Neděle, 24. září 1876 (12. září)

Zajímalo by mě, jak jsou na tom Knížecí vlasy — tak jsem se včera večer nudila, že jsem mu část spálila — podle jeho vlastního doznání.
Začíná být chladno — a s dost výraznou nechutí jsem se nechala vzbudit v sedm hodin. V osm jsem se ještě pokoušela získat pár okamžiků navíc a v devět hodin jsem vstoupila do salonu s černou sametovou čepičkou na hlavě a černou amazonou vyhrnutou tak, aby bylo vidět erby vyšité navrchu holínek.
Lovci tu byli všichni: Kamensky, jakýsi Porthos, Volkovitsky — fúrie z „Iphigénie na Tauridě“, Pavelko — příšerný advokát, Salko — nesnesitelný architekt, Schwabé — majitel sedmnácti loveckých psů, Lihovtich — úředník skoro stejně obrovský jako Kamensky — muž, jehož jméno neznám — tatínek, Michel, Paul.
Celá ta společnost prohlížela pušky, rokovala o nábojích, pila čaj a vyměňovala si vtipy stejně plytké jako vulgární. Vyjímám otce a naše dva mladíky.
Pavelko — ten sluha — mi přivedl svého koně z Poltavy; právě jsem se chystala naskočit do sedla, ale to hezké zvíře se vzepjalo a skočilo stranou — jen tak tak jsem stačila uskočit na práh dveří. Náš Cicero tedy zůstal se svým koněm — a dobře jsem udělala, že jsem mu ho přenechala: sotva se dotkl sedla, zvíře ho shodilo na zem.
Nastoupila jsem s otcem a oběma puškami. Těsně za námi jely čtyři vozy.
Víte, jak probíhá honba na vlky v Rusku?
A předem mě omluvte, dopouštím-li se loveckých barbarismů — o lovu nevím ani slovo.
Obci a starostovi — neboli rychtáři — se lov oznamuje už týden předem, aby se sešlo dost mužů; ale kvůli poltavskému jarmarku jich dorazilo na místo srazu jen sto nebo sto dvacet.
na okraji
bylo přes dvě stě mužů a sítě byly roztaženy na šest až osm kilometrů. Kníže Kotchoubey poslal své sítě, protože sám přijít nemohl.
Třásla jsem se zimou — otec nás seřadil bez rozdílu po obou stranách cesty, spočítal a rozdělil do dvou skupin: ozbrojené a neozbrojené. Mezi sedláky se našlo asi dvacet mužů s puškami; ostatní dostali píky — totiž dlouhé tyče se železnou lilií na konci, jako staří Galové. Těmi píkami se pak zbaběle dobíjí zvíře chycené do sítí.
Dva oddíly sedláků se vydaly jeden doleva, druhý doprava, aby se setkaly za lesem a lépe ho obklíčily.
Sítě jsou roztaženy tak, aby se do nich zvíře, vyhnané křikem těch lidí, chytilo — když předtím proběhne kolem lovců číhajících v záloze před sítěmi.
Tak, začínáme — polský správce na koni, v čepičce z voskovaného plátna ve tvaru přilby, s píkou v ruce, která — ač sedí na koni — sahá až k zemi a přitom ještě ční nad jeho hlavu — cválá sem a tam a nic nedělá.
Natahuji kohoutek, srovnávám si loveckou brašnu, v níž mám kapesník a pár rukavic, kašlu — a jsem připravena. Každý si volí nejlepší místo — otec mi ukáže to mé a postaví se o kousek dál.
A jsem tu sama uprostřed lesa — s nabitou a nataženou puškou v rukou, vlhkostí v nohách a chladem všude. Ocelové podpatky se mi bořily do půdy rozmočené včerejším deštěm — což zesilovalo chlad a bránilo mi pokračovat.
Co myslíte, že jsem udělala, sotva jsem osaměla? Ach, to je prosté — nejprve jsem se podívala, co je vidět skrze stromy na nebe — šedé a chladné nebe — pak jsem se rozhlédla kolem sebe a uviděla vysoké, ale již podzimní stromy. Na zemi jsem spatřila otcův plášť, lehla jsem si na něj a začala snít, že lovíme... s velkoknížetem, který je do mě zamilovaný, ocitne se se mnou o samotě a vyznává mi lásku... V tu chvíli cítím něco teplého hned vedle — obrátím se... Bože! Tři zvířata... tak jemná jako mazlivá: velký černý pes a dva malí černí psi — Joux I. a Joux II.
Konečně jsem rozeznala výstřel: signál — ihned výkřiky našich sedláků, zatím ještě velmi daleko. Jak se přibližovaly, mé snění se vzdalovalo — a když byly dost blízko, aby se dalo pocítit to vzrušení, které vždy vyvolají výkřiky mnoha lidí křičících naráz, byť jen pro smích — vstala jsem, chopila se pušky a nastražila uši, stejně jako mí tři psi. Výkřiky se přibližovaly — slyšela jsem už, jak buší pikami do větví, aby hluk ještě zvětšili.
Každou chvíli mi připadalo, že slyším praskání v houštinách — vlci dávají přednost hustým místům — tam vzadu křičeli čím dál více, a když se objevili první muži, srdce mi poskakovalo o překot, myslím, že jsem se dokonce na okamžik roztřásla. Ale muži před sebou nic nehnali — sítě byly prázdné. Když je prohlédli, našli v nich jen ubohého zajíce, kterého obr Kamensky zabil kopnutím. Ten ohavný surovec.
