Pátek 16. března 1877

Měla jsem hodinu mandolíny, když pod oknem prošel Melissano (a ne Merisano).
„Kdo je tento pán?“
„To je kníže Melissano… ale není to nic moc… je to jeden z těch ubohých šlechticů, kteří…“
„Ano… ale je přijímán ve společnosti?“
„Ó ano, slečno, ale přijímají ho jako šaška: je vždy zván k obědu do každého domu, chodí k Pignatelliům, Muliternovým, a nebyl snad na balkóně Mirafioreových o karnevalu?“
„Ovšem; vím, že je přítelem hraběte Mirafiore… Je pravda, že hraběnka, manželka krále, není přijímána?“
„Ano, protože nevědí, jak s ní jednat.“
„Ale je mladá hraběnka, rozená de Larderel, známá dámám z Neapole?“
„Která hraběnka? Ach, ano, Larderel — sestra onoho Larderela — víte, co jsem o něm slyšel?“
„Co?“
Červenám se — a odtud budu překládat.
„Tedy,“ řekl můj učitel, „je raněn.“
„Raněn?“
„Ano — bil se v souboji.“
„Kde?“
„Ve Florencii.“
„Kdy?“
„Přesně nevím — slyšel jsem to před třemi dny u kněžny Pignatelliové.“
„Ach, prosím vás, pane, řekněte mi vše — to je velmi zajímavé. Znám pana de Larderela. Takže je raněn?“
„Ano, na ruce.“
„Tak vyprávějte.“
„Ach, vy ho znáte?“
„Ano, ano — velmi mě to zajímá, poslouchám.“
„Tedy,“ začal muž, který na mě začínal hledět vykulenýma očima, „víte, byl tam s jednou ženou…“
„Kterou vydržuje... jednoho dne a on“
„Ano, ano,“
„Ano, ano.“
„Ale ona zároveň milovala jiného.“
„Aha!“
„Hm... ano — a jednoho dne, kdy psala tomu druhému, vešel hrabě a chtěl vidět dopis...“
„A?“
„Ona mu ho nechtěla dát; on se tvářil, že odchází, a když se za minutu vrátil, zastihl ji znovu psát — znovu požadoval dopis, ona ho přirozeně odmítla dát, a protože ho zvědavost rozpalovala a byl netrpělivý, podala mu listinu se slovy: ‚dám vám dopis, ale podepište toto pro vaši dcerku‘… zdá se, že mu porodila dcerku… on tedy na vrcholu zuřivosti upsal tomu dítěti tři sta tisíc franků a vzal dopis, a…“
„A?“
„Večer šel do divadla s tím dopisem v kapse a ten pán — ten druhý — přistoupil k němu a řekl:“
„Máte pro mě dopis.“
„Pane, vaši korespondenci neobstarávám.“
„Ano, máte pro mě dopis... Zkrátka Larderel nemohl jinak než se bít a je raněn.“
„Ach, opravdu... Skončíme tady — to je příliš zajímavé, musím to vyprávět, lekci si dostuduji sama — buďte klidný, pane.“
Dvě minuty jsem jen říkala: „Ach, kdybyste věděly — ach, jaká historka! Nikdy neuhádnete atd. atd.“ — než jsem tu historku vypověděla. U nás se o panu hraběti tolik mluvilo, že zpráva budí rozruch.
„Mámo, dejte mi sto franků a dělejte, že nic nevíte.“
Posílám Rosalii do Florencie... Ano, ano, chci. Děkuji a nevměšujte se do toho. Dobrý den.
Byla jsem ve svém pokoji se služkou, když vstoupila hotelová pokojská.
„Tedy Rosalie,“ řekla jsem, aniž jsem se pohnula, jako kdybych pokračovala, „vy chcete odejít?“
„Ale ano, slečno.“
„Jen si pomyslete — jet do Říma, to je daleko. Vaše sestra je tedy nemocná?“
„Ne, slečno, ale jen projíždí — dva roky jsem ji neviděla a chápete...“
„Promluvím s mámou a jestli...“
K večeru celý hotel věděl, že Rosalie žádá o dvoudenní dovolenou a že jí ji nechtějí povolit.
