Středa 28. března 1877

Vstávám téměř s jistotou, že můj Bijou dnes nepřijede. Jsem indisponovaná, a proto sklíčená, tupá a všechno mě dráždí. Přesto se má tvář dál lepší a prošla jsem se téměř hezká. Hamontoffovi jsou nesnesitelní! Paní ráno psala lístek a bylo nutno vyvést Olgu, která je tak hloupá. Jsem překvapena, kolik lidí zdravím na Promenádě.
Moje princátko se stalo mladým mužem! Kdybyste si dovedli představit Melissanovu tvář, smáli byste se jako šílení, stejně jako já. Celá Neapol si toho všímá a škádlí ho kvůli tomu. Ubohák — je zábavný.
Uzenáři přijeli! Můj drahý Bijou nebude mít pokoj! Věděla jsem přece, že ani dnes nepřijede! To je špatné — porušuje pravidla nejjednodušší galanterie.
Měsíční svit, serenáda, balkón a... Melissano!
Z tohoto španělského zaneprázdnění mě vytrhuje Doenhoffova návštěva.
Ale co se to dovídám dnes večer!!
Pan hrabě je mrtev
Mironton, mironton, mirontaine
Pan hrabě je mrtev
Mrtev a pochován.
bis
Ne, to není to — je to ta prokletá Marlboroughova píseň, kterou jsem si zvykla zpívat a která si přeje, abych ji napsala!
Zkrátka — pan hrabě je ohlášen na zítřejší ráno v hotelu d’Angleterre — což je doplněk hotelu Louvre — protože u nás není místo! Pět osob, z nichž jedna je Bijou, bude ubytováno v hotelu d’Angleterre, ačkoli žádaly o ubytování tady.
Osud! Pan hrabě si objednal vůz, který pro něho pojede na nádraží. To je nové — dříve se procházel s kytarou s Righi. Máma a zvlášť Dina jsou jakoby uraženy za mě tím přesunem do jiného hotelu — a Dina má tu krajní laskavost říct tuto větu:
„Kdyby byl chtěl, mohl tu místo najít — ale chce být volný...“
V čem a od čeho! To opravdu znamená stavět lidi do neudržitelných situací a naprosto jim mást hlavu. Člověk to vidí jako urážky, jako chladné odstupy, jako... co já vím!
Ach, mohu říct, že jsem měla neklidný den — stoupala jsem a klesala desetkrát; kvůli indispozici jsem byla citlivější na sebemenší věci — zoufala jsem si, třásla jsem se pro sebemenší slova.
Teď je po všem — uklidnila jsem svou ješitnost zraněnou tou věcí. Ale jsem podrážděná — cítím, že píši odporně a strojeně.
Bijou konečně přijede! A tu radost mi kazí — nejdřív příliš dlouhé čekání, pak poslední dopis — a nakonec ten hotel d’Angleterre, který od našeho dělí dva domy!
Všechno se mi musí pokazit — a nikdy si na to nezvyknu; je to tak smutné.
Jedna kniha mi obrátila myšlenky, vzbudila mě. Byla jsem připravena usnout v Itálii — teď chci do Paříže.
Baron a baronka Formosovi přišli k nám první. Máma je poznala na Skatingu přes Fabbricatorovy.
S krutou závistí vidím na hotelové tabuli vizitky neapolské aristokracie vedle jména jedné rakouské hraběnky! Každý den vidím nové přibývat! Ale díky Bohu dokáži dusit staré bouře.
Mám toho tolik co říct, a nevím jak.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „principino“ – zdrobnělina od „principe“ (kníže), tj. Melissano. ↩
Pozn. překl.: „Les charcutiers“ (uzenáři) — Mariino hanlivé označení pro Němce (Doenhoffova skupina). Narážka na německou oblibu uzenin. ↩
Pozn. překl.: Marie paroduje slavnou francouzskou lidovou píseň Malbrough s’en va-t-en guerre (Malbrough jede do války) a místo Marlborougha dosazuje „pana hraběte“. Píseň vypráví o (nepravdivě oznámené) vévodově smrti a o smutku jeho vdovy. ↩
Pozn. překl.: Marie zpívá melodii písně „Malbrough s’en va-t-en guerre“ (Marlborough táhne do války), v níž se oznamuje smrt hrdiny. Místo Marlborougha dosazuje „pana hraběte“. ↩