❦
Čtvrtek 29. března 1877
Rosalie mě vzbudila vizitkou, kterou Larderel dnes ráno odevzdal vrátnému pro Mme Bashkirtseff. Ubytoval se na půdě — ale v hotelu Louvre. Myslím, že jsem tu vizitku políbila, ještě napůl spící, okouzlená, šílená! Jsem velmi rozrušená a unavená. Dnes je zvykem procházet se Římskou ulicí (Toledo), kam o Velkém čtvrtku a Velkém pátku1 nepouštějí vozy. Představte si tři ženy samy — jedna v bílém — vržené doprostřed toho davu; zůstaly jsme hodinu v jakémsi kostele a po pěti minutách chůze jsem se znovu uchýlila do obchodu, který okamžitě obstoupili jako převrácený vůz. Vystrašena táhnu své lidi do uličky, kde stojí pronajatý vozík2 — nejodpornější kočárek na světě — zvedáme kapotu a nastupujeme všechny tři! Cestou vyměníme tohle neuvěřitelné vozidlo za landau a konečně přijíždím do hotelu!Jeudi 29 mars 1877 Rosalie m’a réveillée par la carte que Larderel a remise au concierge ce matin pour Mme Bashkirtseff. Il s’est logé dans un grenier mais à l’hôtel du Louvre. Je crois que j’ai baisé cette carte, encore à moitié endormie, enchantée, folle ! Je suis très bouleversée et fatiguée. Aujourd’hui c’est l’usage de se promener dans la rue de Rome (Toledo) où l’on ne laisse pas entrer les voitures le jeudi et le vendredi saint. Imaginez trois femmes seules, dont une en blanc, jetées au milieu de ce peuple; nous sommes restées une heure dans une église quelconque et après cinq minutes de marche je me suis de nouveau réfugiée dans une boutique qui fut immédiatement entourée comme une voiture renversée. Effarée j’entraîne mes gens vers une ruelle où se trouve un carrozello, la plus abominable petite voiture du monde, nous levons la capote et montons toutes trois ! En chemin nous échangeons cet incroyable véhiculé contre un landau et j’arrive à l’hôtel, enfin !
Když Larderel vstoupil do čítárny, kde jsme čekaly na table d’hôte, tak mě zaskočilo překvapení — i krása toho muže —, že jsem byla po celý zbytek večera jako hloupá. Pozdravil mámu, která mu podala ruku. Uklonil se mi — zčervenala jsem za svým Figarem a aniž jsem věděla, co dělám, četla jsem ještě minutu.
Lorsque Larderel entra dans le salon de lecture où nous attendions la table d’hôtes, je fus si saisie de la surprise, et de la beauté de cet homme que j’en demeurai imbécile pour tout le reste de la soirée. Il salua maman qui lui tendit la main. Il s’inclina devant moi, je rougis dans mon Figaro et sans savoir ce que je faisais continuai la lecture pendant une minute encore.
„Jak to, pane,“ řekla jsem konečně, a sama nevěděla, zda ho opravdu znám, nebo zda byl Cancello jen fantazie, „jak to, pane, máte ruku v závěsu?… bolí vás… ruka…“ — třásla jsem se.
- Comment Monsieur, dis-je enfin ne sachant si je le connaissais vraiment où si Cancello était une fantaisie, - comment Monsieur vous avez le bras en écharpe?... vous avez... mal au bras... - j’étais tremblante.
„Ano, slečno, bolí mě ruka, ale už to nic není — přešlo to.“
- Oui Mademoiselle, j’ai mal au bras, mais ce n’est plus rien, c’est passé.
„Ach, už to nic není...“
- Ah ! ce n’est plus rien...
„Jistě při bruslení3?“ zeptala se Dina, které máma stihla představit… Bijou.
- C’est sans doute en skatinant ? [sic] demanda Dina, à laquelle maman avait déjà eu le temps de présenter... Bijou.
„Ano — ne — o dveře.“
- Oui, non, c’est contre une porte.
Sedl si naproti mně u stolu — mně, která jsem nevěděla, jak se tvářit, a nemohla se tvářit nijak. Byla jsem v rozpacích, měla jsem chuť se smát — a vadila mi mámina dobrota, která z lásky ke mně nedokáže skrýt něžnost, jež se odrazem přenáší na mého favorita. Nakrájela mu pečeni — a já pronáším tuto podivnou větu:
Il se plaça en face de moi à table, de moi qui ne savais quelle contenance avoir, et qui ne pouvais en avoir aucune. J’étais embarrassée, j’avais envie de rire et j’étais gênée par la bonté de maman qui par amour pour moi est incapable de cacher la tendresse qu’elle porte par ricochet à mon favori. Elle lui a découpé son rôti et je dis cette phrase singulière :
„Máma je velmi zručná — je zvyklá krájat maso svému psu.“
- Maman est très habile, elle est habituée de découper la viande pour son chien.