Jeden po druhém přicházeli všichni ostatní lovci — blahopřáli si k všeobecné smůle a docela vesele vyrazili na rovinu, kde se pod stohem slámy nebo sena chystali jíst slané pochutiny a pít kořalku. Sedláky (sto dvacet mužů) pohostili pečenými skopci, paštikami a kořalkou. To se zdá velkolepé — a v Rusku je to jen přirozené. Ta dobrá zvířata — ne, lidé — se zvědavě dívali na tohle stvoření napůl ženské, napůl mužské, spíše ženské, které neslo pušku a usmívalo se na ně od ucha k uchu. Otec jim mluvil o zákoně o koních — myslela jsem, že je burcuje pro Srbii.
Když jsme si odpočinuli, vydali jsme se znovu do tmavých lesů. Ale protože se tentokrát místo vlka lovil zajíc, bylo třeba jít, jít, jít — sledovat devětadvacet psů sledovaných lovcem, kterého poslal včera kníže Kotchoubey. Slunce vyšlo — a zveselela bych, kdyby únava nebyla nahradila vlhkost. Tatínek sledoval štěkání psů a já sledovala tatínka, skrze stromy s propletenými větvemi, jež by leckoho choulostivějšího, než jsem já, zarazily — ale každý na svém místě: na lovu nejsme na plese ani v salonu, takže stěžovat si je směšné; lepší nejít vůbec. Po dvou hodinách chůze jsme neviděli ani ocas zajíce. Setkání vzrušují, i když nic nepadne — to zdravé očekávání mě činilo netrpělivou, a když jsme našli vůz, vrátila jsem se s otcem pod otcovskou střechu.
Nechala jsem se natřít parfémem, oblékla se a sešla dolů za ostatní, kteří přinesli tři zajíce.
Byla jsem obdivuhodně krásná (vždy řečeno relativně, nakolik krásnou mohu být). Skromnost? Fuj tedy — ale bylo to zbytečné: žádná z těch nestvůr se nepodobá muži.
Se sedláky jsem otevřená a přátelská, s těmi, kdo mi jsou vzděláním rovni, jsem myslím docela příjemná — ale s těmi neřády! Abych s nimi nemusela mluvit, hrála jsem karty a prohrála stovku franků tomu obrovi.
Volkovitsky nám pak vyprávěl židovské anekdoty — a s tímto málem a se dvěma jídly jsme se dovlekli k jedenácté hodině.
Hrálo se znovu — a já přešla do knihovny psát dopis obchodníkovi s koňmi v Petrohradě. Jak se rozumí, Kníže mě následoval — a poté co mě prosil, abych mu dala ruku k políbení, což jsem po deseti minutách učinila, a bez přílišné nechuti — ten malý se na mě podíval, povzdechl si, několikrát začal něco zvolat a nedořekl a pak se mě zeptal, kolik mi je let.
„Sedmnáct.“
„Nuže — až vám bude dvacet... pět let, budu se vám dvořit.“
„Ach, výborně.“
Chvíli mě prohlížel, pak:
„A tehdy... tehdy mě odmítnete? Ach! Ach!“
Vidíte tu vypočítavost, tu kombinaci, ten plán? Viděla jsem ji v jeho tváři, v očích — uhodla jsem ji z dřívějších případů — a zdálo se mi to tak zábavné, tak převelice zábavné, že jsem to vypravovala Kněžně a otci — a otce jsem prosila, aby to malému neříkal. Ten vyděšen uprchl do červeného domu a vrátil se celý zmatený, protože nevěděl, jak se na něj tatínek bude tvářit. Kdybych nebyla uhodla — to jest, kdyby nebyl chtěl říct to, co jsem pochopila — neutíkal by a pak mi nepovídal hromadu nesmyslů, které připomínaly stížnosti, výčitky, vše a nic.
Ten skvělý den zakončil koncert na schodišti; můj hlas, totiž zatím jen polovina mého hlasu, je přivedl do vytržení, ale myslím, že tomu vůbec nerozumějí a obdivují naslepo…
Pro mě jsou to zvířata, a ne lidé.
Znovu najdu Řím u Dumase; nečetla jsem ho, dokud jsem nenapsala tyto stránky, stejně zbytečné jako nezajímavé, protože už samo jméno Říma mě rozechvívá jako kdysi vévoda z Hamiltonu. Teď tedy šílejme — napůl už šílím z Pompejí a Neapole.
Rostou mi křídla, když myslím na Itálii, už se nedotýkám země a div nezvolám, s „Mignon“ či bez ní:
„Itálie, paprsku nebes.
Blažená zemi…“

Poznámky

Pozn. překl.: „Iphigénie en Tauride“ — opera Glucka (1779); „furia“ je typ operní postavy, zde Marie narážkou charakterizuje divoký výzor dotyčného. ↩
Pozn. překl.: Battue — štvanice, při níž nadháněči ženou zvěř k čekajícím lovcům. ↩
Pozn. překl.: Starosta — venkovský představený, starší obce v ruském impériu. ↩
Pozn. překl.: Tak v textu: „déjà automnés [sic]“ – Mariin novotvar (doslova „již zpodzimnělé“). ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „al paterno tetto“. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Italia, raggio del ciel, / Suol beato...“ ↩