Pondělí 26. března 1877

Dostávám dopis od Berthy.
Milí Fabbricatorovi tráví u nás hodinu — paní u máminy postele a dívky se mnou a Dinou se dívají na kolemjdoucí. Trochu jsme se smály Olze, pak jsme probíraly včerejší pány, zvlášť ty dva, jejichž vizitky jsme právě dostaly: „markýz de Campomarino“ a „hrabě Francesco Caracciolo z knížat z Torchiaroli“.
A hlavně jsme mluvily o Giselle — o „la Gisella“, jak ji tu nazývají. Tato dívka bez majetku, bez rodu a s hloupou matkou dokázala, že ji s nadšením přijímají v prvních domech. Všechny dámy aristokracie se ujaly její věci. Vypráví se, že jí její Franz prozradil kostel a hodinu, kdy se bude zpovídat a přijímat jeho matka hraběnka de Balzorano — a Giselle šla ke zpovědi a přijímání v tutéž dobu, načež přistoupila ke hraběnce a pokorně jí políbila ruku. Hraběnka byla přirozeně dojata a ptala se — se slzami, myslím — kdo jste, slečno?
„Jsem ta, která tak miluje vašeho syna, madam — a kterou váš syn miluje.“
Nu — čestné slovo — závidím takové ženě, protože bych nedokázala to, co udělala ona.
napříč stránkou
I já to dokáži. Červenec
Obměkčená a získaná hraběnka dala souhlas — hrabě si dal dívku představit a řekl, že dobře chápe, jak jeho syn ztratil hlavu — ale jakmile se poptal, rozhněval se znovu a tak věc zůstala. Je to živá legenda Neapole — nikdo neosloví cizince, aniž by mu ji vypověděl; hned po frázích „odkdy jste v Neapoli? Jak se vám tu líbí?“ se každý pustí do vyprávění románu Giselly a Františka de Balzorano, v hrubých rysech i do podrobností. Ať tak či onak — je třeba mít velmi pevné odhodlání hrát takovou hru. Je možné tak lpět na někom? Nebo vědět, zda je možné si být jist že chceme právě toho — že chceme jen jeho — a že nikdy nebudeme chtít jiného. Existuje to vůbec?
Jaké odhodlání je třeba, aby člověk takhle spálil za sebou lodě! To já nikdy nedokáži — jak z ostychu, tak z hrdosti. Ta má celý život předem vytyčený — buď láska s Balzoranem nebo smrt. Otrávila se už kvůli menší věci — za matčino odmítnutí — a tím spíše se zabije po všem, co udělala, přijde-li zrada od něho. Člověka to zamrazí i nadchne jako krásný dostih. A vše je veřejné, hmatatelné!
A Larderel... nestačí... aby inspiroval tolik... zkrátka — Balzorano je syn kněžny d’Augri, příbuzný prvních rodin, všemi milovaný. Nedávno se na karnevalu dal Králi zpozorovat tím, že po něm házel tisíce bonboniér — Král si ho dal představit a byl velmi přívětivý. To bylo vše, co ten druhý chtěl — protože patřil k bourbonské straně, nemohli ho představit jeho vlastní. Nazítří byl Král zasypán květinami a tisícem galantností jako žena. A ve městě se říká, že právě proto Giselle nemá nové šaty. Balzorano — největší neřád v Neapoli — se od té lásky chová jako anděl.
Zatímco můj Bijou — zbavený svéprávnosti, vyhnaný z klubů, pod sukněmi tanečnice, a spřízněný s Mirafiory! Víte, z čeho se pro mě skládá Larderel? Z těch tří nejhrůznějších neřestí: zbavení svéprávnosti, Righi a skandály. Teď se jich zbavil — snad se správně usadí. Starší bratr Balzorana — podobně jako bratr mého Bijou — nebyl nic moc; stejně jako Balzorano je i Bijou druhý bratr. Gaston de Larderel je ženat s jednou Salviati z Říma — to je přinejmenším dobré. Právě tenhle Mirafiore ho staví proti Markétě, kterou nenávidím.
Nevím, proč tak ráda dělám všechna tato srovnání.
Bijou mi psal deset dní po svém souboji — takže to už skoro nebyla touha pochlubit se — a třicet dní po odjezdu, což ukazuje, že nešlo o čerstvý žert. Kdyby mi byl psal hned nazítří po příjezdu do Florencie, byla bych méně spokojená. Ale tehdy neměl záminku.
Zítra budu moci říct: je to zítra. Kdyby měl krásné zuby, možná by se dal milovat. Píši záměrně vše, co mi přijde na mysl, aby si člověk sám vyvodil, jaké závěry chce.
Ach, chtěla bych milovat jako Giselle... nechávám se strhnout — to není správné. To musí přijít přirozeně!
Melito se byl ptal, zda někdy zůstáváme doma večer. Večer se přihlásil s jakýmsi jiným — nikoho jsme nepřijaly. A Rosalie, která byla u vrátného, přichází vyprávět, že se ubohý Melissano procházel u dveří hotelu s deštníkem. Je tu už od loňska — tedy nejstarší — a všichni ho předešli, nešťastný opičák.
„Prosím vás, představte mě těm dámám!“ říkal se sepjatýma rukama vévodovi Carmignanovi. Jak je směšná ta ubohá škaredá a tlustá liška.
Chtěla bych ještě něco vyprávět... je to vše? Ne — dost — dobrou noc. Ale zdá se mi, často žalostné od mámy, protože ještě neležím.
„Marie, jak chceš být hezká?...“
„To nechci já, to chceš ty.“

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „marchese de Campomarino“ — šlechtic, jemuž patřil markýzát Campomarino, městečko v Molise v jižní Itálii. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky a italsky: „comte Francesco Caracciolo, dei principe di Torchiaroli“ (Marie píše francouzsky comte, zbytek italsky) — člen rodu Caracciolů, jednoho z nejstarších neapolských šlechtických rodů. ↩
Pozn. překl.: „Brûler ses vaisseaux“ — spálit za sebou lodě; nevratně se odříci ústupu, jako Hernán Cortés v Mexiku (1519). ↩
Pozn. překl.: „Interdit“ — zbavení svéprávnosti; právní stav, kdy soud omezil způsobilost k právním úkonům osobě, která promrhala jmění nebo se chovala neodpovědně. ↩
Pozn. překl.: Italsky: „Prosím vás, představte mě těm dámám!“ ↩