Nejedla jsem nic než pomeranč, který jsem nechala napůl, abych se uchýlila do čítárny, kde jsem začala něco hrát na klavír v naději, že odejde, ne klavír, ale Larderel; přišel za mnou a představil mi svého přítele pana komandéra Marcuarda — čtěte Marcouard — vzhledu švýcarského, s rezavým vousem a modrýma očima, tlustá tvář a... Švýcar, kterého už ani neuvidíme. Přišel mi říct nevím co, když jsem si vzpomněla na kousek žlutého obálkového papíru! Je to tak bizarní situace — máme se sotva znát — a každou chvíli nám nějaké slovo, nějaký pohled dávaly pocítit a připomínaly celou tu podivnou záležitost plesu... dopisů...
Je n’ai rien mangé qu’une orange que j’ai laissé à moitié pour me réfugier dans le salon de lecture où je me mis à jouer quelque chose au piano, espérant qu’il s’en irait, pas le piano mais Larderel; il vint où j’étais et présenta son ami M. le commandeur Marcuard, prononcez Marcouard, mine suisse, à barbe rousse et aux yeux bleus, grasse figure et... Suisse, que nous ne reverrons même pas. Il vint me dire je ne sais plus quoi lorsque je me souvins du morceau d’enveloppe jaune !! C’est une situation si bizarre; nous sommes sensés nous connaître à peine et à chaque instant un mot, un regard nous faisaient sentir et nous souvenir toute cette étrange affaire de bal... de lettres...
Tato tajná shoda mě ohýbá jako rákos pod tíhou slavíka... sklopuji oči — a když potkám jeho oči, ty mé vyjadřují možná víc, než si sama v duchu myslím.
Cette entente mystérieuse me fait plier comme un roseau sous le poids d’un rossignol... je baisse les yeux et quand je rencontre ses yeux à lui, les miens expriment plus peut-être que je pense en moi-même.
To není nic nového — krásný Nicejec mi kdysi udělal tentýž dojem — jen bez dopisů, bez Righi, bez souboje, bez toho, co Rosalie řekla o jeho... citech ke mně.
Ce que ce n’est pas nouveau, le beau Niçois jadis m’avait fait la même impression, moins les lettres, moins la Righi, moins le duel, moins ce que Rosalie a dit de ses... sentiments à mon égard.
Rychlost a lehkost, s níž pronáší své žertíky, kacířství, bláznivosti — to je pro mě zcela nový dojem; připadám si pomalá a nevím, co říct. Vypadá, jako bychom ho znali už měsíce — cítím odpor k lehkosti způsobů. Larderel mě doslova omračuje.
La rapidité et la facilité avec laquelle il dit ses drôleries, ses impiétés, ses folies, m’est une impression toute neuve; je me sens lente et ne sais rien dire. Il a l’air d’être connu depuis des mois, j’éprouve de la répugnance pour la facilité des manières. Larderel m’étourdit positivement.
Na okamžik jsem se ocitla s ním stranou od ostatních před karikaturou neapolského syndika; podíval se mi do očí a tónem hlasu, jenž připomínal — a přijímal jako skutečnost — dopisy, řekl mi:
Pendant un instant je me trouvai avec lui écartée des autres devant une caricature du Syndic de Naples; il me regarda dans les yeux et d’un son de voix qui rappelait et acceptait. Comme une réalité, les lettres, il me dit :
„Vy jste byla nemocná, opravdu? Jak mě to mrzí — ne, ale opravdu, víte, velmi mrzí!“
- Vous étiez malade, vraiment ? Comme j’en suis fâché, non mais vous savez très fâché !
Odpověděla jsem svýma dvěma očima, která říkají příliš — a jimž nemohu vládnout.
J’ai répondu par mes deux yeux qui en disent trop et que je ne peux dominer.
Nepoznávám ho — je krásnější, větší; desetkrát mě zabolelo, že to dává najevo; chci, aby bylo vše zapomenuto — nebo alespoň aby se zdálo, jako by nikdy nebylo — a on mi to naopak připomíná každou minutu, někdy na okamžik přistoupí velmi blízko a mluvě a řekne tiché slovo tím hlasem... z dopisů a z plesu — tím, který chci nazývat naším hlasem; někdy mi mluví pohledem.
