Pátek, 22. září 1876 (10. září)

Rozhodně už toho mám dost. Venkov mě dusí, otupuje, ohlupuje. Říkám to otci — a jak jsem zmínila, že bych se chtěla provdat za krále, začal mi dokazovat, že je to téměř nemožné kvůli hrozné pověsti naší rodiny. Říkal pravdu — ale nepřisvědčila jsem mu: sám o sobě může člověk říci jisté věci, ale slyšet je od druhých už nesnese. Odpověděla jsem mu, že to vše jsou jen Tutcheffčiny výmysly. S tou dobrou tetou nešetřím — a protože pořád jen zdůrazňuji vliv, který na otce má, on se snaží — slaboch a ješitník — dokázat, že ho neovládá, a neustále se proti tomu ohrazuje. To je mi nadmíru příjemné. Použila jsem pravý prostředek, jak podkopat vliv, který může mít ta rozkošná tvorka.
A ten prostředek zabírá u každého.
V Římě — Pincio, který se zvedá jako ostrov nad krajinou prosekanou akvaduky, Porta del Popolo, obelisk, kostely kardinála Garobalda po obou stranách vchodu na Corso, Corso samotné, Palác Benátské republiky — pak ty tmavé a úzké ulice, paláce začernalé staletími, zbytky malého Minervina chrámu a konečně Koloseum. Zdá se mi, že to vše vidím... Zavřu oči a procházím městem, navštěvuji ruiny, vidím...
Jsem pravý opak těch, kdo říkají: sejde z očí, sejde z mysli... Sotva mi předmět zmizí z očí, nabývá dvojnásobné hodnoty — podrobně si ho představuji, obdivuji ho, miluji ho.
Hodně jsem cestovala, viděla jsem mnoho zemí, mnoho měst — ale jen dvě mě nadchla nejvyšší měrou. První je Baden-Baden, kde jsem strávila dvě léta před šesti lety — ještě si pamatuji tu lahodnou zahradu... Druhé je Řím. Řím je docela jiný dojem, ale silnější — je-li to možné. Řím je jedno z těch měst
S Římem je to jako s jistými lidmi — nelíbí se na první pohled, ale city k nim rostou, jako se pomalu, krok za krokem staví dům. To dodává takovým poutům pevnost a velkou něžnost, a vášeň z nich přitom nevyhání.
škrtnutoPřibližně totožné s odstavcem výše
Miluji Řím — jen Řím. Minulou zimu jsem kvůli Audiffretovi zahořela láskou k Nice — ale Nice je rozkošné... to je vše. Tady miluji jen Řím. Řím „vás popadne“, jak řekl Laurenti o mém hlase — ovine vám mysl, zahalí vás zlatými hadry své minulosti a červenými liturgickými pláštěmi své téměř-minulosti a modrým suknem vojáků krále Viktora — toho vulgárního vojáka, toho korunovaného řezníka...
Výkřiky Lupercálií splývají se zpěvy křesťanů, vůně pohanských vonných látek s papežským kadidlem, činely Jupiterových kněží přehlušuje zvonění zvonů — chtěla jsem pokračovat... zakončit „zvuky varhan“ — ale... to je příšerné! Všechno obracím v posměch.
A svatý Petr — svatý Petr, když sluneční paprsek pronikne shůry, dopadá dolů a vytváří stíny a pruhy světla tak pravidelné jako architektura těch sloupů a oltářů. Ten sluneční paprsek, jenž jen pomocí svého stínu vytváří uprostřed mramorového chrámu chrám světla.
Se zavřenýma očima se přenesu do Říma... A je noc a zítra přijedou poltavští hroši... musím být hezká. Ach, budu... venkov mi nesmírně prospěl — nikdy jsem nebyla tak průzračná a svěží. [Začerněná slova] Řím — a do Říma nepojedu. Proč? Protože nechci.
A kdybyste věděli, co mě toto rozhodnutí stojí — litovali byste mě. Podívejte... pláču nad tím. Ach, přísahám vám — slzy mi do očí nevhání Antonelli; už ho ani neobviňuji. Byla to chyba naší situace — a hlavně moje vina.
A do Říma nepojedu až do příštího karnevalu — protože na karneval pojedu; jinak bych byla příliš nešťastná... A pak — později, až budu zakotvená — usadím se v Římě... Chtěla jsem to už udělat v Londýně a Paříži, ale tehdy jsem ještě neznala Řím. Žít v Římě nebo zemřít.

Poznámky

Pozn. překl.: Lupercálie — starořímský svátek plodnosti (15. února); Marie se chlubí klasickými znalostmi. ↩