Pátek, 22. září 1876 (10. září) — venkovské udušení a sny o Římě

Rozhodně už toho mám dost. Venkov mě dusí, otupuje, ohlupuje. Říkám to otci — a jak jsem zmínila, že bych se chtěla provdat za krále, začal mi dokazovat, že je to téměř nemožné kvůli hrozné pověsti naší rodiny. Říkal pravdu — ale nedala jsem svůj souhlas: sám o sobě může člověk říci jisté věci, ale slyšet je od druhých už nesnese. Odpověděla jsem mu, že to vše jsou jen Tutcheffčiny výmysly. S tou dobrou tetou nešetřím — a protože pořád jen zdůrazňuji vliv, který na otce má, on se snaží — slaboch a ješitník — dokázat, že ho neovládá, a neustále se proti tomu ohrazuje. To mi je nadmíru příjemné. Použila jsem pravý prostředek, jak podkopat vliv, který může mít ta rozkošná tvorka.
A tento prostředek je dobrý pro všechny.
V Římě — Pincio, který se zvedá jako ostrov nad krajinou prosekanou akvaduky, Porta del Popolo, obelisk, kostely kardinála Garobalda po obou stranách vchodu na Corso, Corso samotné, Palác Benátské republiky — pak ty tmavé a úzké ulice, paláce začernalé staletími, zbytky malého Minervina chrámu a konečně Koloseum. Zdá se mi, že to vše vidím... Zavřu oči a procházím městem, navštěvuji ruiny, vidím...
Jsem pravý opak těch, kdo říkají: sejde z očí, sejde z mysli... Sotva zmizí předmět z mých očí, nabývá dvojnásobné hodnoty — podrobně si ho představuji, obdivuji ho, miluji ho.
[Škrtnutá slova: Hodně jsem cestovala,] viděla jsem mnoho zemí, mnoho měst — ale jen dvě vzbudila do krajnosti mé nadšení. První je Baden-Baden, kde jsem strávila dvě léta před šesti lety — ještě si pamatuji tu lahodnou zahradu... Druhé je Řím. Řím je docela jiný dojem, ale silnější — je-li to možné. [Přeškrtnuto: Řím je jedno z těch měst]
S Římem je to jako s jistými lidmi — nelíbí se na první pohled, ale city k nim rostou jako se pomalu, krok za krokem staví dům. To dělá taková pouta pevnými a dává jim velkou něžnost, aniž by tím vyháněla vášeň.
[Osm přeškrtnutých řádků: Přibližně totožné s odstavcem výše]
Miluji Řím — jen Řím. Minulou zimu byl záchvat lásky k Nice kvůli Audiffretovi — ale Nice je rozkošné... to je vše. Tady miluji jen Řím. Řím „vás popadne" jak řekl Laurenti o mém hlase — ovine vám mysl, zahalí vás zlatými hadry své minulosti a červenými liturgickými pláštěmi své téměř-minulosti a modrým suknem vojáků krále Viktora — toho vulgárního vojáka, toho korunovaného řezníka...
Výkřiky Lupercálií splývají se zpěvy křesťanů, vůně pohanských vonných látek s papežským kadidlem, činely Jupiterových kněží jsou přehlušeny zvoněním zvonů — chtěla jsem pokračovat... zakončit „zvuky varhan" — ale... to je příšerné! Všechno obracím v posměch.
A svatý Petr — svatý Petr, když sluneční paprsek pronikne shůry a padá dolů, vytvářeje stíny a [škrtnuté slovo: pruhy] světla tak pravidelné jako architektura těch sloupů a oltářů. Ten sluneční paprsek, jenž s pomocí svého vlastního stínu vytváří uprostřed mramorového chrámu chrám světla.
Se zavřenýma očima se přenesu do Říma... A je noc a zítra přijedou poltavští hroši... musím být hezká. Ach, budu... venkov mi nesmírně prospěl — nikdy jsem nebyla tak průzračná a svěží. [Škrtnutá slova] Řím — a do Říma nepojedu. Proč? Protože nechci.
A kdybyste věděli, co mě toto rozhodnutí stojí — litovali byste mě. Poslyšte... pláči. Ach, přísahám vám — to není Antonelli, kdo mi vhání slzy do očí; už ho ani neobviňuji. Byla to chyba naší situace — a hlavně moje vina.
A do Říma nepojedu až do příštího karnevalu — protože na karneval pojedu; jinak bych byla příliš nešťastná... A pak — později, až budu zakotvená — usadím se v Římě... Chtěla jsem to již udělat v Londýně a Paříži, ale tehdy jsem ještě neznala Řím. Žít v Římě nebo zemřít.

Poznámky

Pozn. překl.: Lupercálie — starořímský svátek plodnosti (15. února); Marie se chlubí klasickými znalostmi.