# Pondělí 18. prosince 1876

Pondělí 18. prosince 1876

Včera mě probouzí navštívenka od otce s těmito slovy:
„Jsem v hotelu du Luxembourg se sestrami. Můžeš-li, přijď ihned.“
Podle rady mých matek se v jednu hodinu přesně dostavuji na toto pozvání — a dříve než vejdu, posílám se zeptat, zda je to vhodné.
Místo vší odpovědi přicházejí Hélène a ten můj nešťastný otec k vozu a velmi něžně mě odvádějí k sobě.
Tety Hélène a Hrbatá se do ničeho nepletou — vykládají mi o kardinálovi a radí mi, abych jela do Říma pro jeho synovce i jeho zlaťáky.
„Ten ubohý chlapec,“ říkám já, „je tam.“
„Kde?“
„V Srbsku.“
„Opravdu!“
„Bohužel.“
Ale ne — je v Římě.
„Možná se vrátil, protože se tam už nebojuje, a včera jsem večeřela s ruským dobrovolníkem, který právě přijel ze Srbska.“
„Může být. Říkám, že je v Římě, protože jsem v novinách četla zprávu o otevření Skating-rinku v Římě, kde stálo, že ‚obě hrabata Antonelliové tam byla‘.“
„I to je možné.“
V Římě je Skating!
Pak se mluvilo o Tutcheffové — nenechala jsem na ní nit suchou, hrozíc té ničemnici žalobou pro pomluvu.
„Nechť útočí na mou rodinu, na mou matku — ti se mohou bránit! Ale ať se mě nedotýkají, neboť jakože jsem bezbranná bytost, kterou je zbabělé pomlouvat, statečně se pomstím! A to z výborného důvodu — protože se ničeho nebojím.“
Je to až příliš pravda. Nebojím se ničeho, protože hůř už mi být nemůže.
Vidím, že máma zapůsobila.
Když jsme zase pohovořili o všedních věcech, pozvala jsem otce na procházku. A znovu začal maloruský rozhovor.
„Šli jsme stejnou cestou?“ „Šli jsme.“
„Nalezli jsme kožich?“
„Našli jsme ho.“
„Vzal jsi ho?“
„Vzal jsem ho.“
„A kde tedy je?“
„Co?“
„Kožich.“
„Jaký kožich?“
Atd.
A já myslela na Řím, kam bych mohla jet, kdyby ten netvor chtěl!!!
Zatím jsem ho předváděla Nicejcům, a zatímco mi srdce svíralo tisíc trápení, usmívala jsem se a pohrdavě zdravila Audiffreta a Bergeraulta.
Kolik trpělivosti mě stálo, než jsem ho dostala až k nám, na terasu, kde byli máma, teta, Dina, slečna Collignon, Barnola a Walitsky.
Abych si ty námahy vynahradila, nazvala jsem paní Tutcheffovou, která šla kolem, „běhnou“ a byla jsem velmi drzá.
Ukázala jsem mu dům. Potom jsme šli na Skating-rink, kam slíbil přijít, ale nepřišel. Slečna Collignon mi sloužila k tomu, abych nevypadala opuštěně: zavěšená do ní jsem objela Skating, a když jsem potkala Fiouloulou, zastavila jsem se. V tu chvíli ke mně Girofla přiklouzal s někdejší čiperností.
„Nesu vám rozkaz bruslit, slečno!“
„A od koho, pane?“ zeptala jsem se a zčervenala.
„Od vaší paní tety, a to výslovně, račte mi věřit.“
„Vypadáte dnes tak rozlétaná, že se člověk bojí odvážit tam, kde jste — jako byste chtěla všechny porazit.“
„Hm! hm! tak budete bruslit?“
„Později, až tu nikdo nebude.“
„Platí.“
Zeptala jsem se ho také, jestli se podobám otci. Ach, ale to snad nebudeme zapisovat všechny ty nesmysly, které se s Audiffretem napovídají?
škrtnuto[Zrušeno 10 řádků]
Pelikan je tu, kněžna Souvoroffová je s mámou, zatímco si jdu nazout brusle. Svými chodidly a zády sklízím velký úspěch. Ó, čert to vem!
Když jsem tam, tam daleko odpočívala, přišel za mnou Audiffret znovu.
Napsala jsem ty dopisy, ano, či ne?
Chtěla jsem se k němu chovat jako k Lubimoffovým, kteří mě i s celou rodinou pozorovali z dálky. Ale kdepak.
