Sobota 31. března 1877

V půl jedenácté — jestliže budeš před jedenáctou na Chiaji, víš, co se ti přihodí. Ležela jsem v posteli, a pět minut před jedenáctou už jsem byla pěšky v zahradě na Chiaji, jež se jmenuje, jak ví každý pes, Villa Reale, zkráceně villa. Po hodině nuceného pochodu — jsem tu. Teď musím psát několikrát denně.
„V hotelu du Louvre jsou dvě velmi hezké ruské slečny,“ řekl mámě, a ještě se obrátil k Dině: „Jaký rozkošný klobouk máte, slečno! A jste obdivuhodně učesána, ty kučery jsou rozkošné.“
Rozumíte? A víte, že mi to včera večer málem nedalo spát.
Při procházce s Rosalií jsem byla duchaplná a ze všech sil se snažím udržet v náladě ze včerejšího večera. Cítím, jak se blíží to zničení — jako velbloudi cítí přicházet bouři v poušti.
„Pan hrabě se vrátil a lehl si,“ řekla mi včera Rosalie.
Možná ho bolí ruka, pomyslela jsem si — a hned nato nerozumná touha jít si kleknout k jeho posteli a hlídat jeho spánek nebo mu posloužit, kdyby mu ruka nedala spát. To je úplný převrat všech mých představ o... celé řadě věcí. A mohu to říci směle — nikdy to tak nebylo. Nemám vůli, nemám chuť dělat vůbec nic.
Dřív jsem jen pózovala, když jsem vykřikovala: jsem do něj blázen! Teď nesnáším, když se o tom mluví, protože se neustále něčeho bojím.
„Jaký půvabný člověk,“ řekla máma, „je to první skoro dokonalý mladý muž, kterého jsem v cizině potkala. Jen škoda, ty Righi a Melissano ho sežerou. Samozřejmě by bylo pošetilé považovat ho za víc než… ba ani za světáka jako ostatní.“
Ta poslední část maminina výstupu přichází vždy v patách po nějaké Dinině narážce na mou lásku. To slovo, které jsem právě napsala, mě bolí — nesnáším o tom mluvit dramaticky, a smát se nemohu. Jestli jsem se mu kdy líbila, za tyto dva dny ztratil veškeré iluze. Jsem hanebně nesnesitelná. Už nemá ten svůj šílený výraz, je vážný a slušný. Tím hůř — dříve mě rozesmával, teď mě skoro rozpláče. Nenávidím se za tato sentimentální slova, hnusím si tyto... hlouposti! Je to tak směšné! Méně zápalu, prosím.
Bijou bydlí v pokoji úplně dole, který je jak vrátnice u zadního vchodu.
Navštívenky od Zunicy a Mariniho.
Chtěla jsem zůstat doma, ale spatřila jsem Larderela, jak běží zavěšen do toho důstojníka a zdraví mámu, jež zrovna procházela s Fabbricatorovými — zamávám na ně a nasazuji klobouk Bůh ví jak, chci odejít. Ale ano, Fabbricatorovi se vracejí a přichází Doenhoff! Čtvrt hodiny horečky!
Konečně ho vidím! Vykřičníky nedávám ze zvyku a pro legraci, ale proto, že lapám po dechu, jsem celá mimo sebe. Stojí tam s tím krásným důstojníkem, který je příšerný a kterého nesnáším — taková pijavice! — a s Melissanem. „Melissano mě celý den trápil, abych vám ho představil,“ řekl. Takže díky Melissanovi se ten netvor vrací. Se svým špatným zrakem jsem ho poznala z ohromné dálky.
Máma, ach — pořád stejná! Máma jde na večeři! To si představte — na večeři! Jestli tohle není hloupost! Seděla jsem u stolu, ó zuřivosti, když jsem v zrcadle naproti sobě zahlédla, jak se pootevírají dveře a ukazují bledou tvář Bijou — a za ním pan opičák. Pan hrabě vyměnil s paní mou matkou kdovíjaké grimasy. A bylo po všem. Jdu dolů.
„Ach, slečno, to jste zameškala! Tihle páni tu byli, byli tak zklamaní! Pan hrabě vstoupil a řekl — konečně —: ‚Budete-li hodná, nechám přivést malého Charlese.‘ — To opravdu řekl!“ Hluboká radost.
