Čtvrtek 8. března 1877

Zůstala jsem v pokoji a zatímco máma s Dinou byly u Fabbricatorových, nechávala jsem si Rosalii vyprávět, jak jí Charles, pan kočí, pověděl o mém omylu s dveřmi a ještě přitom přibarvil, jak jsem se bála. Pak jsem jí totéž vyprávěla já a ona mi to opakovala s obměnami. Tak jsem dospěla k tomu, že ho vidím se zavřenýma očima — a tudíž po něm blázním. Minulou noc se mi o něm zdálo; povýšil na legendu.
Nesmím se nechávat strhnout a povolovat si milostné pletky dříve, než dosáhnu, kam chci — ledaže by mi k tomu sloužily.
Máma mě přivedla do zuřivosti, která se proměnila ve mdlobný záchvat hněvu, když mi říkala nesmysly. Nikdo na světě neumí člověka tak rozběsnit jako ona — nemyslí to, co říká, ale říká to... čert ví proč! Nejhorší bylo, že tvrdila, že bych udělala velmi dobře, kdybych přijala pana Janviera de la Motte, a když jsem řekla, že mi to nestačí a že by mi ponechal sotva deset tisíc franků ročně, odpověděla, že to je docela dost na mé šaty, na společenský život, na přijímání hostů a na to, abych zářila.
Jediné slovo vám vysvětlí, proč jsem oněměla netrpělivostí a hněvem:
Ačkoli nejsem vdaná a chodím jen do divadla, utrácím více než deset tisíc franků.