Je ne le retrouve plus, il est plus beau, plus grand; dix fois j’ai souffert de ses reconnaissances-, je veux que tout soit oublié ou du moins semble n’avoir jamais été et lui au contraire me le rappelle à chaque minute tantôt en s’approchant très près pour une seconde et parlant disant un mot bas de cette voix... des lettres et du bal que je veux nommer notre voix, tantôt en me parlant des yeux.
Z čítárny jsme sešli dolů k nám — to považuji ještě za nejomluvitelnější. Když večeříme u téhož stolu, je to velmi přirozené.
Après le salon de lecture on descendit chez nous, ce que je trouve encore le plus excusable. C’est très naturel dînant à la même table.
Jsem hloupá a mluvím se slavnostností, která mě dráždí — a jíž chci imponovat Larderelovi, který sedí rozkročmo na židlích a chová se jako nejslavnější, nejrozmazlenější, nejobdivovanější muž, jak by jen... mohl.
Je suis stupide et parle avec une solennité qui m’agace et avec laquelle je désire imposer à Larderel qui s’assied à cheval sur des chaises et se conduit comme l’homme le plus célèbre, le plus gâté, le plus adoré, le pourrait... faire.
Já, která si ze všeho nedělám nic, jsem v sobě nalezla skutečný zájem o jeho ránu. Nikdy jsem se nikoho na zdraví neptala — jak z bezstarostnosti, tak z falešného studu. Nu — odvážila jsem se ho zeptat, zda ještě trpí, a on mi odpověděl jen mně, že to již není vážné — ale že rána byla sedm centimetrů široká. Šest dní proležel v posteli.
Moi qui me fiche de tout, j’ai trouvé en moi un intérêt véritable pour sa blessure. Je n’ai jamais demandé de la santé de personne, tant par insouciance que par fausse honte. Eh ! bien j’ai osé lui demander s’il souffrait encore et il me répondit à moi à part, que ce n’était plus grave mais que la blessure a été large de sept centimètres. Il est resté six jours au lit.
Uprostřed tohoto tak klidného a tak neklidného večera se objevil Caracciolo. Trochu jsem se vzpamatovala teprve půl hodiny po odchodu Larderela a Marcuarda. Při odchodu jsem mu podala ruku — a on mi ji stiskl svou pravou, nemocnou rukou — a s odporem jsem zjistila, že jsem se zachvěla jako tenkrát v Nice.
Au milieu de cette soirée si calme et si agitée, se présenta Caracciolo. Je ne redevins un peu moi-même qu’une demi-heure après le départ de Larderel et de Marcuard. En partant je lui ai donné la main et il me l’a serrée avec sa main droite, malade, et j’ai constaté avec répugnance que j’ai tressailli comme au temps de Nice.
Smutné na tom všem je, že je teď doopravdy mým pánem... dne. Nazývejte to, jak chcete — nechci podléhat své mánii definicí, které neumím dělat.
Ce qui est triste dans tout cela c’est que le voilà bel et bien mon maître... du jour. Nommez cela comme vous voudrez, je ne veux pas céder à ma manie des définitions que je ne sais pas faire.
Smutné je, že jsem (žena přehnaná a nadšená) do toho muže zamilovaná a skoro z něj šílím. Nečekala jsem to — měla jsem to čekat po loňských bláznivostech, pravých bláznivostech, o jejichž uskutečnění jsem nikdy neuvažovala ani v představách.
Ce qui est triste c’est que je suis (femme exagérée et enthousiaste) amoureuse et presque folle de cet homme. Je ne m’y attendais pas, j’aurais dû m’y attendre après les folies de l’an passé, de vraies folies que je ne pensais jamais réaliser même en imagination.
Barnola odpovídá na můj dopis — čtu jej. A teď jsem zoufalá a nešťastnější než kdy. napříč stránkou — Larderel dostal dopis od sestry a přichází si ho přečíst k nám. Dívala jsem se na něho — dívala jsem se na sebe — a začala jsem stavět fantazii, kterou hanebně rozbily strašné vzpomínky, poseté hanlivými slovy: rodina, informace, Antonelli, Nice, nepřátelé, hrozné pomluvy!
Barnola répond à ma lettre, je la lis. Et maintenant je suis désolée et plus malheureuse que jamais. en travers - Larderel en ayant reçu une de sa sœur vient la lire chez nous. Je l’ai regardé, je me suis regardée et je me mis à édifier une fantaisie qui fut ignoblement brisée par les atroces souvenirs, semés de mots ignobles de famille, renseignements, Antonelli, Nice, ennemis calomnies hideuses !
