Pátek 30. března 1877

Jsem v rozčilení možná silnějším než včera — když si pro nás v pět přišel Caracciolo, abychom šly na Toledo, neměla jsem v ústech ani slovo. Čekala jsem Bijou, protože jsem věděla, že Melissano je u něho.
Sotva jsme vešly do Římské ulice, obsadil Melito stranu naproti Caracciolovi — a my jsme se ocitly tak pevně sevřeny mezi těmito dvěma nuzáky na ženění, že ostatní, ti dobří, nás jen pozdravili — a to mě rozzuřilo. Byla tam celá neapolská smetánka — oči už byly unavené tím, kolik viděly. Hledala jsem Larderela — mé černé šaty mi dávaly svobodu. Unavená, rozzlobená, smutná — už jsem se vracela, když Larderel zaujal místo po mém boku a velmi obratně odstrčil odporného Caracciola. Byla jsem rudá a rozrušená a hloupá.
Byli jsme na konci Toleda — máma navrhla pokračovat pěšky — a na ulici Chiaja potkáváme Santasigliu, k němuž spěchám jako k milovanému otci; Bijou mu uvolní místo a po deseti různých váháních se ocitám deset kroků napřed se Santasigliou. Bijou nabízel milostpaní svou zdravou paži. Odvážíme ho až k hotelu v našem kočáru a zanecháme tam oba muže na ženění i malého Santasigliu, který nám dnes večer přivede pana Zunicu, syna knížete Zunica.
Larderel má nekonečně ducha — a vedle jeho ducha cítím, jak hloupí jsou ti, které jsem považovala za duchaplné. Jsem mdlá, strojená, ubohá.
Hodinu zůstáváme u nás a Larderel vypráví, že loni cestoval s panem a Mme Lewinovými a slečnou Durandovou — a když Dina vyprávěla příhodu s kartami týkající se Lewina a jeho poctivosti při hře, vyprávěl, jak tato okouzlující rodina postupovala: pan Lewin u karet, s pomocí Mme Clémentiny a Lucie. To je velmi pěkné.
„A vy jste přišel asi o sto tisíc franků?“ zeptala se milostivá paní má matka.
„Ach, více — sto padesát tisíc.“
Je to jako kdybych je ztratila já.
Jdeme večeřet do veřejného sálu — on je u večeře s námi a já se kvůli němu červenám a trpím. Když jsme zase sešli dolů k nám, vzala jsem karty do rukou — mluvil o écarté a začal mi ho vysvětlovat — ale byla jsem tak ztracená a měla jsem nepochybně podivný výraz — protože mi řekl:
„Ale co vám je, slečno? Opravdu jste dnes špatné nálady. Ne — co vám je?“
Zčervenala jsem tak žalostně, že je to hanebné.
„Ne... nevím, ano, jsem unavená... nemám nic...“
Je to neuvěřitelné.
Odešel večeřet v osm hodin — a pak přišel Altamura a ještě Melito! Utekla jsem na balkón, abych sama poslouchala krásnou serenádu a myslela na Larderela a na úplné zatmění svých duševních schopností. Zčásti za to může máma.
Říká moje dítě — mluví o bohatých sňatcích! Každou chvíli mě v mé přecitlivělosti něco zraní — jsem tak zoufalá, že bych se v tuto chvíli otrávila. Než bych ten jed našla, jistě bych si to rozmyslela — ale v tu chvíli jsem byla zlomená, zničená, zuřivá, zahanbená — chtěla jsem zemřít! Chci zemřít teď! Santasiglia přišel v půl jedenácté se Zunicou — neobyčejně vysokým, štíhlým, tmavovlasým, mladým, s monoklem a důležitým vzezřením. Ten vzhled mu dodává monokl a tvar rysů.
Bylo to jako kouzelná proměna. Už jsem to nebyla já — bavila jsem všechny, řekla spoustu duchaplných věcí, třicet šest slov, sto vtipů! Zazpívala jsem árii krále Thule — svěžím a silným hlasem s rozkošným výrazem. A pak nádhernou ruskou romanci s vytříbeným vkusem.
Nerozumím, co to je. Z toho by člověk ztratil hlavu — totiž ten, kdo není jako já a hlavu má, dobrou nebo špatnou! Šla jsem prosit mámu, aby s Larderelem jednala jako s ostatními — řekla jsem jí, že jsem zoufalá a nešťastná, a prosila jsem slovy tak prudkými a pravdivými, že opravdu nevím, jak jsem se odvážila takto odhalit!
Chovám se k němu hloupě a podivně — a on mě zase nerozlišuje od Diny. Po všem, co jsem si myslela, a po všem, co se namluvilo — je to docela tvrdá rána.
Nenávidím Marcuarda (který dnes přišel na návštěvu), nenávidím Melissana, nenávidím toho důstojníka, nenávidím všechny jeho příživníky; nenávidím všechny, kteří se s ním stýkají — protože ho ničí, ruinují — a to mě bolí, jako by šlo o mě samou.
Dnes večer na Toledu nějaký nešika narazil do jeho zraněné paže, kterou vyndal ze závěsu — zbledl bolestí — a já jsem se jen zázrakem udržela, abych k němu nepřispěchala a nezeptala se, zda hodně trpí; měla jsem na to šílenou chuť. A později u nás se mu tvář zkřivila bolestí, kterou mu paže ještě působila — opět jsem musela potlačit pohyb, který by nebyl nijak rozumný.
Vyprávím tyto malé věci, protože se mi to nikdy nestalo — ani kvůli sobě, ani kvůli nikomu. A když máma naříkala na své nemoci, prostě jsem odcházela do jiného pokoje — znepokojily mě jen její silné záchvaty, při nichž hrozilo nebezpečí. Ale tady — kvůli Larderelovi... je to víc než podivné — je to neuvěřitelné — a až si to jednou znovu přečtu, řeknu, že jsem lhala.
Nepokoušejme se to rozebírat ani shrnovat. Nic nevím. Nejsem sama sebou. Když mě dřív něco takhle rozrušilo — bylo to vždy, jak jste mohli vidět, kvůli nějaké nepříjemnosti, urážce atd. Zde se nestalo nic — nic než příjemného — a jsem plna smutku, zoufalství, hlouposti, tuposti. Je-li to začátek něčeho vážného — tím lépe. Budu mít alespoň nějaký rozhodný zvrat ve svém ubohém životě — otrávit se člověk může vždycky potom.

Poznámky

Pozn. překl.: „Écarté“ — karetní hra pro dva hráče, oblíbená v 19. století. ↩
Pozn. překl.: „Il était un roi de Thulé“ — árie z opery Charlese Gounoda „Faust“ (1859). ↩