Čtvrtek 29. března 1877

Rosalie mě vzbudila vizitkou, kterou Larderel dnes ráno odevzdal vrátnému pro Mme Bashkirtseff. Ubytoval se na půdě — ale v hotelu Louvre. Myslím, že jsem tu vizitku políbila, ještě napůl spící, okouzlená, šílená! Jsem velmi rozrušená a unavená. Dnes je zvykem procházet se Římskou ulicí (Toledo), kam o Velkém čtvrtku a Velkém pátku nepouštějí vozy. Představte si tři ženy samy — jedna v bílém — vržené doprostřed toho davu; zůstaly jsme hodinu v jakémsi kostele a po pěti minutách chůze jsem se znovu uchýlila do obchodu, který okamžitě obstoupili jako převrácený vůz. Vystrašena táhnu své lidi do uličky, kde stojí pronajatý vozík — nejodpornější kočárek na světě — zvedáme kapotu a nastupujeme všechny tři! Cestou vyměníme tohle neuvěřitelné vozidlo za landau a konečně přijíždím do hotelu!
Když Larderel vstoupil do čítárny, kde jsme čekaly na table d’hôte, tak mě zaskočilo překvapení — i krása toho muže —, že jsem byla po celý zbytek večera jako hloupá. Pozdravil mámu, která mu podala ruku. Uklonil se mi — zčervenala jsem za svým Figarem a aniž jsem věděla, co dělám, četla jsem ještě minutu.
„Jak to, pane,“ řekla jsem konečně, a sama nevěděla, zda ho opravdu znám, nebo zda byl Cancello jen fantazie, „jak to, pane, máte ruku v závěsu?… bolí vás… ruka…“ — třásla jsem se.
„Ano, slečno, bolí mě ruka, ale už to nic není — přešlo to.“
„Ach, už to nic není...“
„Jistě při bruslení?“ zeptala se Dina, které máma stihla představit… Bijou.
„Ano — ne — o dveře.“
Sedl si naproti mně u stolu — mně, která jsem nevěděla, jak se tvářit, a nemohla se tvářit nijak. Byla jsem v rozpacích, měla jsem chuť se smát — a vadila mi mámina dobrota, která z lásky ke mně nedokáže skrýt něžnost, jež se odrazem přenáší na mého favorita. Nakrájela mu pečeni — a já pronáším tuto podivnou větu:
„Máma je velmi zručná — je zvyklá krájat maso svému psu.“
Nejedla jsem nic než pomeranč, který jsem nechala napůl, abych se uchýlila do čítárny, kde jsem začala něco hrát na klavír v naději, že odejde, ne klavír, ale Larderel; přišel za mnou a představil mi svého přítele pana komandéra Marcuarda — čtěte Marcouard — vzhledu švýcarského, s rezavým vousem a modrýma očima, tlustá tvář a... Švýcar, kterého už ani neuvidíme. Přišel mi říct nevím co, když jsem si vzpomněla na kousek žlutého obálkového papíru! Je to tak bizarní situace — máme se sotva znát — a každou chvíli nám nějaké slovo, nějaký pohled dávaly pocítit a připomínaly celou tu podivnou záležitost plesu... dopisů...
Tato tajná shoda mě ohýbá jako rákos pod tíhou slavíka... sklopuji oči — a když potkám jeho oči, ty mé vyjadřují možná víc, než si sama v duchu myslím.
To není nic nového — krásný Nicejec mi kdysi udělal tentýž dojem — jen bez dopisů, bez Righi, bez souboje, bez toho, co Rosalie řekla o jeho... citech ke mně.
Rychlost a lehkost, s níž pronáší své žertíky, kacířství, bláznivosti — to je pro mě zcela nový dojem; připadám si pomalá a nevím, co říct. Vypadá, jako bychom ho znali už měsíce — cítím odpor k lehkosti způsobů. Larderel mě doslova omračuje.
Na okamžik jsem se ocitla s ním stranou od ostatních před karikaturou neapolského syndika; podíval se mi do očí a tónem hlasu, jenž připomínal — a přijímal jako skutečnost — dopisy, řekl mi:
„Vy jste byla nemocná, opravdu? Jak mě to mrzí — ne, ale opravdu, víte, velmi mrzí!“
Odpověděla jsem svýma dvěma očima, která říkají příliš — a jimž nemohu vládnout.
Nepoznávám ho — je krásnější, větší; desetkrát mě zabolelo, že to dává najevo; chci, aby bylo vše zapomenuto — nebo alespoň aby se zdálo, jako by nikdy nebylo — a on mi to naopak připomíná každou minutu, někdy na okamžik přistoupí velmi blízko a mluvě a řekne tiché slovo tím hlasem... z dopisů a z plesu — tím, který chci nazývat naším hlasem; někdy mi mluví pohledem.
