Úterý 3. dubna 1877

– Ale ne příliš mnoho Lardereiho, že ano? řekl na odchodnou Doenhoff.

Dnes se koná ten slavný výlet do Sorrenta, jemuž jsem se tolikrát bránila.

Už ve vlaku mě Larderei jemně dráždil tím, že hovořil s Dinou. Pokaždé, když mluví s někým jiným než s mámou nebo se mnou, je mi úzko.

Z Castellamaru do Sorrenta naskakujeme do kočáru — máma, Dina a Melissano na první místa, já a Marcuard na přední lavici, Bijou na kozlíku, lazzarone¹ přivěšený vzadu za vozem a naše úctyhodná zavazadla o osmi kusech — a vyrazili jsme.

Celá cesta plynula v drobných i méně drobných škádleních. Tahali jsme si kapesníky, klobouky, rukavice. Jinak jsem byla celkem klidná, neboť Larderei mohl mluvit jen s kočím — ale brzy jsem začala žárlit i na kočího, a tak jsem nechala toho vznešeného zhýralce nést slunečník a — jako prý kvůli výmolům — opírala jsem se o jeho paži hlavou s velice zvláštním potěšením.

Při vstupu do hotelu de la Sirène začali Melissano a Marcuard žertovat o Lardereim. Místo Sirène říkali Siléna — vyměnili jedno r za l.² To je zřejmě přezdívka la Righi; vyplynulo mi to z toho všeho, co zaznělo poté, přičemž jsem dělala, že nechápu, a zapamatovala si vše nazpaměť.

Téměř ihned jsme nasedli na osly a jeli do Massy — ubohé vesničky úžasně položené.

Bylo ještě světlo, Larderei mě stále opouštěl, můj osel šel špatně, zaostávala jsem za ostatními a snášela jsem ukrutná muka, když mě tak viděla máma, jež chápe a cítí vše jako já.

Když jsme dorazili do Massy, byla tma. Prochladla jsem, byla jsem rozladěná — usedli jsme do ubohé ohrazeninky u krčmy, kde přišel opilý lazzarone zazpívat píseň, jež se zdála být složena pro Lardereiho a… Silénu. Poslouchal ji bledý a nepřítomný. Já jsem se dusila vztekem.

Na zpáteční cestě jsme šli téměř po celou dobu sami a spolu. Na tu hodinu vzpomínám jen se zachvěním blaha.

Šli jsme bok po boku tou nádhernou silnicí; v noci jsme se skoro neviděli, zahalila jsem se závojem a hovořili jsme naprosto přirozeně o maškarním bálu, o dopisech, o jeho souboji. Čas od času mi bral ruku a já se ztrácela v nových a okouzlujících pocitech. Řekla jsem mu, že mě zaujal — v touž chvíli mi říkal, že jsem rozkošná a že mě miluje jako šílenec. Raději bych to nebyla slyšela, protože si zasloužím víc než toto letmé vyznání, tuto jakousi kratochvíli.

– Nechci vám sloužit jako útěcha… A co byste dělal, kdyby nás přepadli lupiči? Vždyť nemáte ani ruku, abyste nás bránil.

– Tuhle mám, a pak — Otec Věčný je převelice laskav; vzal mi užívání té ruky, ale dal mi místo ní nádherný pár parohů!³

– Pár čeho?

Tratíme se ve výmluvách a odbočkách.

Nevím už, bylo-li tou večeří veselo — vím, že se nám zpívalo a hrálo na spoustu nástrojů.

Paní Hamontoffová je v Sorrentu tři dny; jdeme k ní. Kamkoli, jen abych mohla jít temnými ulicemi s Lardereiovým ramenem pod rukou. Marcuard dvořil Dině, jež velmi zkrásněla, a Melissano byl s mámou. Již při závěru večeře, během níž se mluvilo o té odporné ženě po náznacích — tak, že kdybych nevěděla, nemusela bych uhadnout — již na konci večeře jsem s bolestí zpozorovala, že Larderei je podnapilý.

Byl tu vedle mě a říkal hromadu láskyplností, které mě rozhořčovaly, protože myslel na tu druhou — a byl opilý! Opakovala jsem mu to znovu a znovu a sypala na něj nadávky, ale to ho nevystřízlivělo, a bylo to opravdu obrovské trápení zmírněné blahem opírat se o jeho paži, cítit, jak mi tupě hladí ruku!

– Jste opilý, ale jistě chápete, že jste odporný a nevhodný; zůstávám s vámi jedině proto, abych se z vás vyléčila, slyšíte!

A opakovala jsem mu to bez ustání.

Terasa hotelu Victoria by byla rozkošná, kdyby tomu člověku nebyla přišla na mysl ta myšlenka bavit se s Dinou. Na zpáteční cestě jsem mu vzala paži a opakovala, že jen proto, abych se z něj vyléčila.

Ale poslyšte:

Byl jeden král thulský,⁴ jenž věrně až do hrobu střežil, co mu zanechala krásná jeho — zlatý pohár…

– A vaše krásná, přerušila jsem svůj zpěv, co vám zanechala?

– Ach ano, zanechala mi dluhy.

– A?

– A malou dívčinu.

– A… co ještě?

– Proboha, ano, malou dívčinu — mám malou dívčinu; mou malou Alexandrinu.

Ten tón nežnosti, s nímž vyslovil „mou malou Alexandrinu", mě obrátil v kámen a dohnal mě k zuřivosti!

– Vy… vy… máte! Oh! Jak se opovažujete mi to říkat! Jste blázen! Opilý! Ach, kdyby to nebylo proto, abych se z vás vyléčila!