„Ano, a udeřil holí na tu truhlu a ptal se, jestli tam dáváte dopisy a vše, co píšete. Řekla jsem mu, že ne, že je to v té bílé krabici, a řekl, že to jednoho dne ukradne a přečte — a pak řekl, že dnes večer je to v Saint-Charles moc hezké, ale půjde na Skating, protože tam ty dámy jdou, a tam nám prý představí pana prince de Melissano… konečně.“ „Konečně — to je hanebnost!“
Oni na Skating nepřišli — měla jsem ty dva nuzáky, Caracciola a Melita, Santasigliu, Campomarina a Mariniho. Bruslila jsem, pak jsem si sedla na nejvyšší schod, kde jsou židle, a lidé se kolem mě shlukovali — jakési schodiště jako v Gavronzi... Za duchaplnou tu člověk lacino projde, tedy s plynnou francouzštinou, zvláště v Itálii. Ti, co byli se mnou, nejsou k politování — ale já!
Ach, takže tak! Bude to pokračovat? Rosalie říká, že Bijou odešel hodinu před námi se slovy: „Nejdu do divadla, jdu na Skating.“
Co na to říci! Stihlo mě neštěstí. Někdo mě uhranul — člověk musí věřit v zlé oko!
Poslyšte — jsem zničena, nikdy jsem tak nebyla, nikdy jsem na muže nemyslela tak jako na tohoto. Ne že by se mi zdál pěkný... zdá se mi dokonalý. Audiffret byl tvrdý, Antonelli měl spoustu chyb, které jsem jasně cítila — a stejně, víte, to se na mě jen tak trochu přeneslo. Ale Larderel... došlo to tak daleko, že se sama zlobím, že jeho jméno kladu vedle ostatních, a přitom mi připadá... dokonalý.
Nemohu o tom ani slyšet, dostávám se do zvláštních stavů — a když máma pochybovala o úplném rozchodu s Righi a dodala, že Marcuard a ty pijavice možná pracují na tom, aby je dali zase dohromady, odešla jsem vážně z pokoje se slovy, že nemohu poslouchat takovéto hrůzy. To je k nevíře! A sotva jsem to napsala, myslím, že jsem si to vymyslela nebo přehnala. Ale ještě víc — poslyšte:
„Proč mi pořád mluvíte o té Righi! To snad nemohu mít pokoj! To je hanebnost!“
A sedla jsem si u salónního stolu, na pokraji pláče — a kdyby Dina nebyla pootevřela dveře a nezeptala se na cosi, byla bych plakala. Rozpláču se každou chvíli — ne, ale možná by mi to prospělo.
Proč mi psal! Byla jsem zapomněla — byla to jen hloupost, kterou jsem s obměnami odříkávala své komorné. Proč, nuže proč ty dopisy! On první! A teď! Nejlepší by bylo odjet pozítří. Zatím nemám co zapomínat... Karty stále říkají ne!
K čemu si stěžovat — slzy nepomohou. Jsem odsouzena k neštěstí. Ještě toto, pak umělecká sláva — a selžu-li, buďte bez starosti, nebudu žít proto, abych někde plesnivěla v domácích ctnostech.
Nechci už mluvit o lásce — to slovo jsem nadarmo opotřebovala. Nechci už vzývat Boha — chci zemřít. Bože můj a Pane Ježíši Kriste, nechte mě zemřít! Žila jsem málo, ale poučení je velké. Všechno bylo proti mně. Chci zemřít. Jsem nesouvislá a zpustošená jako moje zápisky. Hnusím si sebe jako vše, co je ubohé. Zemřít, Bože můj, zemřít. Mám toho dost.
Nemiluji Larderela — ale je to další smutek, stud, nevím už ani co.
Jak sladká smrt — zemřít a přitom zpívat nějakou krásnou Verdiho árii. Žádná zlomyslnost se nebudí jako dřív — dříve jsem chtěla žít naschvál, aby si ostatní neužívali a netriumfovali; teď mi to je jedno. Příliš trpím. Proč mi psal!!

Poznámky

Pozn. překl.: Monsieur le Singe — „pan opičák“, Mariino pohrdavé přízvisko jednoho z Larderelových společníků, nejspíš Melissana, jejž jinde nazývá opicí („singe infortuné“, 069.0548; „ce superbe singe“, 069.0676). ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „gettatura“ — neapolské slovo pro zlé oko, zlovolné kouzlo; pověra velmi rozšířená v jižní Itálii. ↩