Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí, 25. září 1876 (13. září)

„I slzy, i smích“
Otec mě jako obvykle vzbudil a já sešla dolů ke snídani… Nebyla jsem u stolu ani půl hodiny, když přišla řeč na jistou slečnu z… Charkova, kterou jsem před sedmi lety viděla v charkovském divadle, jak se líbá s jistým panem Potechinem — spisovatelem a hercem, ale především sprostým člověkem — bratrem výborného Potechina z Říma.
„Viděla jsem to,“ řekla jsem o té scéně v divadle.
„Tys to neviděla,“ zvolal otec, „to ti řekl Georges, ten vznešený Georges, ten šlechetný Georges!“
„Nechme Georgese stranou.“
„Ale neviděla jsem, že se slečna Ikornikoffová líbala s Potechinem — já sama jsem viděla, jak ten samý Potechine líbal tetu, paní Romanoffovou — ale pravda, byl tehdy jejím snoubencem…“
Ten tón, ta drzost — a před ubohým Michelem… Sevřelo se mi hrdlo a slzy mi vstoupily do očí, přesto jsem měla sílu říct:
„Vím, že říkáš jen drzosti,“ a vyšla jsem z pokoje a utíkala k sobě, abych skryla vztek i slzy. Byla jsem tak pobouřena, že se ty ponižující slzy zastavily a jen mi zatemňovaly zrak. Zamknout jsem se záměrně nezamkla — a opravdu, za chvilku se otec… vřítil do pokoje a vrhl se mi do náruče a prosil o odpuštění. Ten bídák, nadšený účinkem, přišel sklidit mé nářky a omluvit se — spokojený. Odstrčila jsem ho ze vší síly a vrhla se na pohovku, kde jsem propukla v pláč. Dala bych den ze svého života za to, abych neplakala. Líbal mě, obviňoval se, kál se, vysvětloval, že neměl v úmyslu nic takového říct, že Potechine byl tehdy prohlášeným snoubencem.
napříč stránkou
Když pomyslím, že mě ten člověk líbal, stydím se.
„Před tím ubohým Michelem,“ říkala jsem mezi vzlyky, „kdo si dovolí… on také, před…“
„Řeknu před Michelem, že jsem si to vymyslela, že je to…“
„To by bylo ještě horší… Ach, jaký krásný hrdinský čin — říkat podlosti před Eristoffem a před služebnictvem. Ach, jaká to zásluha! To je věru čím se chlubit! Je to nízké, je to špinavé, je to zbabělé, je to zlé a je to hloupé!“
Čím více se omlouval, tím více jsem žádala.
„Myslíš, že já taky nevím o špinavostech tvé rodiny? Řekla jsem kdy slovo? A nikdy nic říkat nebudu — protože za nízkost se člověk nemstí tím, že spáchá jinou!“
Kdybych chtěla ukázat vše, co dcera může říct otci, pokračovala bych — ale dost, spokojte se s tímto vzorkem. Poslouchal vše — ať už přesvědčen o svých vinách, nebo z pokrytectví; viděl mě plakat, a to stačilo.
Konečně jsem se obměkčila — nikdo nemohl být pokornější, více se omlouvat, více snášet výtky — výtky, to není to pravé slovo — spíš příval nadávek ve slušných výrazech, na mou čest. Zasloužil si to ten zbabělec, ten ničema, který si dovolil mi říct, že je z té historky zoufalý, ale že ho podrážděli, ranili — a že ostatně ta scéna dokazuje, že mám výborné srdce.
Odvedl mě na galerii podívat se na selskou svatbu, která přišla pozdravit pána. Vzali se včera a dnes konají svatební návštěvu.
Muž má na sobě obvyklý oděv: černé holínky po kolena, tmavé a poměrně široké kalhoty a svitu čili jakýsi svrchník řasený od pasu, z přírodně hnědého sukna tkaného vesnickými ženami. Málem jsem zapomněla na vyšívanou košili — je vidět výstřih i hruď — a na mašli z barevných stužek místo knoflíkové dírky.
Žena je v sukni a kabátku stejného střihu jako mužův, avšak z jemnější látky pro tuto příležitost. A místo aby si vlasy zdobila květinami a stužkami jako dívky, má hlavu omotanou hedvábným šátkem, který skrývá vlasy a téměř celé čelo — aniž by však zakrýval uši či krk.