– Ano, a dávám jí zvláštní výchovu — stane se slavnou. Pije jen koňak.

Byla jsem zdrcena. Jsem zuřivá! Rozzuřená!

Kdybych si přečetla ty pár řádků, jež jsem tužkou načmárala v tmavém pokoji, musela bych zvolat: miluji ho, miluji ho, miluji ho! Je opilý, je blázen, blázen — ne ze žertu, ale opravdový šílenec, nemocný! Ztracený, pomatenec, opilec! A já ho miluji!

Místo aby mě dovedl zpět do hotelu, nabídl procházku po zahradě — nechám se vést. Mám já vůli — já zlomená, já ponížená, já vystrašená! Ta vyznání lásky, ty opilé pohlazky mé ubohé ruky mě rozčilovaly a připravovaly o rozum.

Říkal nevím jakou banalitu o Faustu a Markétě. Hovořili jsme o tom před večeří.

– Přiznám, řekla jsem, že Faustovi jsem nikdy nerozuměla. Vždy mi přišel špinavý, zbabělý a nízký.

– Ano, protože je oklamána Markéta?… Ale to se stává tak často. Faust oklame — nebo Markéta oklame…

– To není totéž.

– Markéta oklame častěji?

– Máte důvod být toho názoru.

– Cože? Proč?

– Protože… protože vám nemohu říct všechno… ačkoli vás nepokládám za mladého muže jako ostatní; pro mě je vám pětačtyřicet let nebo jste žena — proto jsem tak svobodná.

– Aha! Ale jak, řekněte tedy proč? Proč se nebavit jako dva dobří přátelé — rád bych znal váš názor…

– Tedy proto, že Faust oklamaný je nanejvýš jen vrcholně směšný, zatímco Markéta oklamaná nemá nic jiného na práci než to, co udělala: zemřít.⁵

To bylo na cestě do Massy.

A v zahradě byl opilý!!

– Ještě pět minut, říkal, ještě pět minut. Takže jste se ze mě vyléčila?

– Téměř…

– Ano či ne?

– Jste opilý!

– Ano či ne? Chci to vědět.

– Téměř; a dříve jste mě zajímal.

– Ano? Jen to?

– Možná více…

– Och, tak tedy nechte to „více" pokračovat — ještě pět minut, těch pět nádherných, božských minut… Miluji vás… miluji vás.

– Dávám vám těch pět minut, vidíte…

– Ano, jste rozkošná, milá, zbožňuji vás, strávil bych celý život u vašich nohou. Máte jen jedinou chybu — že jste slečna…

Vidíte! Vidíte! Byla jsem zděšena a nešťastna.

– Dejte mi políbit vaši ruku, pokračoval, prosím vás, ale vždyť co vám na tom záleží…

Nakonec jsem mu ruku dala — ne chladnou a lhostejnou, ale zkřehlou a plnou šílené něhy k němu. Políbil mi ji.

Ó důstojnosti, ó posvátnosti lásky! Jdi si lehnout pod lavici, starý Lustucru, vycpaná huso, starý Švýcare třinácti kantonů!⁶ — jak říká Larderei Marcuardovi.

Sedla jsem si na schody před domem, on si sedl k mým nohám a vzal mě za ruku, nakláněje nad mými koleny tvář, jež v noci, ozdobená a přetvořená stíny, se mi zdála neobyčejně krásná a jemná.

Byla jsem smutná — on byl napůl podnapilý! On opilý! Opilý!

Pomyslete — opilý! To jen chybělo!

Myslím, že mi řekl nějakou obscénnost. Nerozuměla jsem. Miluji ho.

Nevěděla jsem, jak se vrátit dovnitř — zlý duch, faun Melissano, přišel mi na pomoc a přidal se k nám.

Sešli jsme se v předsálí. Larderei mluvil o odjezdu zítra ráno; Marcuard, uražený a pobouřený touto nezdvořilostí, odvětil, že zůstane, aby doprovázel dámy.

Nevěděla jsem, co říci, a cítila jsem se špatně. Přinesli čaj — Larderei chtěl koňak; dívám se na něj se strachem a bolestí. Vzpomenu si na svou malou Alexandrinu a hodím šálek, jenž se roztříští na tisíc kousků o mramorové dlaždice.

Loučíme se s docela nepříjemnou chladností.

Přestala jsem existovat. Všechny pokoje sousedí; při zavírání dveří se ocitneme u Lardereiho a Melissana, odkud vyjdeme a vrátíme se k sobě. Sotva jsem podala Lardereimu ruku a jako první odešla — dohonil mě na chodbě a s rychlostí, které je jen on schopen, mi políbil ruku.

[Na příč stránky:] V tom gestu bylo cosi vážného — jako by mě prosil o odpuštění.

Hned jsem se postavila na odposlech. Dlouho, předlouho jsem psala s Melissanem hromadu nesmyslů, abych konečně mohla slyšet toto:

– Tak jak to bylo tam? zeptal se Melissano.

– Pche! odpověděl Larderei, uléhaje. Políbil jsem ji na ruku.

– Jenom?

– Ale, příteli — ona měla na všechno odpověď.

S hrudí přitisknutou ke dveřím jsem naslouchala těm cynismům; na jeden den toho bylo příliš. Začala jsem hlasitě vyjadřovat rozhořčení nad vším, vším, vším!

Pak jsem si vzpomněla na důstojné věci, které jsem řekla, a radovala jsem se z nich…

Miluji ho. On mě nemiluje. Je blázen, opilec, ztracenec!

Dlouho jsem se modlila a snažila se plakat, ale byla jsem příliš rozrušená, příliš plná bolesti.

Takhle jsem tedy dopadla — pro!!!