Z čítárny jsme sešli dolů k nám — to považuji ještě za nejomluvitelnější. Když večeříme u téhož stolu, je to velmi přirozené.
Jsem hloupá a mluvím se slavnostností, která mě dráždí — a jíž chci imponovat Larderelovi, který sedí rozkročmo na židlích a chová se jako nejslavnější, nejrozmazlenější, nejobdivovanější muž, jak by jen... mohl.
Já, která si ze všeho nedělám nic, jsem v sobě nalezla skutečný zájem o jeho ránu. Nikdy jsem se nikoho na zdraví neptala — jak z bezstarostnosti, tak z falešného studu. Nu — odvážila jsem se ho zeptat, zda ještě trpí, a on mi odpověděl jen mně, že to již není vážné — ale že rána byla sedm centimetrů široká. Šest dní proležel v posteli.
Uprostřed tohoto tak klidného a tak neklidného večera se objevil Caracciolo. Trochu jsem se vzpamatovala teprve půl hodiny po odchodu Larderela a Marcuarda. Při odchodu jsem mu podala ruku — a on mi ji stiskl svou pravou, nemocnou rukou — a s odporem jsem zjistila, že jsem se zachvěla jako tenkrát v Nice.
Smutné na tom všem je, že je teď doopravdy mým pánem... dne. Nazývejte to, jak chcete — nechci podléhat své mánii definicí, které neumím dělat.
Smutné je, že jsem (žena přehnaná a nadšená) do toho muže zamilovaná a skoro z něj šílím. Nečekala jsem to — měla jsem to čekat po loňských bláznivostech, pravých bláznivostech, o jejichž uskutečnění jsem nikdy neuvažovala ani v představách.
Barnola odpovídá na můj dopis — čtu jej. A teď jsem zoufalá a nešťastnější než kdy. napříč stránkou — Larderel dostal dopis od sestry a přichází si ho přečíst k nám. Dívala jsem se na něho — dívala jsem se na sebe — a začala jsem stavět fantazii, kterou hanebně rozbily strašné vzpomínky, poseté hanlivými slovy: rodina, informace, Antonelli, Nice, nepřátelé, hrozné pomluvy!
Raději předvídám předem — raději tolik pláči předem. Přeháním, poetizuji — a padám tváří do ubohých trosek, které mi chystá osud.
Hrozné předtuchy, chronické obavy — kvůli nimž jsem nakonec směšná, protože mi propůjčují podivnou tendenci k bůhvíkomu — bůhvíčemu; hloupé touhy, vždycky odmítané, a proto těžkopádné a směšné — jako láska staré panny k bytosti vymyšlené nebo ke všem bytostem bez rozdílu, které nosí kníry.
Dříve by z toho byl ohňostroj — teď je to hluboký smutek, blazeovaná nuda, která mě zahanbuje.
Máma, která byla okouzlující s Caracciolem, mě mučila s Larderelem a jeho, který nic nedovede potlačit, přiváděla k netrpělivosti (ne po způsobu Antonelliho, jehož nenávidím a pohrdám jím — a jehož jsem se snažila povýšit a vytvořit tím, že jsem mu vymýšlela vady, které miluji).
Máma s ním jedná jako se svým dítětem. To stačí, abych byla zoufalá — protože zachycuji sebemenší dojmy tohoto muže, kterého nechci nazývat svým novým trápením, protože ho nechci porovnávat — a nikoho z těch, které jsem znala, s ním nelze rozumně srovnávat; byli jen provinčními lvy nebo sprostými neřády, zatímco Larderel je velký pán — rozmarný, rozmazlený, šílený, svobodný — takový, jakého jsem chtěla a jakého jsem nečekala, že najdu. Kvůli mému klábosení s Rosalií o malém Charlesovi a panu hraběti zevšedněl — a s uspokojením ho nacházím takového, jakým jsem si ho představovala. Vyslovme slovo ideál a nemluvme už o tom. Kdo ví, jaký bude zítřek — mluvím dnes... pro ideál by bylo třeba snad ještě jiných věcí... nezacházejme příliš hluboko do oblak a skončeme slovem hořkým a krutým, ale bezpochyby pravdivým:
„Takového, jaký je, ho nedostaneš, holka!“
Takovéto předpovědi přinášejí smůlu.

Poznámky

Pozn. překl.: Velký čtvrtek a Velký pátek — křesťanské svátky před Velikonocemi, kdy byla Via Toledo (Římská ulice) uzavřena pro kočáry. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „carrozello“ — malý pronajatý vůz; levná lidová doprava. ↩
Pozn. překl.: Dina tu použila neexistující francouzský tvar „skatinant“, utvořený z anglického „skating“ (bruslení). ↩