Pondělí 2. dubna 1877

Probouzím se zářivá — Larderel poslal lístek na lóži na dnešní večer a svou navštívenku. Postaral se o nás.
V devět se vrátil z dostihového závodiště a spí — ubohý chlapec.
Byly jsme u Fabbricatorových — přes vlastní vůli jsem mluvila o Larderelovi, a přitom jsem se ho snažila schovat za Melissana.
Mám horečku, tváře mi hoří, je mi zima a ruce mám ledové. Ráno jsem si dala jen šálek kávy. Teď je jedenáct hodin večer.
Larderel přišel — znesvěcen Melissanem. Po všem, co jsem včera napsala, stál tu přede mnou — cizí člověk, nic víc. Trochu mě to zamrazilo. Vykládala jsem Melissanovi karty, klopila oči, červenala se a vypadala tak podivně, že se mě Larderel zeptal:
„Co vám je? Včera jste byla rozkošná.“
„Zuřím. Mám hlad.“
Máma se v tu chvíli vrátila — tihle páni čekali jen na ni, aby se definitivně dohodli na odjezdu do Sorrenta, měli s námi večeřet. Ten Larderel se svou suitou nás chce izolovat od ostatních. Dobře ten dobyvačný duch znám. Nic není škodlivější. Jestliže jsem měla slabost souhlasit s tím, že vezmeme jen Melissana a Marcuarda, uspořádám jiný výlet, na který přijdou všichni.
Marcuard je poblázněn chimerickou vášní pro císařovnu Eugénii, která ho přijímá. Dodalo mu to vznešený výraz.
Ach! Larderel si se mnou dělá, co chce — jako všichni, na nichž mi trochu záleží.
Při odchodu mi podal ruce — podala jsem mu své, jako nějakému Barnolovi. Došlo mi to až půl hodiny po jeho odchodu.
Zde je dopis, který jsem právě dostala od Mouzayové — přečtěte si jej, a moje odpověď, jež následuje, vám vše objasní:
„Váš dopis mě uchvátil. Vše, co říkáte, je tak pravdivé, že jsem si to sama stokrát pomyslela. Jenom mou hodnotu opravdu přeceňujete. Možná jsem kdysi za něco stála, ale všechny ty cesty mě otupily.“
Stále mě bolí krk a neapolské podnebí mi snad prospěje. Neberte příliš vážně, co dnes večer píšu — jsem melancholická a vše vidím přes černý závoj. To se stává každému. S radostí myslím na to, že za měsíc budeme usazeny v Paříži, odkud už nechci odjet.
Uříznuté uši mají své kouzlo pro ty, kdo je uřezávají. Rozzlobte se, napište mi vše, co chcete — udržíte mě tak v přibližně zdravém duchu. I mě už unavuje plesnivět — vaše slova mě bouří proti mně i všem ostatním; bez vašich nadávek, které oceňuji a chápu, bych úplně usnula.
Myslíte, že jsem si tisíckrát nepromyslela sto padesát plánů? Ach, Bože dobrý! Ale k čemu to je? Včera jsem byla veselá, dnes večer jsem rozmrzelá. Máma a Dina jsou v San Carlu. Zůstala jsem doma — to způsobilo malou domácí šarvátku, v níž jsem hrála roli zcela pasivní. Už nějaký čas jsem tak rozumná a klidná, že je to děsivé. Nudím se!
Co chcete, co s tím mám dělat! Nemohu se přece bavit tím, že se nechám poblouznit kvůli imbecilovi nebo i kvůli duchaplnému člověku. Tento druh zábavy mi lahodí jen jako nepostradatelný doplněk. Myslím, že píšu hlouposti — vezměte z dopisu jen to, co je třeba. Serenády pokračují — chtěla byste snad, aby mi byla tato španělská zábava zakázána! Bože můj, jak jste přísná. Na dálku mi to nevadí — stejně vás obejmeme v Paříži. Je tu hromada věcí, které mě drží v Neapoli. Vše vám povím. Je to prázdné, ale dny to nějak zkrátí.
Víte přece, že to byl manžel milostpaní — tedy můj velmi vážený otec —, kdo zavinil letošní zimní zmatky.
Bez něj bychom dávno byly klidné — ba i rozrušené — v Paříži, užívajíce si atd. atd. atd.
Sbohem — nadávejte mi častěji, prospívá mi to nesmírně. Zcela vaše. Marie.
Poznámka editorůnote of the Cercle edition’s editors on the manuscript
[Půl stránky nepopsáno]
Máma mi přichází vyprávět, že Marcuard, Melissano a Bijou nevyšli z její lóže, a že se jí Bijou dál svěřoval. To mě přivádí k šílenství! Nevím jak, ale milostpaní odnesla jeho prsten. Bláznivě si s ním pohrávám a usínám s tím prstenem u rtů.
Dokumenty o papeži Alexandru XI. Borgiovi, [chybí v rukopisu]

Poznámky

Pozn. překl.: Císařovna Eugénie (1826–1920) — rozená Španělka, manželka Napoleona III.; po pádu Druhého císařství (1870) žila v exilu v Anglii. Svým půvabem a společenským vlivem byla proslulá ještě dlouho po pádu režimu. ↩
Pozn. překl.: „Oreilles coupées ont leur charme pour ceux qui les coupent“ — obrat nejasného smyslu; Marie jím zřejmě míní ostré výtky paní de Mouzay: být „přistřižen“, pokárán, má svou cenu, i když to bolí. ↩
Pozn. překl.: Alexandre XI Borgia — míněn zřejmě papež Alexandr VI. Borgia (1431–1503), proslulý zkažeností a dynastickými intrikami, otec Lucrezie Borgiové (1480–1519), jejíž krása a skandály lákaly romantiky 19. století; číslovka „XI“ je v textu chybně. ↩