Úterý 21. listopadu 1876

Včerejší líbezné melodie mi stouply do hlavy a nabyly tam jistého tvaru... Sním... Ó ne, ne o onom špinavém Antonellim, ale o stvoření, které mi vzalo první polibky a které je tím nevyhnutelně spjato se všemi mými myšlenkami... až do nového... někoho...
Víte, co Walitský vyprávěl mámě. Antonelli mu svěřoval svá tajemství — no a... víte... trávil všechny noci s děvkami! Přímo od nás!!!
Zatímco mě Caroline zkoušela, mluvila o krásném Capoulovi, který krásný není. Zastavila jsem se u Reboux, kde jsem dál všechny bavila jako u Caroline... a konečně jsem se vrátila únavou úplně bez sebe... a samým zoufalstvím a neštěstím jsem se smála Capoulovi, lehla si na máminu postel, povídala si s ní a prohlásila, že zuřím, že nejsem dámou ze společnosti.
„Protože chci Capoula... Och! jen ve svém salónu.“
Přišla mě navštívit Riceová.
škrtnuto[Zrušená slova]
Vzala jsem otcovu vizitku, napsala na ni napříč těchto několik slov a poslala ji Cassagnacovi.
„Vracím se z Ruska a bylo by mi potěšením představit vás své matce.“
Podepsáno: Marie Bashkirtseff
Ale pryč s tím vším! Chci, chci — slyšíte — chci někoho milovat. Chci konečně vědět, co to je ta Láska, která lidskému rodu velí tolik věcí konat i nekonat.
Chcete verše? Tak tedy:
Nikdy jsem nemilovala, hořím však touhou co nejdřív se dozvědět, co láska znamená. Chci konečně vědět, jaké je to velké tajemství, jež lidskému rodu velí tolik konat či nekonat.
No tedy upřímně, a to neříkám proto, že je to ode mne — já jsem vždy spravedlivá — ale upřímně, jsou to verše vskutku... špatné.
Ale opravdu nežertuji, když říkám, že chci milovat... a zdá se mi, že brzy budu milovat... přinejmenším
K čemu? Na tom nesejde! Vadí mi, že pořád slyším mluvit a zpívat o lásce a nerozumím tomu o nic víc, než kdyby se mluvilo nebo zpívalo čínsky! Chlubila jsem se nedávno Pachovi, že mohu mluvit o čemkoli — vyzvala jsem ho dokonce, aby našel téma, o němž bych nic nevěděla, a nenašel... a Láska? Vychrlím nejhrubší sofizmata, ale nemám o ní ani nejmenšího tušení.
A má holko — jste jako „Krásná Helena“ Offenbachova, která zpívá: „Božská lásko, planoucí plameni!“ S refrénem: „Lásku potřebujeme, / i kdyby jí na světě nezbylo!“
Ale já nežádám tu lásku, o niž prosívali Staří Venuši — (Offenbachovu Venuši).
Žádám... posvátný oheň... abych si zapálila cigaretu? Fuj! Já už nekouřím.

Poznámky

Pozn. překl.: Reboux — salon Caroline Reboux (1837–1927), proslulé pařížské modistky; její jméno bylo v té době synonymem pro nejvyšší módní eleganci. „Caroline“ z předchozí věty je zřejmě Mariina švadlena (srov. 22. listopadu: „Caroline… obléká mě“), nikoli Reboux. ↩
Paul de Cassagnac (1842–1904) — bonapartistický novinář, poslanec za departement Gers, šéfredaktor listu Le Pays. Proslulý duelant a politický polemik. Poslat vizitku bez vyzvání bylo pro mladou dívku velmi nekonvenční. ↩
Pozn. překl.: V originále „Amour divin, ardente flamme!“ a refrén „Il nous faut de l’amour / N’en fût-il plus au monde!“ — árie z operety Jacquese Offenbacha Krásná Helena (1864). ↩