Úterý 27. března 1877

Ach, celá hromada věcí!
Především — oblékám se celá do černého od hlavy k patě a připadám si nádherná.
Žáci konzervatoře zpívají „Stabat“ Pergolesiho v kostele San Pietro a Mayella. Pan Hamontoff, jehož dcera je na konzervatoři, nám podržel místa a rozprostřel svrchník na „chladnou dlažbu“ — opatrnost velmi na místě: měla jsem na nohou jen náznak drobounkých, docela černých střevíčků.
Ty zpěvy a ta hudba byly slastí a třásla jsem se, že skončí. V jemných a srdcervoucích tónech bylo cítit milostné chvění skladatelovy duše. Tuto hudbu zbožňuji — ale Verdiho „Messa“ mě dojímá, chytá za srdce víc.
Caracciolo si před začátkem přišel banálně popovídat — a po skončení přišel znovu, pak Pascarola a jistý pan Marini, kterého nám Mme Fabbricatorová představuje. Moje neobyčejně dlouhá vlečka imponuje „ohromenému obyvatelstvu“ — vycházíme všichni pohromadě a Mme Fabbricatorová navrhuje, abychom s ní zároveň navštívily Mme d’Agostino — manželku slavného bourbonského generála, kterou máma poznala u ní. Obě slečny nasedají do našeho landau a mámy s panem Fabbricatorem jedou za námi.
Překvapení, které mé černé oblečení vyvolávalo, nás bavilo a živilo rozhovor — který ostatně skoro nikdy nevázne s těmito dívkami, které jsou hodné a mají trochu ducha. Úžas, který vyvolávám na Chiaji, dokazuje, jak si lidé všímají sebemenších banalit. Ten ubohý Melissano!
Dnes večer nečekaně — „bouřlivé sezení“ u nás. Pan, Mme a slečny Fabbricatorovi; pan, Mme a slečna Hamontoffovi; Mme a slečna Gatowské. Vévoda Carmignano, vévoda de Melito, markýz Santasiglia, hrabě Caracciolo, markýz de Pascarola. Pil se čaj, mluvilo se — neříkám, že se konverzovalo — smálo se, a já jsem se procházela a vyhýbala se nábytku i pánům, jimiž byl salón zahlcen. Díky tomuto manévru jsem se nemusela příliš věnovat těm... lidem. Právě Melito a Caracciolo se mi nelíbí — ani nelichotí mé ješitnosti, protože za jejich zamilovanými způsoby a extatickými řečmi je jako na vývěsním štítu napsáno: Titul na prodej pro domýšlivou cizinku prostého rodu a bohatou. Fuj! Ostatní ujdou. Ráda bych zůstala celou dobu u starého Carmignana, kterého dívky obklopily s výkřiky, jež byly přímo protikladem jemné konverzace, jakou bych u sebe chtěla mít. Ale — bah! Na takovém setkání se člověk chová bez okolků... ale ne — zbožňuji dobrý vkus; lze se smát, lze křičet, lze se chovat nepatřičně — ale s grácií, s duchem, s vkusem.
Pascarola a Santasiglia jsou jediní, s nimiž jsem mohla hovořit tak dobře, jak dovedu — nemyslete si, že se považuji za nejskvělejší konverzatérku pod sluncem. Kde bych se mohla naučit tomu umění, které duch a vzdělání samy nikdy nemohou úplně dát? Lituji, že nikdo neřekl malému San Cesariovi — to jest Campomarinovi —, ať přijde. Alespoň ten není na prodej tak sprostě jako Melito a Caracciolo. Santasiglia nemyslí ani na manželství, ani na obchod — a právě proto ho mám ráda.
Jaká krásná noc. Je to zítra.
Už mě unavilo pořád chodit, a tak jsem si sedla — čímž jsem úplně izolovala slečny, protože se všichni pánové seskupili kolem mě. Pascarola mi připomíná hraběte Laurentiho z Nice.
Ta zvláštní ošklivost, která mě někdy popadá jako nemoc, přechází — dnes večer jsem už byla skoro jako vždy. Ne že bych byla příliš šťastna — vím dobře, že tohle není velký svět — ale tisíckrát lépe než vůbec nic; protože pak je člověk jako smyslů zbavený.

Poznámky

Pozn. překl.: „Stabat Mater“ Giovanniho Battisty Pergolesiho (1710–1736) — jedno z nejslavnějších sakrálních děl barokní hudby. ↩
Pozn. překl.: Verdiho „Messa da Requiem“ (1874), nazývaná tehdy „La Messe de Verdi“ — jeden z nejvznešenějších žalozpěvů 19. století. ↩
Pozn. překl.: V originále „Un titre à vendre pour l’étrangère vaine roturière et riche“ – Marie za galantností italských šlechticů čte touhu po bohatém věnu. ↩