„Copak se dá bruslit s takovými chodidly?“ řekl a ukázal bradou na ta moje.
„To právě říkám, pane, jsou příliš malá.“
Před rokem bych byla odpověděla tím nejobyčejnějším: ach, pane!
Máma je zase poštvaná paní Souvoroffovou, a když k tomu přispěly mé nářky… Víte, co udělala? Šla zabránit svému manželovi, aby večeřel s paní Tutcheffovou u paní Tutcheffové samotné. Nuže, podle jejího vyprávění se stalo tohle. Nejprve jí chtěl Eristoff zastoupit cestu, ale odstrčila ho a vešla do salonu, kde byl pan její manžel skloněn nad stolem, paní Tutcheffová stála bledá u okna a kněžna seděla. Paní Tutcheffová se hned vzdálila a máma nějakou chvíli seděla, protože nebyla s to vstát, a pak odešla a manžela odvedla s sebou.
Všichni tři jsme mlčeli a už jsme se blížili k domu, když otec poručil jet do London House. A protože máma udělala jakési gesto.
„Jeďme tam,“ řekla jsem.
„Pohovoříme si v klidu,“ dodal otec.
Máma mi začala vyprávět, co se stalo, a ještě než domluvila, dostala záchvat nervového pláče, což po takovém dobrodružství dobře chápu.
A pak se znovu začalo mluvit o téže věci; trvalo by to až do rána, kdybych nebyla řekla:
„Proč všechny ty vytáčky, ty výčitky, ta drobná píchnutí špendlíkem, když je věc tak prostá! Musíte mě uvést do společnosti; máma to nemůže, je to tedy vaše věc. Odpovězte, otče, co na to řeknete?“
„Pokud jde o mě,“ dodala jsem, „předem souhlasím se vším.“
Poprvé v životě mluvil ten netvor poctivě a prostě. A nebyla snad i ta dobrá vůle jen způsob, jak se vyhnout nepříjemnostem tím, že se všechno bude protahovat?
Inu… možná… kdo ví?
Zůstali jsme tam až do devíti a vážně, jako tři dobří přátelé, jsme probírali situaci.
Ach? Háček je v tom, že otec, když slovy urovnal všechny překážky, nadhodil strašnou otázku.
„A co když,“ řekl, „bude všechno, co udělám, marné? Tvé postavení by se tím jen zhoršilo.“
Ale protože jsem odpověděla, že marné to být nemůže, vrátili jsme se k plánům. A především je nutné se aspoň naoko usmířit s tou Tutcheffovou. Po té scéně v Monte Carlu je to skoro snazší. Předtím nebylo co zapomínat, bylo tu nepřátelství, chlad bez příčiny — teď je co zapomenout.
Bude to tvrdé… a já sama bych jí… raději plivla do tváře, ale musí to být. Neboť s touhle ženou, sestrou mého otce, mou tetou… musí člověk aspoň před světem vycházet dobře.
Tak tedy to bude v Nice? Jen proto, aby se zapomnělo na minulost, abych zvítězila a pak odjela… odjela… Ach! Kdyby se dala napsat melodie i se slovy, pochopili byste, jak je duše uchvácena a jak se srdce svírá při té písni starého černocha v Pavlovi a Virginii.
Ptáček odlétá tam, tam daleko a už se nevrátí. Ach, ty bláhová, zůstaň jen doma, věř písni mé. Ptáček odlétá tam, tam daleko, ptáček odlétá a už se nevrátí. Ptáčku věrný, jemuž Bůh žehná, ptáčku věrný, zůstaň v hnízdečku svém, slož svá křídla, sladčeji tu spíš než pod nebem cizím. Ptáčku věrný, jemuž Bůh žehná, ptáčku věrný, zůstaň v hnízdečku svém.
Je to něžné, je to rozkošné… ale na mě se to vztahovat nemůže. Já přece nemám domov! Nemám hnízdo. A mně Bůh nežehná.
Ale po London House jsme šli do Opery, v kloboucích, a musím říct, že to vyvolalo dosti zvláštní dojem… u Audiffreta, Galuly, Belle-de-jour, Fontany a Chirise v klubové lóži.
Ó bído!
Šílím z té nejistoty. Čekat v Nice na otcovu přízeň kvůli pochybnému a pomíjivému triumfu bez zvláštního významu… Anebo Paříž… a Řím… a studia!!! Ó!
