Čtvrtek, 7. září 1876 (26. srpna)

Všední kroj Malorusky se skládá z košile z hrubého plátna se širokými nabíranými rukávy, vyšívanými červeně a modře, a z kusu černého sukna, které tkají sami sedláci a do kterého se žena od pasu dolů zavinuje. Tento obal je kratší než košile, jejíž výšivka dole musí být vidět. Kus sukna drží jen barevný vlněný pás.
Na krk se navěsí spousta náhrdelníků a kolem hlavy stuha. Vlasy se spletou do jednoho copu, na jehož konci visí jedna nebo několik stuh.
Poslala jsem k sedlákům koupit takový oděv, oblékla jsem se do něj a v doprovodu našich mladých pánů jsem se vydala do vesnice. Sedláci mě nepoznávali, protože jsem [ne]byla slečna převlečená do maškarního kostýmu, nýbrž jsem byla doopravdy oblečená jako selka, jako svobodná dívka, protože vdané ženy se strojí jinak. Na nohou jsem ovšem měla černé střevíce s červenými podpatky.
Zdravila jsem každého, a když jsme došli ke krčmě, posadili jsme se u dveří.
Nejvíc byl překvapen otec... ale okouzlen.
„Jí sluší všechno!“ zvolal, posadil nás všechny čtyři do svého výletního vozu a vozil nás po ulicích. Smála jsem se na celé kolo, k velkému úžasu dobrých lidí, kteří se ptali, co je to za nevázanou mladou osůbku, kterou vozí „starý pán“ a „mladí páni“.
Buďte klidní, tatínek není starý.
Čínský tamtam, housle a hrací skříňka se postaraly o zábavu celého večera. Michel tloukl do tamtamu, já jsem hrála na housle (hrála, Pane Bože!), skříňka hrála sama.
Místo aby šel brzy spát, jak má ve zvyku, zůstal můj pan rodič s námi až do půlnoci. Jestli jsem nedobyla nikoho jiného, dobyla jsem aspoň otce. Když mluví, hledá můj souhlas, pozorně mě poslouchá, nechá mě o té Tutcheffové říkat, co chci, a dává mi za pravdu.
napříč stránkou
To je mi ale jezuita!
Hrací skříňka je jeho dárek kněžně, všichni jsme jí něco dali, má jmeniny.
Můj kroj mi dovoloval být nenucená, ba i trochu sprostá, a využila jsem toho.
Pouštěly se rakety, rozohňovala jsem se pohledem na oheň zblízka, na koni se střílelo z děla, mezi otcovou pleší a měsícem na nebi.
Pomalu, aniž bych pro to cokoli dělala, se stávám paní domu. Služebnictvo je nadšené, že je zbaveno „Francouzů“, a pomalu poroučím... dokonce i večeři.
A pomyslet, že jsem se otce bála! A pomyslet, že mi připadalo, jako bych byla v cizím domě, a že jsem se bála zdejších zvyklostí, pevných hodin!
Čekají na mě jako v Nice, a hodiny určuji já.
Tamtam a housle drásaly Pašovi nervy, až sebou škubal, čemuž jsem se smála až k slzám, a mé veselí strhlo všechny. Otec veselí zbožňuje, a od svých na ně zvyklý není.
O půlnoci mě doprovodil až ke schodišti.
„Pravý tatínek!“ zvolal Michel.
„Ej, ej, můj milý, taková dcera jako já si zaslouží ohledy.“
„To bych řekl,“ pravil otec, „kdyby nebyla tím, čím je, bylo by mi to fuk, ale jsem pravý otec, protože je krásná a... hm, zkrátka všechno, ano, je to pravda.“
Alexandr Makedonský, Napoleon I., architektura a vnitřní výzdoba jsou věci, z nichž mě mrazí a které mě nadchnou až k slzám. Říkám to proto, že jsem, nadšená četbou básně o Napoleonovi, velikánovi a mučedníkovi, od našeho básníka Lermontova, přečetla také básně Puškinovy, a teď mám nápad je překládat.
Ach, dokážu to? Skládala jsem písně, ale to je něco úplně jiného; nu, uvidíme.
Je to zvláštní, už tři dny a víc myslím na Cassagnaca.
Měla jsem zlý sen o mámě a o ostatních. „Le Figaro“ nepíše nic o kardinálovi, kterého nenávidím, kterého si hnusím, kterého bych chtěla rozdrtit na prach! Tedy neumřel, bude žít ještě dva roky a šest měsíců. Stane se papežem.
A já budu zuřit.

Poznámky

Pozn. překl.: Kardinál Giacomo Antonelli (1806–1876), státní sekretář papeže Pia IX. a strýc Pietra Antonelliho, se papežem nikdy nestal: zemřel v Římě o dva měsíce později, 6. listopadu 1876. ↩