Sobota, 9. září 1876 (28. srpna)

Dny plynou, ztrácím drahocenný čas v nejlepších letech svého života. Rodinné večery, rozkošné žerty, veselí, o které se starám jen já sama... potom se člověk nechá vynášet a snášet po velkém schodišti v křesle, Michelem a tím druhým. Při sestupu se člověk dívá v zrcadle na své střevíce... A tak každý den...
Ale jaká nuda! Ani jedno duchaplné slovo, ani jedna vzdělaná věta... jsem bohužel pedantka a zbožňuji, když se mluví o antických autorech a o vědách... hledejte něco takového tady! Karty a nic jiného. Nejraději bych se zavřela a četla, ale protože mým cílem je, aby mě měli rádi, byl by to zvláštní způsob, jak toho dosáhnout.
Jakmile se usadím na zimu, dám se zase do studia jako dřív.
Otec má na zítřek nevím jaký plán a chtěl si prohlédnout všechny mé šaty; musela jsem vyzkoušet třicet toalet a on zkoumal každý záhyb, každou stuhu. Potom klobouky, rukavice atd. Nemá o nic víc vkusu než kdokoli jiný jeho druhu, ale nechala jsem ho.
Potom se hrál kroket a míč. A večer byla s Paulem nějaká historie se služebnictvem; otec se sluhy zastal, já jsem otce pokárala (to je to pravé slovo) a on to pokárání spolkl. Tohle je vulgární, ale můj deník je toho plný. Prosím vás, věřte mi, že nejsem vulgární z nevědomosti ani z vulgárnosti. Tenhle nedbalý styl jsem si zvolila pro jeho rychlost a pro snadnost, s jakou se v něm dá mnoho říct. Zkrátka ve vzduchu viselo rozladění, zlobila jsem se a v mém hlase byly slyšet ty chvějivé tóny, které věstí bouři.
„Postavila jsem se tak vysoko,“ řekla jsem, „že všechny malichernosti zůstávaly pod mýma nohama, a teď najednou jsou tu některé, které se mě dotýkají!“
V tu chvíli přišel Stépann, provinilý sluha, hodný sedlák, celý hranatý a docela hloupý, poklonil se mi až k zemi a prosil mě, abych mu odpustila. Neměla jsem co odpouštět, ale pochopila jsem, že se na mě obrací jako na mocnost, a protože jsem nechtěla znovu popudit kněžnu ani nikoho jiného, usmála jsem se a zeptala se, proč ten člověk přichází za mnou.
„Nemám co odpouštět,“ řekla jsem.
„Odejděte, Stépanne,“ řekl otec.
Paul se neumí chovat, a na něm vidím, že máma byla nešťastná právem, protože každý, kdo nevidí pana Constantina takového, jaký je, je velice politováníhodná osoba.
Páni se chystali na ryby na celou noc, otec také, a když jsem se Paula zeptala, jestli jde, odpověděl: „Později.“
„Jestli ti překážím já,“ vykřikl otec, „nepojedu, odjedu do Pavlovska a ty tu zůstaneš velice šťastný a spokojený beze mne.“ Nato, velmi šťasten z té záminky, nasedl do faetonu, který na něj čekal, a odjel.
Paul se začal ospravedlňovat a pátrat po příčině nedorozumění, což je nejjistější způsob, jak vyvolat nové; usedla jsem na svůj nejvyšší schod jako slavík z písně o Malbroughovi a Michel, Paša, Paul a Kapitan se usadili na nižších stupních.
Mluvila jsem s Paulem tak, aby má slova donesli mému nemožnému otci.
Paul se pokusil stočit řeč na otcovy noční útěky, ale přešla jsem to mlčením. A opravdu, proč bych se měla starat o to, jak otec tráví noci, nejsem jeho žárlivá žena, a uznáte se mnou, že udělal hodně na muže čtyřiceti pěti let a jeho povahy, když kvůli dceři, kterou skoro nikdy neviděl, vystěhoval milenku, s níž žil tři roky. Zachovává zdání tak dobře, že kdybych nic nevěděla, nic bych netušila. K čertu, nežádejme víc!
Paul má tady bohužel špatné postavení; poskytnu mu oporu Paši, který má na otce vliv a je to chlapík, jenž říká, co si myslí, a nestará se o nikoho.
A když jsem pak vystoupila nahoru k sobě – z narážek na les jsem se šikovně vyvlékla tím, že jsem dělala, že neslyším – a byla jsem tam s Paulem, přišel Stépann, celý uplakaný, prosit o odpuštění, klekal si a klaněl se až k zemi jako Pánubohu. Koneckonců se provinil jen nějakým podfukem s poštou, jaký pán ochotně trpí, a k tomu mě dojala pokorná poníženost těch sedláků; odpustili jsme tomu člověku a zůstal ve službě.
Poznamenejme zde, že musím být velice nestoudná osoba. Říkám to kvůli potěšení, jaké mi působí, když mi bratranci líbají ruku, a víc kníže než ten druhý, a s ctnostnou hrůzou zjišťuji, že to, co jsem pokládala za lásku k Pietrovi, nebylo možná vůbec nic. Víc jsem myslela na ostatní, jak jsem to řekla po procházce ve Farnesině, a to je všechno. Paša mi ruku nikdy nelíbá, to já mu ji přikládám ke rtům, a přece je mi ten mladík skoro odporný. Co je to za podivný rozmar!
Ach, kdybych byla aspoň odměněna za ten život, jaký vedu. Kroket, gumový míček, karty a nakonec sezení na schodišti: drásat Pašovi nervy a cuchat vlasy Michelovi, který se mi klaní u nohou, a prokládat to cvičení taháním za uši, až mu zčervenají.
A konečně příšerné zvuky houslí. Když jsem na ně první večer hrála, přiběhlo celé služebnictvo vyděšené a nechápalo, odkud se mohou brát ty srdcervoucí výkřiky a to hanebné vytí, které vzdáleně připomínalo smrtelný kvikot podsvinčete v kuchyni.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále francouzsky: saluts terrains [sic] – Mariin nepřesný výraz (míněny hluboké poklony až k zemi). ↩