Raději předvídám předem — raději tolik pláči předem. Přeháním, poetizuji — a padám tváří do ubohých trosek, které mi chystá osud.
J’aime mieux prévoir à l’avance, j’aime mieux tant pleurer à l’avance. J’exagère, je poétise et je retombe la face contre les misérables ruines que me fait la fatalité.
Hrozné předtuchy, chronické obavy — kvůli nimž jsem nakonec směšná, protože mi propůjčují podivnou tendenci k bůhvíkomu — bůhvíčemu; hloupé touhy, vždycky odmítané, a proto těžkopádné a směšné — jako láska staré panny k bytosti vymyšlené nebo ke všem bytostem bez rozdílu, které nosí kníry.
Horribles pressentiments, craintes chroniques, qui me rendent ridicule à la fin en me prêtant une singulière tendance vers on ne sait qui , on ne sait quoi; stupides aspirations toujours repoussées et rendues pesantes, ridicules, comme l’amour de la vieille fille pour un être imaginaire ou pour tous les êtres indistinctement qui portent moustaches.
Dříve by z toho byl ohňostroj — teď je to hluboký smutek, blazeovaná nuda, která mě zahanbuje.
Avant ce serait un feu d’artifice, à présent c’est une tristesse profonde, un ennui blasé qui me rend honteuse.
Máma, která byla okouzlující s Caracciolem, mě mučila s Larderelem a jeho, který nic nedovede potlačit, přiváděla k netrpělivosti (ne po způsobu Antonelliho, jehož nenávidím a pohrdám jím — a jehož jsem se snažila povýšit a vytvořit tím, že jsem mu vymýšlela vady, které miluji).
Maman qui a été charmante avec Caracciolo m’a torturée avec Larderel et lui a causé des impatiences, à lui qui ne sait rien réprimer, (non pas à la manière d’Antonelli que je hais et méprise et que j’ai taché d’élever et de créer en lui inventant les défauts que j’aime).
Máma s ním jedná jako se svým dítětem. To stačí, abych byla zoufalá — protože zachycuji sebemenší dojmy tohoto muže, kterého nechci nazývat svým novým trápením, protože ho nechci porovnávat — a nikoho z těch, které jsem znala, s ním nelze rozumně srovnávat; byli jen provinčními lvy nebo sprostými neřády, zatímco Larderel je velký pán — rozmarný, rozmazlený, šílený, svobodný — takový, jakého jsem chtěla a jakého jsem nečekala, že najdu. Kvůli mému klábosení s Rosalií o malém Charlesovi a panu hraběti zevšedněl — a s uspokojením ho nacházím takového, jakým jsem si ho představovala. Vyslovme slovo ideál a nemluvme už o tom. Kdo ví, jaký bude zítřek — mluvím dnes... pro ideál by bylo třeba snad ještě jiných věcí... nezacházejme příliš hluboko do oblak a skončeme slovem hořkým a krutým, ale bezpochyby pravdivým:
Maman le traite comme son enfant. C’est assez pour me désespérer, parce que je saisis les moindres impressions de cet homme que je ne veux pas nommer mon nouveau tourment parce que je ne veux pas le comparer et que tout ceux que j’ai connus ne peuvent pas lui être raisonnablement comparés; n’ayant été que des lions de province ou de vulgaires mauvais sujets, tandis que Larderel est un grand seigneur, capricieux, gâté, fou, libre, tel que je le voulais et tel que je ne pensais pas le trouver. Mes causeries avec Rosalie du petit Charles et de Monsieur le comte, l’ont rendu commun et c’est avec satisfaction que je le retrouve comme je me l’étais imaginé. Lançons le mot d’idéal et n’en parlons plus. Qui sait ce que sera demain, c’est aujourd’hui que je parle... pour l’idéal il faudrait quelques autres choses peut-être... ne nous enfonçons pas trop dans les nuages et finissons par un mot blessant et cruel mais sans doute vrai:
„Takového, jaký je, ho nedostaneš, holka!“
- Tel qu’il est, tu ne l’auras pas ma fille !
Takovéto předpovědi přinášejí smůlu.
Ces sortes de prédictions portent malheur.
Poznámky
Pozn. překl.: Velký čtvrtek a Velký pátek — křesťanské svátky před Velikonocemi, kdy byla Via Toledo (Římská ulice) uzavřena pro kočáry. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „carrozello“ — malý pronajatý vůz; levná lidová doprava. ↩
Pozn. překl.: Dina tu použila neexistující francouzský tvar „skatinant“, utvořený z anglického „skating“ (bruslení). ↩