# Neděle 27. listopadu 1876

Neděle 27. listopadu 1876

Mertensová přišla ráno, aby mi řekla, že mladý de La Motte byl včera v jedenáct večer u ní a řekl jí, že se do mě zamiloval a že tím, že mě mu ukázala, ho uvrhla do neštěstí. Koupala jsem se a v návalu rozhořčení jsem jí dovolila, aby mé tělo poskvrnila svýma očima kupl....ky – to slovo je tvrdé.
Proč člověk skrývá svou nahotu? Protože si není jist svou krásou. Kdybychom měli jistotu dokonalé a bezvadné krásy, neměli bychom žádné zábrany ukázat se nazí.
Šla jsem navštívit Berthe a hodnou Mouzayovou. Zeptala jsem se Mouzayové na radu: mám přijmout Mertensové pozvání, když vím, že tam dnes večer bude pan de La Motte?
„Víte,“ dodala jsem, „je mi nepříjemné vědět, co jste mi právě zopakovala (Mertensová jim to vyprávěla) — pohrdnutá láska plodí jen nepřátele. Nestojím o to, aby se do mě někdo zamiloval. Vše, co mohu nabídnout, je dobré a upřímné přátelství.“
„To je velmi dobře, má drahá,“ odpověděla hraběnka, „ale radím vám, abyste nezanedbávala vztahy, jež se vám nabízejí. Přijdete-li dnes večer, zanecháte semeno, které vzejde — a kdo ví? Snad až se vrátíte do Paříže, naleznete strom. Páni de La Motte nejsou lidé k přehlédnutí — ani pro jméno, ani pro příbuzenstvo, ani pro postavení. Ten mladý muž je skvělá partie dokonce i pro vás a byl by především pákou v Paříži.“
To je, u čerta, pravda — nuže, půjdu! Ale bez převlékání a v klobouku.
Vše proběhlo s nesrovnatelným klidem a majestátem. Jasně osvětlený salón, baronka s bílými vlasy, mladou krásnou tváří a bohatou toaletou vypadala jako starý portrét. Baron — kohout jako vždy — sto tisíc franků renty. Ten ubohý člověk si nemůže zvyknout na chudobu a uchovává si jak přepychové zvyky, tak velkopanské vzezření.
V devět hodin vstoupil do salónu mladý pan de La Motte ve večerním oblečení a pomalu přišel políbit ruku baronce, její sestře a hraběnce de Bailleul, ženě onoho hraběte de Bailleul, jehož jsem poznala před čtyřmi měsíci.
Představili ho mámě — ta byla v klobouku jako já.
Všechny ty napudrované hlavy a vlečkové šaty vypadaly jako stíny minulého věku. Přinesli stůl a ve slavnostním tichu se zasedlo k whistu.
Od včerejška mi připadá, že hraji komedii. Víte, že jsou to zcela oficiální námluvy?!
Prohlédla jsem si pana de La Motte a tento průzkum bohužel v ničem nezměnil můj první dojem. Bohužel — protože ten muž má postavení podle mých přání a já jsem žena podle jeho.
Antipatie nezávisejí na nás.
Rozmlouvala jsem klidně, zdrženlivě, duchaplně a půvabně. Což nebránilo lidem rozplývat se nad mým „rozhodným vzezřením“.
„Úžasný je ten klid, ta jistota,“ říkalo se. „Nezvyšuje hlas, nemění postoj, když říká věci nejpodivuhodnější a nejzávažnější.“
Bez přetvářky jsem dala najevo, že jsem studovala a hodně četla. Odvážili se mluvit o manželství a „mladý muž“ vyslovil tak podivné teorie...
„Člověk se může zamilovat, kdy chce — a já například, najdu-li mladou dívku, která se mi líbí tváří, tělem, duchem a majetkem, vezmu si ji. Neboť se nemohu ženit s osobou chudou — to by bylo rouhání; jsem první ve svém kraji a musím reprezentovat.“
Uznejte, že je to silné — baronka si se mnou vyměnila pohled a řekla suše:
„Cizinky si to všechny myslí a mají nejhorší mínění o Francouzích — myslí si, že se francouzští muži žení jen pro peníze.“
Řekla jsem jí to včera a moje domněnka se pozoruhodně potvrdila.
Říkaly se věci, jež se mi zdály nejpodivnější na světě. Ostatně je to docela poctivé. Nabízí se mi jméno, postavení a skvělá příbuzenství s předními rodinami Francie — a navíc kariéra nejznamenitější. A žádá se ode mne výměnou duch a peníze. Je to obchodní operace, podnik velmi... přirozený — a kdyby ten muž nebyl tak nesympatický, přijala bych. Tvář by nevadila. Jde o ten charakter — suchý, brutální, zištný, ctižádostivý a houževnatý, pokrytý trojitou vrstvou světského laku. Ano — patří do kategorie lidí nalakovaných.
Půvabný, ohebný, velmi vlídný, horlivý a pokorný ve světě — musí to být tvrdý, nepříjemný a zlý člověk.
