Neděle 1. dubna 1877 – Velikonoce

Spolu s Doenhoffem jsem napsala asi dvacet dopisů tohoto znění: „Dnes večer v šest hodin u Akvária — bezpodmínečně.“ Mnoho se jich chytilo. A zvláště ti vážní Prusové z knížecí suity, kteří tam všichni šli tajně jeden před druhým. Doenhoff sledoval tuto scénu s námi z balkonu.
Napsala jsem i Larderelovi — pak jsem poslala Rosalii dopis stáhnout; v tom dopise jsem neskrývala, že je to Violette, abych ho lépe nachytala. Na ulici Chiaja jsme ho potkaly tak náhle, že jsem se rozčílila. Jeho pozdrav mi připadal chladný a váhavý — Dina mi podávala fialky, já jsem je hodila na dlažbu, požádala jsem, abychom šly domů, a uzavřela jsem se do ticha, jako by mi je vnukl strach.
Vstupovaly jsme na Chiaju (riviera di) — a i on pěšky se dvěma ledajakými lotry. Vyšla jsem na balkón, on procházel Villou a díval se na mě, já totéž — na křižovatce zanechal přátele a vrátil se do hotelu, přímo pod balkón. Vrátila jsem se do pokoje a jak jsem se třásla, jak mi srdce bušilo pět minut — ví to jen Bůh. Dopis jsem nechala znovu doručit — a když jsem ho viděla vcházet, zachvátila mě zuřivá horečka dostat ho zase zpátky.
Rosalie mě našla lapající po dechu na podlaze. „Mám ho, ten dopis!“ vykřikla. Ach!
„A Bijou?“ zeptala jsem se a trhala papír na třicet šest kousků. „Ptal se, jestli jsou ty dámy doma…“ „A vy jste řekla?!!!“ „Řekla jsem, že jste sama…“ „Nešťastnice!!“
Nevadí — ten pohyb byl správný... Uklidněná znovu nastupuji do kočáru. A mám ještě opravdové potěšení Bijou znovu spatřit — pořád se svými pobočníky! Jaká mánie být stále plukovníkem celého houfu vojáků i civilistů, živit je a tím se ničit!! Předali nám jeho navštívenky. Proč? Poslala jsem mu polichinela. Hořím touhou ho vidět a ukázat, že nejsem hloupá. Kolem šesti byl u svého okna jako opravdový vrátný.
Vrátily jsme se — za pět minut byl u mě na balkóně. Začala jsem dost živě hovořit, červenala jsem se při každé větě. Velice mě popudilo, když jsem viděla, jak Dině říká pár bezvýznamných slov. Ona se smíchem ujišťuje, že tato žárlivost je nejkrásnějším komplimentem, jaký kdy dostala.
Den trojnásobně pozoruhodný: 1. dubna, Velikonoce a představení velmi krásného, velmi vznešeného, velmi rozkošného, velmi skvělého prince de Melissano! Procházel s přítelem — spatřil Larderela na našem balkóně, ten skvostný opičák sepjal ruce, já jsem kývla na Bijou, který udělal gesto, Melissano vystoupil z kočáru, vyšel do patra a nechal se představit — pravý šašek, jakým je. Larderel na mě působí podivně.
Dnes večer v Opeře, táž lóže jako na velkém maškarním plese, a půvabně zaplněná šesti rytíři Fialky. Melito, Caracciolo, Melissano, Marini, Campomarino a Bijou.
Rozkvétala jsem, jak mě všichni obklopovali. Bijou žertuje. Je mámin manžel, my jsme jeho dcery, Campomarino jeho syn — můj bratr. Vypráví mámě celý příběh, ta se stahuje do koutu. Nejsem hloupá — ba naopak. Konečně! Postavil se mezi mě a Dinu a složil Dině poklonu za její kučery — a já jsem se nemohla zdržet poznámky, že má špatný vkus. Díky skoro obecnému rozhovoru, protkanému škádlením s Larderelem, byl večer rozkošný.
„Jaké rozkošné fialky máte,“ řekl tlumeně. „Ano, nosím je vždy.“ „V Neapoli je fialek mnoho. Mají zrovna sezonu, ale moje jsou uvadlé, brzy už nebudu mít co uždibovat,“ dodala jsem a nechala si spadnout na klín půlku kvítku. „Dovolíte-li, pošleme vám jiné,“ řekl, sebral, co jsem odhodila, a vložil si to do úst. „Zdá se mi,“ řekla jsem s úsměvem, „že jsme vám to již povolily.“
Dnes večer mě neděsí! Jaké štěstí. „Vzpomínáte si,“ pokračoval, „na ten večer, kdy jste mě prosila, abych vám nabídl rámě při odchodu z toho divadla?“ „Myslím, pane, že jsme tu s vámi poprvé…“ „Ano, ale tam, v sále… kde jsem jedl tu půlku…“ „Počkejte!“ A vytáhla jsem z kapsy sušený fík, dala mu půlku — a snědli jsme ho jako večer na velkém maškarním plese.
