, a pak — Otec Věčný je převelice laskav; vzal mi vládu nad tou rukou, ale dal mi místo ní nádherný pár parohů!3
— Pár čeho?
Ztrácíme se ve výmluvách a odbočkách.
Nevím už, byla-li ta večeře veselá — vím, že se nám zpívalo a hrálo na spoustu nástrojů.
Paní Hamontoffová je v Sorrentu tři dny; jdeme k ní. Kamkoli, jen abych mohla jít temnými ulicemi zavěšená do Lardereiho. Marcuard se dvoří Dině, jež velmi zkrásněla, a Melissano je s mámou. Již při závěru večeře, během níž se mluvilo o té odporné ženě po náznacích — tak, že kdybych nevěděla, nemusela bych to uhodnout — již na konci večeře jsem s bolestí zpozorovala, že Larderei je podnapilý. Přijala jsem přesto jeho paži a budu ještě dlouho vzpomínat na tu procházku protknutou utrpením.
Byl tu vedle mě a říkal hromadu něžností, které mě rozhořčovaly, protože myslel na tu druhou — a byl opilý! Opakovala jsem mu to znovu a znovu a sypala na něj nadávky, ale to ho nevystřízlivělo, a bylo to opravdu obrovské trápení zmírněné blahem opírat se o jeho paži, cítit, jak mou ruku hloupě hladí ta jeho!
— Jste opilý, ale jistě chápete, že jste odporný a nezpůsobný; zůstávám s vámi jedině proto, abych se z vás vyléčila, slyšíte!
A opakovala jsem mu to bez ustání.
Terasa hotelu Victoria by byla rozkošná, kdyby toho člověka nebylo napadlo bavit se s Dinou. Na zpáteční cestě jsem mu vzala paži a opakovala, že jen proto, abych se z něj vyléčila.
Ale poslyšte:
Byl jeden král thulský,4 jenž věrně až do hrobu střežil, co mu zanechala krásná jeho — zlatý pohár…
— A vaše krásná, přerušila jsem svůj zpěv, co vám zanechala?
— Ach ano, zanechala mi dluhy.
— A?
— A malou holčičku.
— A… co ještě?
— Proboha, ano, malou holčičku — mám malou holčičku; mou malou Alexandrinu.
Ten tón něžnosti, s nímž vyslovil „mou malou Alexandrinu", mě obrátil v kámen a dohnal mě k zuřivosti!
— Vy… vy… máte! Oh! Jak se opovažujete mi to říkat! Jste blázen! Opilý! Ach, kdyby to nebylo proto, abych se z vás vyléčila!
— Ano, a dávám jí zvláštní výchovu — stane se slavnou. Pije jen koňak.
Byla jsem zdrcena. Jsem zuřivá! Rozzuřená!
Kdybych dala na těch pár řádků, jež jsem tužkou načmárala v tmavém pokoji, musela bych zvolat: miluji ho, miluji ho, miluji ho! Je opilý, je blázen, blázen — ne ze žertu, ale opravdový šílenec, nemocný! Ztracený, pomatenec, opilec! A já ho miluji!
Místo aby mě dovedl zpět do hotelu, nabídl procházku po zahradě — nechám se vést. Mám já vůli — já zlomená, já ponížená, já vystrašená! Ta vyznání lásky, ta opilá pohlazení mé ubohé ruky mě rozhořčovala a připravovala o rozum.
Říkal nevím jakou banalitu o Faustu a Markétě. Hovořili jsme o tom před večeří.
— Přiznávám, řekla jsem, že Faustovi jsem nikdy nerozuměla. Vždycky mi to připadalo špinavé, zbabělé a nízké.
— Ano, protože je oklamána Markéta?… Ale to se stává tak často. Faust oklame — nebo Markéta oklame…
— To není totéž.
— Markéta oklame častěji?
— Za ten názor jste si draze zaplatil.
— Cože? Proč?
— Protože… protože vám nemohu říct všechno… ačkoli vás nepokládám za mladého muže jako ostatní; pro mě je vám pětačtyřicet let nebo jste žena — proto si k vám mohu dovolit takovou volnost.
— Och ho! Jakže? Tak tedy řekněte proč. Proč se nebavit jako dva dobří přátelé — rád bych znal váš názor…
— Tedy proto, že Faust oklamaný je jen vrcholně směšný, zatímco Markéta oklamaná nemá nic jiného na práci než to, co udělala: zemřít.5
To bylo na cestě do Massy.
A v zahradě byl opilý!!
— Ještě pět minut, říkal, ještě pět minut. Takže jste se ze mě vyléčila?
— Téměř…
— Ano či ne?
— Jste opilý!
— Ano či ne? Chci to vědět.
— Téměř; a dříve jste mě zajímal.
— Ano? Jen to?