Uvedu mimo jiné jednu větu — mluvilo se o Alexisovi.
„Řekl mi, že nikdy nebudu šťastná,“ řekla jsem.
„To proto, slečno,“ odpověděl pan de La Motte, „že štěstí se vám nabídne a vy je odkopnete tím lehkým a klidným způsobem, který u vás již znám.“
Och! Ale řekl toho tolik — a věci přímější. Věděl, že mě předem zpravili. Řekla jsem, že nemám ráda Francii jako Republiku a přeji si ji opustit.
„Ale místo toho, slečno, je třeba naopak zůstat, abyste vyhnala Republiku.“
„A co bych mohla dělat, pane! Ach — kdybych něco zmohla, zajisté bych tomu věnovala všechny své síly.“
„Mohla byste mnoho.“
„A jak to?“
„K tomu by bylo třeba udělat jednu věc.“
„Jakoupak?“
„Ach! To vám neřeknu.“
To jste měli slyšet: tón dělá hudbu.
Když se posté mluvilo o mém „vyzrálém charakteru“, cítila jsem se dost podrážděná — a místo abych to podráždění vyjádřila grimasami, řekla jsem klidným a znělým hlasem, aby mě všichni slyšeli:
„Zdá se mi, že bez trochy pevnosti charakteru nelze žít poctivě!“
To vyvolalo přesně stejný účinek, jako by neviditelná ruka zabodla obrácené špendlíky do křesel publika.
„Ach, jak je to pravda!“ ozvalo se.
„Jste romantická, slečno?“
„Jak to myslíte, pane? Je sto způsobů, jak být romantická.“
„Je třeba přiznat porážku,“ řekl pokrytecky nebo upřímně „mladý muž“, „ocitne-li se člověk tváří v tvář takovému duchu.“
Následovalo: je to neslýchané, úžasné atd. atd.
Ó ti hlupáci! Myslí si, že oklamají bohatou „cizinku“ — marnivou, tvrdohlavou, snadno k pobláznění.
Všichni byli tak nevkusní, že útočili na Cassagnaca — titulovali ho: krásný — nádherný — skvělý — nesrovnatelný Paolo.
Ach! Ano, proboha — Paolo, jak říkáte. Paolo šlechtic, buldok, duelant, strašák lůzy — muž, který nosí u sebe pistole a obušky, jenž má ve svém domě zrcadlo, aby viděl příchozí, a akustickou trubici, jíž jim může vykřiknout, že není doma.
Jak byste se, ó zlověstní tupci, opovažovali srovnávat se s tímto Paolem, jejž se odvažujete zesměšňovat — a přitom mu přehnaně vzdáváte chválu?!
Toho ušlechtilého, loajálního, statečného muže — srovnávat s tím ješitným strojem na marnivost! Ale no tak — na to jste nikdy nepomysleli! A kdybyste ho považovali za nicotnost, nevyčerpávali byste se jeho snižováním.
Nalakovaný mladý muž řekl, že se jeho sestra vdala v šestnácti letech.
Pohybem jsem vyjádřila údiv a odpor.
„To je brzy,“ řekla jsem, „já se vdám v pětadvaceti.“
Řekla jsem toho v tomto duchu tolik, že nakonec začal mluvit o motýlech pálících si křídla, o opatřeních, jež je třeba přijmout atd. atd.
Ach! Pánové Francouzi — mysleli jste, že najdete mladou výstřední, bohatou a svéhlavou — cizinku zkrátka, řekněme to velké slovo. Ale co si o nás, cizinkách, vlastně myslíte? Pche! Nezlobme se. Smýšlí se o nás, jak náleží — jenže já pod obecné pravidlo nespadám. Nejsem ani Ruska, ani cizinka — jsem Já Sama, jsem tím, čím by měla být žena s mými ambicemi... Nadešla chvíle je naplnit... Nuže?... Počkejme trochu.
Ležela jsem na mámině posteli, když mě napadlo... Vyskočila jsem s výkřikem:
„Zdá se mi, že pan de La Motte mě žádá o ruku dost průhledným způsobem?“
„Ano.“
„Je mu dvacet sedm až dvacet osm let a má černý vous...“
„Ale ano.“
„No tedy! Vzpomeňte si na předpověď, kterou mi před čtyřmi měsíci vyslovila Moreauová: ‚Brzy vás bude žádat o ruku muž osmadvacetiletý s černým vousem.‘ No tak, co říkáte!“
Ach! Od toho okamžiku jsem začala znovu žít. Ó! Bože můj — kdyby se naplnila jen polovina té předpovědi... Slíbila mi vše, vše, po čem lze toužit!...
Ale není to podivné!
Pomlouvat Paula de Cassagnaca...
Ach! kdyby člověk miloval muže podle srovnání.

Poznámky

Pozn. překl.: „Paolo“ — italská podoba jména Paul; posměšná přezdívka, kterou Cassagnacovi dal okruh La Mottů. Marie ji přejímá a mění v čestný titul. ↩
Pozn. překl.: Cassagnac nosil pistole i obušek (casse-tête) a měl ve svém domě systém pro prověřování návštěvníků — proslulý detail jeho excentrické osobnosti. ↩