Mluvilo se o dobrotě, já jsem vychvalovala máminu. „Někdy se kvůli tomu hádáme,“ řekla jsem Larderelovi, „máma je příliš dobrá.“ „To proto, že vy jste zlá.“ „To mám po otci, po vás.“ „Vše dobré, co máte, pochází ode mne.“ „Ach, jistě… ale ne, vážně — jsem výborná, jenom…“ „Ne vždy.“ „Stávám se zlou, když mě někdo trápí.“ „Tyto dny jste byla zlá, ale někdy jste dobrá…“ „Kdy?“ „Ten den, kdy jste jela pro vaši paní tetu do Cancella.“ „Nemám pravdu? Ale nemluvte o tom před mámou — ta výprava mě přišla dost draho…“ „Přišli na to, že jste poslala depeši?…“ „Ano… a máma se velmi zlobila — nikdy tedy nemluvte o Cancellu před ní…“ „Ale mezi sebou o tom mluvit můžeme…“ „Ano…“ „Proč jste to udělala?“ „Abych provedla šprým…“ „Předčasný apríl?“ „Právě tak — bylo to pro zábavu.“ „Jet přímým vlakem hodinu a hned se vrátit — to je krásná zábava!“ „Bavilo vás to tedy?“ trval na svém. „Ano, protože mi to dělalo radost,“ odpověděla jsem směle… a dívala se mu přímo do očí.
Melissano mi něco říkal, ostatní se dívali. Konečně jsem pochopila, že mi Melissano lichotí a říká: „Jistě jste si všimla, jak jsem toužil být vám představen.“ „Pokud člověk není slepý.“ „Byl jsem dokonce drzý — nezlobila jste se?“ „Ach, nepřikládala jsem vám dost důležitosti.“ „Ale udělal jsem na vás špatný dojem?“ „Bože ne — kdybyste mi byl příliš nesympatický, nenechala bych vás sedět za sebou…“ „Tedy spíše dobrý dojem…“ „Ani to ne, [Nečitelná slova] ale strašně jste mě rozesmál — zvláště tyto dny, nemohla jsem se na vás podívat… pokud jde o ostatní — naprostá lhostejnost.“ „Jaké strašné slovo! Tím slovem ženy vraždí…“ „Je mi líto, pane, ale budu vás tedy muset každý den ubíjet… Říkáte markýz?…“
Je třeba je nazývat jejich tituly — jinak se člověk neorientuje, leda říkat pan ten a ten. Campomarino mi říkal cosi... nevím co. Byla jsem pod vlivem Bijou, který posílal přátelská znamení důstojníkovi par excellence a jakési jiné uniformě. Tito dva Marsové, s ústy dokořán a očima upřenýma na mě s výrazem obdivu, mi udělali opravdovou radost — protože to bylo před Bijou a Bijou na to upozornil Melissana. Vždycky to něco přidá, když člověk vidí, jaký dojem dělá na druhé.
Dlouho jsme čekaly ve foyeru, řádně eskortovány. Melissano, když mi nabídl rámě, sklidil úspěch — málem mu zatleskali. Je to šašek celého města. Smála jsem se se všemi. napříč stránkou Jeho touha být vám představen se stala příslovečnou. Larderel se díval na všechny, kdo jako my čekali na kočáry, s tak pošetilým výrazem, že mě to bolelo. Chyběla mu jen Righi!
Odvezly jsme ho — půjde spát do třetí, pak hrát, a v šest ráno vyzkoušet dostihové koně. Odnesl si mámin náramek a malý želvovínový hřebínek ode mě. Vkládá ho do vlasů — byla jsem nadšená při pomyšlení, že si do svých vložím něco, čeho se on dotkl.
Víte, co vyprávěl mámě? Zápal, s nímž vyprávěl, byl již pro mě urážkou! Mluvil o té ženě!! Stále ještě zuří na Niccoliniho, který ho zesměšnil: „Už ji nemiluji, ale zesměšnil mě.“ Ta žena je stavěna jako bohyně, jako nikdo. Ubohý blázen!
