Sobota 17. března 1877

Dopis odešel v sedm hodin večer do Florencie.
Zůstávám doma a maluji karikatury Melissana, který má laskavost pózovat před mým oknem — a jiné. Pak přichází Rosalie, klekne si vedle stojanu a spustí jedno z těch klábosení, která tak miluji.
„Je to jedno — pana hraběte zbožňuji od té doby, co psal levou rukou — a protože teď vidím, že to vše je pravda, řeknu vám to vše vážně: já o panu hraběti vím víc, než si myslíte.“
Tvář i tón byly plné tajuplných odhalení.
„Rosalie, Rosalie — jen mluvte.“
„Nu, je to vše, co jsem vám už říkala se smíchem — jenže je to velmi vážné.“
„A kdo vám to řekl?“
„Malý Charles jako vždy — jenže je to vážné a dopis to dobře dokazuje.“
napříč stránkou
Malý Charles je tlustý padesátník.
„Co?“
„Ale že panu hraběti na slečně záleží — a že celá ta záležitost s Madame Šelmou a tím soubojem — to vše bylo kvůli vám...“
„Protože mi malý Charles řekl, že pan hrabě jel do Florencie právě proto — a pak je to jasné: chtěl ji opustit — a celá ta záležitost je kvůli vám.“
A ještě mnohé jiné věci od malého Charlese o panu hraběti, které mi jen skromnost brání zapsat — ale jež se shrnují do tohoto Rosaliina závěrečného výroku:
„A čestné slovo — pan hrabě se mýlí, protože vy si z něho děláte legraci a ani milostpaní, ani milostpaní vaše teta ho nikdy nepřijmou.“
Ty iluze jí neberu — lichotí mi.
„A,“ dodává dívka, „teď vám řeknu, co je špatného...“
„Špatného?“
„Ano — po tom příjemném.“
„Nu?“
„Nevím jak, ale asi vás viděli klíčovou dírkou, jak se bavíte — a pan hrabě řekl, že jste lehkovážná...“
„Ano, to jsem již slyšela.“
Ach — to si o mně tedy myslí... pěkně!
Nechávám své dámy jít bez mne do divadla, kde se sejdou s Rusy, a zůstávám s Rosalií. To okouzlující, co mi řekla, mě opravňuje vzít nový malovaný arch a perem vyvést tiskacím písmem následující poselství:
— „Právě byl učiněn objev, jenž si vynucuje tyto řádky:
K čemu psát levou rukou osobě, kterou kdosi pokládá za tak lehkovážnou, že to řekl... víte komu.
Tím hůř pro vaši ješitnost, měl-li jste ten špatný vkus věřit, že člověk je vždycky takový, jaký měl tu lehkovážnost být s vámi a pro vás!
Violette zarmoucená, nedoceněná a uražená.“
Tento dopis rozhodně schvaluji. Dříve jsem si raději nechala říkat cokoli, jen aby mě nikdo nepodezíral, že někomu nadržuji. Teď je to jinak.
A pak — jsem opravdu uražena.
A dnes večer mám pod oknem dva krásné Neapolitány, kteří se procházejí s tajuplným výrazem a rozvinují kapesníky — to má zde velký význam. A k tomu všemu serenáda, kolem níž se brzy shromažďuje „soustředěný“ dav zvědavců...
[Na] balkóně — žena, lampa, serenáda, hvězdy...