— Možná více…
— Och, tak tedy nechte to „více" pokračovat — ještě pět minut, těch pět nádherných, božských minut… Miluji vás… miluji vás.
— Dávám vám těch pět minut, vidíte…
— Ano, jste rozkošná, milá, zbožňuji vás, strávil bych celý život u vašich nohou. Máte jen jedinou chybu — že jste slečna…
Vidíte! Vidíte! Byla jsem zděšena a nešťastna.
— Dejte mi políbit vaši ruku, pokračoval, zapřísahám vás, no tak, co vám to udělá…
Nakonec jsem mu ruku dala — ne chladnou a lhostejnou, ale ledovou a plnou šílené něhy k němu. Políbil mi ji.
Ó důstojnosti, ó posvátnosti lásky! Zalez si pod lavici, starý Lustucru, stará vycpaná huso, starý Švýcare třinácti kantonů!6 — jak říká Larderei Marcuardovi.
Sedla jsem si na schody před domem, on si sedl k mým nohám a vzal mě za ruku, nakláněje nad mými koleny tvář, jež se mi v noci, nalíčená a přetvořená stíny, zdála neobyčejně krásná a jemná.
Byla jsem smutná — on byl napůl podnapilý! On opilý! Opilý!
Pomyslete — opilý! To jen chybělo!
Myslím, že mi řekl nějakou obscénnost. Nerozuměla jsem. Miluji ho.
Nevěděla jsem, jak se vrátit dovnitř — zlý duch, faun Melissano, přišel mi na pomoc a přidal se k nám.
Sešli jsme se ve velkém předsálí. Larderei mluvil o odjezdu zítra ráno; Marcuard, uražený a pobouřený touto nezdvořilostí, odvětil, že zůstane, aby doprovázel dámy.
Nevěděla jsem, co říci, a cítila jsem se špatně. Přinesli čaj — Larderei chtěl koňak; dívám se na něj se strachem a bolestí. Vzpomenu si na svou malou Alexandrinu a hodím šálek, jenž se roztříští na tisíc kousků o mramorové dlaždice.
Loučíme se s docela nepříjemnou chladností.
Přestala jsem existovat. Všechny pokoje sousedí; při zavírání dveří se ocitneme u Lardereiho a Melissana, odkud vyjdeme a vrátíme se k sobě. Sotva jsem podala Lardereimu ruku a jako první odešla — dohonil mě na chodbě a s rychlostí, které je jen on schopen, mi políbil ruku.
[Napříč stránkou:] V tom gestu bylo cosi vážného — jako by mě prosil o odpuštění.
Hned jsem nastražila uši. Dlouho, předlouho jsem psala s Melissanem hromadu nesmyslů, abych konečně mohla slyšet toto:
— Tak jak to bylo tam? zeptal se Melissano.
— Pche! odpověděl Larderei, uléhaje. Políbil jsem ji na ruku.
— Jenom?
— Ale, příteli — ona měla na všechno odpověď.
S hrudí přitisknutou ke dveřím jsem naslouchala těm cynismům; na jeden den toho bylo příliš. Začala jsem se nahlas rozhořčovat nade vším, vším, vším!
Pak jsem si vzpomněla na důstojné věci, které jsem řekla, a radovala jsem se z nich…
Miluji ho. On mě nemiluje. Je blázen, opilec, ztracenec!
Dlouho jsem se modlila a snažila se plakat, ale byla jsem příliš rozrušená, příliš plná bolesti.
Takhle jsem tedy dopadla — pro!!!