Ach, jaká to krásná pomsta na Niccolinim. Zatímco byl Niccolini nemocný, šel otevřeně přenocovat k Righi, dal jí tisíc franků a řekl před služebnictvem při odchodu od ní: „Zesměšnil mě, když jsi byla se mnou — teď jsi s ním a já zesměšním jeho. Odnes těch tisíc franků svému milenci!“
Kdyby to byl jiný člověk, možná bych zatleskala — ale je mi Larderela líto a stydím se za něj. Rozzuřuje mě, uráží mě!! Jeho dcera má dva roky. Dal jí sto tisíc franků. „Jsem klidný,“ říká, „dostane těch šest tisíc franků ročně!“ „Možná není vaše?“
„Možná — vím, že je od té ženy, a zbytek — kdo to může vědět? Kašlu na svět i jeho mínění — moji rodiče, nakonec i Král mi chtěli zjednat postavení — nic jsem nechtěl. Na všechny kašlu. Ale klidný budu, až Niccolini bude mrtvý. Jsem schopen mu zajistit nůž do žeber v pěkně tmavé uličce — postavil jsem dům, měl jsem ženu, domov — a to vše je rozbito, zničeno za hodinu. Nepotřebuji nic — piju, hraju, dělám výtržnosti a vracím se domů v šest ráno, kde nalézám... vše, co potřebuji. Byl jsem hotov ji pojmout za ženu... Pojměte ji tedy teď — to je originálnější!!!“
Jsem rozhořčena, zraněna, bez sebe — když jsem sepsala ty hanebnosti, které mi máma přetlumočila a které jsem zčásti sama slyšela. Spravedlivá nebesa! Co je to za člověka! Boží dobroto, co to říká? Je tedy pravda, že je opravdu šílený!!! Já bych chtěla něco provést té Righi! Té dceři! Má dceru, mluví o ní, možná ji miluje!!! Ach, Bože můj a Panno Mario, dejte, ať to tak není! To jsem si tedy vybrala! Odpad kurtizány, tanečnice!! A stále se mu po ní stýská!! A vrátil by se, kdyby ona chtěla a kdyby to nebylo tak hanebně směšné!!!
Nikdy v životě mě žádný cizí příběh tak nerozrušil.
Čím je mi ten muž?
Dávám pozor na všechno, protože jsem jako trpělivý a neúnavný chemik, který probdí noci nad svými křivulemi, aby nepropásl okamžik, kdy nastane očekávaný a vytoužený účinek. Zdá se mi, že ono přijde každým dnem, a hledám a přemýšlím... a co já vím.
Zkoumám se zvědavě a užaslýma očima a ptám se napůl vyděšeně, napůl posměšně: Není to snad náhodou ono? Jenže jsem si o tom udělala takové mínění, že jsem dospěla k přesvědčení, že to neexistuje, anebo že už to bylo a není to nic zvláštního. Ale co potom všechny mé představy, a knihy, a básníci...
Že by básníci měli tu drzost vymyslet něco, co neexistuje, jen aby tím zakryli přirozenou špínu? Ne... jinak by se nedalo vysvětlit, proč dáváme jednomu přednost před druhým...
Byla jsem v Nice za silné epidemie té nemoci, kterou nikdy nejmenuji, a každý den jsem u stolu říkala: „Jen abychom odjeli, tolik se bojím, aby ta epidemie nepřešla z Paříže do Nice.“ Ještě jsem to říkala a ještě jsem na epidemii čekala, když už přešla a napáchala ve městě strašlivé škody. Pořád jsem na ni čekala.
Bude to se mnou stejné? Budu se ptát, zda mám vystoupat po schodech, když už mám polovinu za sebou?
Až to přijde, nebude už pochyb. Zatím jste si jistě stejně jako já všiml, že se s Violette děje něco nového. Violette to poznává, chce se z toho vytrhnout a nezmůže nic, jako v noční můře.
Otec, manžel té Righi! Tohle mě rozčiluje, tohle mě dráždí!
Sama žasnu, že mluvím vážně — a směji se a říkám, že to není vážné.
Kdo by věřil, že mě vážně dráždí, když slyším o tomhle mluvit! Poslouchala jsem mámu z neodolatelné zvědavosti a co chvíli jsem vstávala, jako bych chtěla odejít, tak jsem byla podrážděná. Kdybych se nepovažovala za někoho jiného, nikdy bych nevychrlila tolik hloupostí a nenechávala bych je tu, když je čtu znovu. Číst znovu svůj deník a neposlat ho k čertu — to je vzácnost.
A pak se mi teď zdá, že přeháním. A je to pravda. Jsem přehnaná bytost; tak jako klavír naladěný o půl tónu výš — ladí čistě, ale přehnaně.

Poznámky

Pozn. překl.: Suite — doprovod, průvod; Prusové ze suity knížete, kteří byli v Neapoli jako součást jeho dvora. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Veglione“ — velký maškarní ples. ↩
Pozn. překl.: Chevaliers de la Violette — rytíři Fialky; Mariino označení pro skupinu obdivovatelů. Violette (Fialka) je její tajný pseudonym v korespondenci. ↩
Pozn. překl.: Par excellence — v pravém slova smyslu, především (výraz zdomácnělý i v češtině); Marie tím myslí „důstojníka jako takového“, tj. onen přítomný vzor důstojnické postavy. ↩
Pozn. překl.: Mars — římský bůh války; Marie metaforicky označuje ty dva uniformované muže jako „Marse“. ↩
Pozn. překl.: Peigne en écaille — hřebínek ze želvoviny (rohovina želvy); módní doplněk 19. století. ↩