Vešli do salonu a za nimi družbové, družičky a ti, kdo sňatek sjednávali.
Muž a žena třikrát poklekli — před otcem a pak přede mnou, což je výměna — a darovali nám chléb a ubrousek.
Na oplátku jsme museli dát peníze. Pak tančili na galerii — a protože moji koně již čekali, nasedla jsem do vozu — do šarabanu, v němž jsem sama řídila — ne však dřív, než jsem řekla Michelovi, a před kým bylo třeba, totiž před tím ničemou, jímž je otcem:
„Špatně jste udělal, že jste utekl, jak říkáte — měl jste zůstat a rozjímat o hloupostech, které jste právě slyšel. Vězte, můj drahý, že z řečí hlupáků se vždy naučíme, co se nesmí říkat.“
Netřeba vysvětlovat, že zbytek dne byl stísněný — původce mých nešťastných dnů mluvil málo a jen proto, aby se ptal, zda jsem stále velmi rozhněvaná.
„Lituji, že jsem tak nervózní — měla jsem plivnout a odejít, místo abych vám dopřála radost z mých slz.“
„Teď dobře vidím, proč s tebou máma nemohla žít — tvůj příšerný, dětinský, puntičkářský a zlomyslný charakter — a tvá rodina… ale u vás se tam člověk musel cítit stejně rozežraný a rozlechtaný jako v mraveništi!“ Pan otec šel spát — rozešli jsme se brzy. Dala jsem se do hraní karet, pak do smíchu — a protože Michel seděl vedle mě a dotýkal se rty chvíli mé ruky, chvíli šatů na rameni, vyholila jsem mu na hlavě kolečko velké jako dvacetisouová mince, jako mají katoličtí kněží. Každý musí nějak žít.
Opět jsem prohrála Paulovi — přinesli mi toaletní kufřík, abych z něj vytáhla peníze — a zpátky ho odnesl Michel, když jsem šla domů s Paulem a Kněžnou.
Tu podrobnost zdůrazňuji, protože vedla k… scéně stejně bizarní jako… bizarní. Zbila jsem Michela. A takhle to bylo. Žádal od mě fotografii v mnišském hávu — tu jsem mu nehodlala dát za žádnou cenu. Zřejmě mu na ní záleželo, neboť mi navrhl, že za ni snese dvanáct ran jezdeckým bičíkem — kamkoli se mi zlíbí je zasadit. Návrh mě zlákal.
„Dobrá,“ řekla jsem, „vydržíte-li rány.“
Lehl si na břicho a já mu jeden po druhém zasadila dvanáct pozoruhodných ran anglickým bičíkem — pružným a sykavým.
Pohádkový princ nekřičel — ale dvakrát zvedl hlavu, aby řekl, že biji po nohou a že to nebylo domluveno. Ke své cti musím říct: bila jsem ze vší síly a smála se přitom na celé kolo.
Je to celkem originální — muž, který se nechá zmlátit, aby získal můj portrét.
Dal mi svůj — a když si stěžoval, že ho to bolí:
„Jste opravdu příliš náročný. Jak to! Já beru váš portrét bez příplatku ran — a vy nejste spokojen! Napište mi věnování na rubu.“
A nadiktovala jsem mu toto:
„Já níže podepsaný, nejprostopášnější floutek Poltavské gubernie a mnoha dalších míst, jejichž jméno neznám, a tím méně zeměpisnou polohu — jsem nejpokornějším a nejoddanějším sluhou své sestřenice Marie Bashkirtseff,“
kníže Michel Andryevitch Eristoff z Aragwy
A zatímco to psal, přerušoval se, aby se poradil s Paulem, anebo:
„Ale když to napíšu, budete se mi smát, budete se smát!“
„Buďte o tom přesvědčen. Takový dokument slzy nevyvolává.“

Poznámky

Pozn. překl.: V originále latinsky: „Et lacryma et riou“ (zkomolená latina; zřejmě míněno „et lacrimae et risus“). ↩
Pozn. překl.: Svita — tradiční ukrajinský lidový svrchní oděv, řasený od pasu. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: nous donnèrent par un pain et par une serviette [sic] – Mariina chybná vazba (donner par). ↩