V Paříži se ztratím… abych tam zazářila, je třeba buď velkého jména, nebo velkého jmění, anebo velké zkaženosti… V Paříži tedy nemám co dělat…
Ale v Římě… v Římě bych mohla uzavřít skvělý sňatek, a pak, a to je hlavní, budu tam žít v blaženosti! A… tolik bych si chtěla v Římě napravit pověst, tolik, tolik!!
Začněme tedy v Nice… jestli vůbec začneme… Ale studia! Ale čas, který utíká! V osmnácti jsem už měla malovat velké obrazy!
Tak tedy… kam jet? Ó, jak smrtelně svízelná je tahle otázka! Do Paříže pojedu, jen když mě otec nebude chtít doprovodit do Říma… raději umřít, než jet do toho božského města jako předtím.
To Nice mě tíží… Zase jedna ztracená zima… kolik jsem jich vlastně už ztratila?… dvě jako žena… tři jako studentka… Hanebnost!
Včera jsem byla tak bezradná a tak zuřivá, že jsem si lehla oblečená v jídelně a strávila tam čtyři hodiny napůl ve spánku, napůl v trýzni a každou minutu jsem se budila. Potom jsem si šla lehnout k mámě na lenošku a vstala jsem až v jednu odpoledne; přitom jsem nespala. Máma je nemocná… pochopitelně, po tom včerejšku…
Teta, Dina, Walitsky a Anitchkoffovi jsou na obědě u Wolfa, který se jmenuje Nicolas, a dnes má svátek.
Pan Anitchkoff se jmenuje také Nicolas, a tak se svátek dělí na dvě půlky: obědvá se u jednoho a večeří u druhého.
Ležela jsem na mámině posteli, když mi jedna z malých Anitchkoffových přišla říct, že mě tam bezpodmínečně chtějí; odpověděla jsem, že jsem nemocná.
„Přichází večer,“ říká máma, „a ona potřebuje trápit…“
„Koho tedy? Vás? Ach! Vy myslíte, že jsem tu kvůli vám? Ani v nejmenším! Přišla jsem se podívat na psy. Sbohem!“
A rozzlobená jsem odešla k sobě, kam mě pronásledovali lístkem, v němž mi slibovali všechno na příští rok a prosili mě, abych šla k Anitchkoffovým.
Vzkázala jsem po sloužící, že vím o jednom jarmarku, kde je krčma s takovýmhle štítem: Dnes se platí, zítra se pije na dluh a pozítří zadarmo.
Pokud jde o Anitchkoffovy, napsala jsem jim dopis na papíře, který pomaloval Dachad, a omluvila jsem se v něm horečkou.
Věra, ta malá holčička, mě viděla v županu a s obvázanou hlavou.
Žárlím!
Na princeznu Markétu… Všichni muži, kteří nemilují jinde, jsou do ní zamilovaní, a protože je to královna, zbožňují ji… Ó!
Bude bruslit, ukáže své velké nohy, budou z nich bez sebe… A já!
„Ach! Princezna Markéta,“ říkával Antonelli, zvedal oči a potom ohrnul rty, jako by chtěl říct: to je žena!
!!!!
Dvojnásobný surovec! Kdyby nebyla královnou… plival by na ni!

Poznámky

Pozn. překl.: „Mé matky“ — Mariin ironický množný tvar pro různé starší ženy, které jí radí. ↩
Pozn. překl.: „Pro jeho synovce i jeho zlaťáky“ — francouzsky aller quérir, jít si pro něco, přivést; tety radí Marii jet do Říma a odvézt si kardinálova synovce i s jeho penězi (écus, staré mince, tedy jmění). ↩
Pozn. red.: „Maloruský rozhovor“ — rozhovor v ukrajinském (maloruském) nářečí; rodina jej používala pro soukromé záležitosti. ↩
Pozn. red.: Píseň pochází z opery Victora Massého Paul et Virginie (Pavel a Virginie) podle románu Bernardina de Saint-Pierre; premiéru měla v Paříži 15. listopadu 1876, měsíc před tímto zápisem. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „barcaccia“ – přízemní klubová lóže v italských divadlech, vyhrazená členům klubu. ↩
Pozn. red.: Jmeniny: svátek sv. Mikuláše, 6. prosince podle ruského (juliánského) kalendáře, což podle západního kalendáře připadlo na 18. prosince. ↩
Pozn. red.: Markéta Savojská (Margherita di Savoia, 1851–1926), princezna piemontská a manželka následníka italského trůnu, idol římské společnosti; italskou královnou se stala v lednu 1878. ↩