Chtěla jsem ji poslat sedmihodinovým vlakem, ale rozhodla jsem se počkat do večera, až na Skatingu zjistím, zdali je to pravda.
Měly jsme několik návštěv — starý vévoda Carmignano, markýz di Pascarola, Alessandro Amato (představen u Fabbricatorových) a Hamontoffovi. Pak jsme vyšly — pořád jsem si tu historku opakovala. Jsem z ní nadšena, jestli ho to může proslavit — těch tři sta tisíc franků a ten souboj ho náramně zkrášlují, můj synu. Vypadá to, jako by to bylo schválně — jak jsem psala na straně 13.
Dějí se divné věci... Lituji, že jsem si nezapsala předpovědi z karet, které vykládaly paní Hamontoffová a já. Slova šelma, šok nebo nemoc a dopis se bez přestání opakovala. A můj sobotní sen — holub. Že? Není to zvláštní? Ale v duchu jsem si to tolikrát opakovala, že jsem si na to k večeru zvykla.
Výjimečně jsem zůstala v čítárně povídat se dvěma maďarskými hraběnkami a jedním francouzským pánem (nejlepšího vkusu — tento pán zná Paula de Cassagnaca); trvalo to do půl deváté.
napříč stránkou
Pan Schnier.
Zatímco jsem se oblékala, přišel Altamura — a jak jsem se oblékala, slyšela jsem ho v salónu, jako by šlo o nějaké vysvětlování. Slyšela jsem slova: dopis, zodpovědnost, Larderel — pak zmatek, uprostřed nějž mi máma dává dopis. Tady je. [Dopis není v rukopisu]
Nevěřila jsem vlastním očím — a čtvrt hodiny jsem prováděla nejpodivuhodnější gesta nejcharakterističtějších baletů: skákala jsem jako pružný míč, zvedala nohy, rozpínala paže jako mimové a tanečnice, dusila Rosalii, která stejně šílená líbala dopis:
Byla jsem dojata.
„Bijou mé duše,“ řekla jsem konečně, když jsem ho četla podesáté, „Bijou mé duše, věděla jsem dobře, že jedině…“
Věděla jsem dobře... Ach, ne — byla jsem přesvědčena, že už dávno zapomněl, že vůbec existuji, a právě proto jsem nevýslovně okouzlená. Nebyla jsem tedy sama — kdo mluvil, kdo myslel, spíše mluvil než myslel, smál se, klábosil — to tedy nebylo nadarmo!
Četli jste? Je to tedy pravda — bil se. Dopis není nijak vybroušený. Jsem zlá! Je raněn. Jaká radost!
Čtete, že? Vidíte tu dětskou spěšnost pochlubit se, tu radost postavit se do role hrdiny... kdyby nebylo toho, nebyl by psal... Ne — ale byl by přišel!!
Bijou mé duše... nesmějte se tomu slovu — říkám Bijou každou chvíli; jsou taková slova, která si oblíbíme a říkáme je při každé příležitosti a vyjadřujeme jimi cokoli. Nic banálnějšího než Bibi nebo Bijou — ale tím, že jsem je pořád opakovala a vyslovovala jistým způsobem, jsem z prvního udělala a z druhého dělám drahá a téměř vážná jména.
Můj Bijou mé duše — nevíte, jakou jste mi udělal radost.
Zdá se, že ten hloupý Altamura z toho dělá celou historii — a velmi divnou. Mluví o tom dopise, jako by to byla urážka jemu, a je-li od Larderela, vyzve ho na souboj — a ta podivná adresa A.T.E. via Nardones 118 — a on ji nechtěl přijmout — a celá hromada divných a hloupých historek.
Ještě jeden souboj, Bijou? Altamura je zuřivý — měl tři souboje, a nedávno šavlí rozťal protivníkovi tvář a ucho. Celá Neapol to ví. Je to odporné — kvůli tomu uchu — jinak bych vám ráda obstarala ještě i tuhle aféru, Bijou. To vás proslaví a Altamura — ten sprostý hráč na burze — už nebude říkat: „Larderel není z těch mužů, kteří se bijí.“
Toho psího syna jsem přece varovala, že mu budou chodit takto adresované věci a že budou pro mě. A on se rozplýval v ujišťováních, jak rád poslouží... Myslím, že je trochu šílený.