— Pas trop de Larderei n'est-ce pas ? dit en partant Doenhoff. C'est aujourd'hui que se fait le fameux voyage à Sorrento auquel je m'étais opposée plusieurs fois. Déjà en wagon Larderei commençait à m'irriter doucement en parlant à Dina. Je suis inquiète chaque fois qu'il parle à d'autres qu'à maman ou à moi. De Castellamare à Sorrento nous nous mettons dans une voiture, maman, Dina et Melissano sur les premières places, moi et Marcuard sur la banquette de devant, Bijou sur le siège, un lazzarone accroché derrière la voiture et notre considérable bagage composé de huit pièces, partons. Tout cela s'est passé en agaceries générales, et particulières. Nous nous sommes arrachés les mouchoirs, les chapeaux, les gants. Pour le reste, j'étais assez tranquille, Larderei ne pouvant parler qu'au cocher, mais bientôt je suis devenue jalouse du cocher et je me fis tenir l'ombrelle par le sublime dévergondé au bras duquel j'appuyais, comme à cause des cahots, ma tête avec un plaisir tout à fait particulier. En entrant à l'hôtel de la Sirène Melissano et Marcuard ont commencé à plaisanter. Larderei sur Sirène en substituant l'l à l'r, Silène. C'est le nom de la Righi d'après tout ce qui a été dit ensuite et que j'ai fait semblant de ne pas comprendre et que j'ai retenu par cœur. Presque immédiatement nous avons pris des ânes et sommes allés à Massa, fichu village admirablement situé. Il faisait encore jour, Larderei me quittait souvent, mon âne allait mal, je restais en arrière et souffrais tous les diables d'être vue ainsi de maman qui comprend et ressent tout comme moi Arrivés à Massa il faisait noir ? J'étais glacée, de mauvaise humeur, on s'assit dans un méchant enclos de cabaret où un lazzarone ivre vint chanter une chanson qui semblait composée pour Larderei et... Silène H II écoutait pâle et distrait, j'enrageais. Au retour nous sommes presque tout le temps restés seuls et ensemble. Je ne repense à cette heure qu'avec des frissons de contentement. Nous marchions côte à côte par cette route superbe, dans la nuit on ne se voyait presque pas, je m'étais voilée et nous parlions le plus naturellement du monde du bal masqué, des lettres, de son duel. Il me prenait de temps en temps la main et je me perdais dans des sensations nouvelles et adorables. Je lui ai dit qu'il m'avait intéressée en même temps qu'il disait que j'étais charmante et qu'il m'aimait comme un fou. J'aurais mieux aimé ne pas l'entendre parce que je mérite autre chose que cette déclaration de passage, cette espèce d'amusement. — Je ne veux pas vous servir de consolation... Et que feriez-vous si des brigands nous attaquaient? Vous n'avez même plus de bras pour nous défendre. — J'ai celui-là, et puis le Père Eternel est très bon; il m'a enlevé l'usage de mon bras mais il m'a donné une paire de cornes superbes ! — Une paire de quoi ? Nous nous perdons dans les faux-fuyants. Je ne sais plus si le dîner a été gai, je sais qu'on nous a chanté et joué sur un tas d'instruments. Mme Hamontoff est à Sorrento depuis trois jours, nous allons chez elle. Aller n'importe où pourvu de marcher dans des rues sombres au bras de Larderei. Marcuard fait la cour à Dina qui a beaucoup embelli et Melissano est avec maman. Déjà à la fin du dîner, pendant lequel on avait parlé de cette exécration de femme en déguisant, de sorte que si je ne savais pas, j'aurais pu ne pas deviner, déjà à la fin du dîner je remarquais avec douleur que Larderei était gris. J'ai accepté son bras tout de même et je me souviendrai longtemps de cette promenade mêlée de souffrance. Il était là près de moi, il disait des quantités de tendresses qui m'indignaient parce qu'il pensait à l'autre, et il était ivre ! Je le lui répétais en le criblant d'injures mais cela ne le dégrisait pas et vraiment c'était une peine énorme tempérée par le bonheur de m'appuyer sur son bras, de sentir ma main sottement caressée par la sienne ! — Vous êtes ivre, mais vous comprenez sans doute que vous êtes abominable et inconvenant, je ne reste avec vous que pour me dégoûter de vous, vous entendez ! Et je le lui répétais sans cesse. La terrasse de l'hôtel Victoria serait charmante si cet homme n'avait pas eu l'idée de causer avec Dina. Au retour j'ai pris son bras en lui répétant que c'était pour me dégoûter. Mais écoutez : Il était un roi de Thulé Qui jusqu'à la tombe fidèle Eut en souvenir de sa belle Une coupe en or ciselée... — Et votre belle, dis-je en interrompant ma chanson, que vous a-t-elle laissé ? — Ah ! oui, elle m'a laissé des dettes — Et ? — Et une petite fille. — Et ... quoi ? — Mon Dieu oui, une petite fille, j'ai une petite fille; ma petite Alexandrina. L'air de tendresse donné à ma petite Alexandrine m'a pétrifiée et me met en rage ! - Vous... avez... vous ! Oh ! Comment osez-vous me le dire II! Vous êtes fou ! Ivre ! Ah ! si ce n'était pas pour me dégoûter de vous II — Oui, et je lui donne une éducation spéciale, ce sera une célébrité. Elle ne boit que du cognac. J'étais anéantie, je suis furieuse ! Enragée ! Si j'écoutais les quelques lignes que j'ai tracées au crayon, dans une chambre sombre, je m'écrierais que je l'aime, je l'aime, je l'aime ! Il est ivre, il est fou, fou, non pas fou pour rire, mais fou malade ! Perdu, insensé, ivre ! Et je l'aime II Au lieu de me ramener dans l'hôtel, il m'offre de faire un tour au jardin, je me laisse mener. Est-ce que j'ai une volonté, moi brisée, moi humiliée, moi effrayée I! Ces paroles d'amour, ces caresses ivres à ma pauvre main, m'indignaient et me faisaient perdre la tête. Il disait je ne sais quelle banalité sur Faust et Marguerite. Nous en avons parlé avant le diner. — J'avoue, dis-je, que je n'ai jamais compris Faust. Cela m'a toujours semblé sale, lâche et bas. — Oui, parce que Marguerite est trompée ?... Mais cela arrive si souvent. Faust trompe, ou Marguerite trompe... — Ce n'est pas la même chose. — Marguerite trompe plus souvent ? — Vous êtes payé pour être de cet avis. — Hein ? Pourquoi ? — Parce que, parce que je ne puis pas tout vous dire... bien que je ne vous compte pas comme un jeune homme comme les autres; pour moi vous avez quarante-cinq ans ou bien vous êtes une femme, c'est pour cela que je suis si libre. — Oh ! ho ! Comment, et bien dites alors pourquoi ? Pourquoi ne pas causer comme deux bons amis, je voudrais connaître vos appréciations... — Eh bien, parce que Faust trompé n'est que souverainement ridicule, tandis que Marguerite trompée n'a pas autre chose à faire que ce qu'elle a fait : mourir. C'était sur la route de Massa. Et dans le jardin il était ivre !! — Encore cinq minutes, disait-il, encore cinq minutes. Alors vous êtes dégoûtée de moi ? — Presque... — Oui ou non ? — Vous êtes ivre ! — Oui ou non ? Je veux savoir. - Presque, et avant vous m'intéressiez. — Oui ? seulement ? — Peut-être plus... — Oh ! eh bien laissez ce plus continuer encore, encore cinq minutes, ces cinq minutes adorables, divines... Je vous aime... je vous aime. — Je vous les donne ces cinq minutes, vous voyez... — Oui, vous êtes charmante, gentille, je vous adore, je passerais ma vie à vos pieds. Vous n'avez qu'un seul défaut, c'est que vous êtes demoiselle... Vous voyez ! Vous voyez ! J'étais terrifiée et malheureuse. — Donnez-moi votre main à baiser, continuait-il, je vous en supplie, voyons qu'est-ce que ça peut vous faire... Je finis par lui donner ma main, non pas froide et indifférente mais glacée et pleine de tendresse folle pour lui. Il me l'a baisée. O dignité, ô sainteté de l'amour ! Va te fourrer sous la banquette, vieux Lustucru, vieille oie empaillée, vieux Suisse des treize cantons ! Comme dit Larderei à Marcuard. Je m'assis sur les marches du perron, il s'assit à mes pieds et me prit la main en penchant sur mes genoux sa figure qui dans la nuit, fardée et redressée par les ombres, me parut d'une beauté et d'une finesse rares. J'étais triste, il était à moitié gris ! Lui ivre ! ivre II Pensez-donc ivre I! Il ne manquait que cela ! Je crois qu'il m'a dit une obscénité. Je n'ai pas compris. Je l'aime. Je ne savais comment rentrer, le mauvais génie, le faune Melissano vint m'y aider en se joignant à nous. On était rassemblé dans la grande antichambre. Larderei parlait de partir demain matin, Marcuard blessé et froissé de cette impolitesse répondait qu'il resterait pour accompagner ces dames. Je ne savais que dire et me sentais mal. On sert le thé, Larderei voulait du cognac; je le regarde avec peur et peine. Je me souviens de ma petite Alexandrine et jette ma tasse qui se brise en mille morceaux sur les dalles de marbre. On se dit bonsoir avec un froid assez désagréable. Je n'existais plus. Toutes les chambres sont voisines, en fermant la porte nous nous trouvons chez Larderei et Melissano, d'où nous sortons pour rentrer chez nous. J'ai à peine donné la main à Larderei et sortis la première, il me rattrapa dans le corridor et, avec une rapidité dont seul il est capable, me baisa la main. [En travers : Il y avait quelque chose de sérieux dans cet acte, c'était comme un pardon qu'il me demandait.] Aussitôt je me mis aux écoutes. J'ai longtemps, bien longtemps écrit un tas de stupidités avec Melissano pour entendre ceci enfin ! — Eh bien, demanda Melissano, comment cela a-t-il été, là-bas ? — Peuh ! répondit Larderei en se couchant, je lui ai embrassé la main. — Seulement ? — Eh, mon cher, elle avait réponse à tout. Le sein appuyé contre la porte j'écoutais ces cynismes; c'est trop en une journée. Je me pris à m'indigner tout haut de tout, de tout de tout ! Puis je me souvenais des choses dignes que j'ai dites, je m'en réjouissais... Je l'aime, il ne m'aime pas, il est fou, ivre, perdu ! J'ai longtemps prié et j'ai tâché de pleurer, mais j'étais trop énervée trop souffrante. En suis-je donc arrivée là pour !!!