Jdu na Skating jako v opojení... Proboha, tedy ne v landau — fuj, hrozná slovní hříčka... Zkrátka — co jsem dělala? Bruslila jsem s markýzem Santasigliou, což je milý chlapík, a ten mi konečně ukázal pravého Borghesa — odporného příručího z velké firmy. To je týž, kterého jsme viděly ve Fondu na představení „Sapho“. Malý, nevzhledný, nos do nekonečna, červené lícní kosti, vzezření obyčejné a hloupé. Fuj! Nic z římské poezie. Neměl by cestovat s farářem! Ostatně se dozvídám, že s ním není pravý farář.
napříč stránkou
Nebylo tam mnoho zajímavých.
Odpovím Larderelovi — jsem tak dojata, že mu tady budu říkat Bijou.
„Ach!“ zvolala Rosalie, „a pomyslete, jeho první myšlenka byla napsat vám — ach, jak je to rozkošné! Je to jedno — je to dojemné, je to okouzlující! Ať žije pan hrabě — nad pana hraběte není!“
„Ach, Rosalie — říkala jsem vám přece, že pan hrabě, že Bijou byl... Bijou!“
„Ach, je to jedno — mně se to líbí, mně to voní. To je ono. To je jako v románu — poslyšte — levou rukou vám psát — ten ubohý pan hrabě raněný! Ach, je to jedno — mně se to líbí! To dokazuje, že má srdce!“
Ještě chvíli a plakala by z toho.
„Ne, vážně, slečno — tím, že se o něm takhle mluví, připadá mi jako kdosi z rodiny — je to komické — zvykla jsem si na to — prostě miluji pana hraběte!“
Ach, ano — i já miluji pana hraběte.
A teď, kdy jsem na to nepřestala myslet, jsem si zvykla — už se nedivím, připadá mi to velmi přirozené — a říkám si, že psal z chvástání, aby se předvedl, když se naskytla tak krásná příležitost... Ale ne — ten náhlý dopis je neobyčejný, zvláště když si člověk vzpomene na karty. Ale jak ho napadlo mi psát... ach — a tak rozkošně. Tedy na mě myslel! Celou dobu?... nebo kvůli té příhodě.
Ach, ten románový ráz, který nabírají mé neapolské dny, mě okouzluje...
Zde je má odpověď, psaná drobným tiskacím písmem — ale napadá mě: Altamura už s těmi květinami nejspíš nějakou hloupost provedl.
— „Je těžké odpovídat na květiny, které člověk nedostává.“
Levá ruka je příjemnější než pravá — je to ruka srdce; ale příčinu této záměny upřímně litujeme.
Kde jinde by v tuto roční dobu měly být fialky než v Neapoli? Místo Via Nardones: Poste restante. Dejte o sobě vědět.
Violette.
P.S. Rána utržená 10. března, v sobotu, že?
To se umísťuje na polovinu stránky a pod tímto krásným písmem jsou mimořádné znaky namalované Dachadem jako na první stránce. Výsledek je takový: Ta malba dole místo nahoře je originální.
Vkládám do dopisu několik fialek.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „Chi e costui ?“ ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Et il principe di Melissano.. ma non è ma gran cosa... già è uno di questi nobili miserabili che...“ ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Si... ma è ricevuto in società ?“ ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „O si Signorina, ma la ricevono come un buffone, è sempre invitât a pranzo in qualunque casa e poi va dal Pignatelli, Muliterno e poi stava al balcone della Mirafiore al Carnavale ?“ ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Già; so che è amico del comte di Mirafiore... E vero che la comtessa, moglie del re no è ricevuta ?“ — Hraběnka Mirafiore = Rosa Vercellana, morganatická manželka Viktora Emanuela II. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Si, perché non sanno come trattarla.“ ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Ma la giovane comtessa, nata de Larderel è conoscuta dalle signore di Napoli ?“ ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Che comtessa ? Ah ! si, Larderel, sorella di quel Larderel, sapete cosa ho inteso di lui ?“ ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Che ?“ ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „mon fils“. ↩
Pozn. překl.: Marie zapisuje Rosaliinu lidovou výslovnost: ça m’plait [sic] místo cela me plaît; lidové „mně to voní“ ten rejstřík napodobuje. ↩