Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota, 12. srpna 1876 (31. července 1876)

Vše bylo připraveno — Yssayevitch se se mnou rozloučil — Sapogenikoffovi byli se mnou na nádraží — když… ó, ta otrava! peníze došly. Špatně jsme počítali. Musela jsem čekat u Niny až do sedmi večer, aby Étienne mohl ve městě sehnat peníze.
V sedm hodin jsem odjela — dosti ponížena tím dobrodružstvím, ale při odjezdu mě příjemně dojalo, když se objevil tucet gardových důstojníků a za nimi šest vojáků v bílém s prapory. Ta skvělá mládež přišla vyprovodit dva důstojníky, kteří s vládním svolením odjíždějí do Srbska. Srbsko způsobuje pravou dezerci — poněvadž císař nechce vyhlásit válku, celé Rusko přispívá a srdcem povstává pro Srby. Nemluví se o ničem jiném — lidé opěvují vpravdě hrdinskou smrt jednoho plukovníka a několika ruských důstojníků. Nelze než se dojmout lítostí nad našimi bratry, které klidně necháváme, aby je ti strašní turečtí divoši podřezávali a sekali na kusy — ten národ bez génia, bez civilizace, bez mravnosti, bez slávy.
A pomyslet si, že ani přispět nemohu!
Hodinu před příjezdem jsem odložila knihu, abych dobře viděla Moskvu — naši pravou metropoli, opravdu ruské město. Petrohrad je německá kopie — ale poněvadž ho kopírovali Rusové, přece jen je lepší než Německo. Ale zde je vše ruské: architektura, vagóny, domy, sedlák, který z kraje cesty hledí na projíždějící vlak, malý dřevěný můstek přes jakousi řeku, bláto na cestě — vše je ruské, vše je srdečné, prosté, zbožné, věrné.
Když se člověk blíží k městu, působí kostely s kopulemi ve tvaru a barvě obráceného zeleného fíku velmi příjemně. Nosič, jenž přišel vzít naše balíky, sňal čepici a pozdravil nás jako přátele — širokým úsměvem plným úcty. Jsme daleko od francouzské drzosti a německé vážnosti — tak hloupé a těžkopádné.
Nepřestávala jsem hledět z okna kočáru, který nám přistavili, abychom dojeli do hotelu.
Je chladno — ale ne tím vlhkým a nezdravým chladem Petrohradu. Město — největší v Evropě co do rozlohy — je starobylé; ulice jsou dlážděny hrubými nepravidelnými kameny, samy jsou nepravidelné — stoupá se, sestupuje, každou chvíli se zatáčí uprostřed domů o málo poschodích, často o jediném — ale vysokých, s širokými okny. Přepych prostoru je zde věcí tak obvyklou, že si ho nikdo nevšímá — a nikdo neví, co je to hromadění pater, pokojů, obyvatel na sobě.
„Slavjanský bazar“ je hotel jako Grand Hôtel v Paříži — najdete v něm i velký kulatý restaurační sál, jejž vidíte z prvního patra jako z balkónu, a sál pro představení. Ale ačkoli snad není tak přepychový jako Grand Hôtel, je Slavjanský bazar nekonečně čistší a nekonečně levnější — a zejména ve srovnání s hotelem Demouth. Vrátní domů jsou oblečeni v černém kabátci, v kalhotách zastrčených do holínek sahajících ke kolenům a v astrachánové čapce.
Celkově vidíte mnoho národních krojů — celý lid nosí svůj kroj — a nevidíte odporná německá sáčka; německé nápisy jsou vzácnější — ale jsou, s lítostí přiznávám — jsou.
Vybírat drožku mě až dojalo — kočí vás úpěnlivě prosí, abyste nastoupili, s takovým zápalem, že se člověk bojí, aby tím, že dá přednost jednomu, smrtelně neurazil druhého. Konečně jsme nastoupili do jakéhosi přeúzkého faetonského povozu — a začal překážkový závod. Kameny dlažby, koleje tramvají, chodci, vozy — letěli jsme tím vším rychlostí větru, každou chvíli cloumáni a často málem vyhozeni z vozu. Étienne úzkostně sténal — a já se smála jemu, sobě, našemu divokému závodu, větru, jenž mi zdvíhal vlasy a ruměnil tváře; smála jsem se všemu — a u každého kostela, u každé kaple, u každého výklenku s obrazem jsem se zbožně křižovala jako ti dobří lidé na ulici. Co mě nepříjemně překvapilo, byly bosé ženy. Zašla jsem do pasáže Solodomikoff koupit bílou nabíranou krajku — procházela jsem se tam s hlavou vzhůru, s rukama svěšenýma a s úsměvem na rtech — jako doma. Chci odjet zítra — nemohu nic koupit — mám právě jen tolik, abych dojela k Étiennovi.
Vítězný oblouk Kateřiny II. je natřen červeně se zelenými sloupy a žlutými ornamenty. Přes extravaganci barev — nevěřili byste, jak je to hezké; ostatně je to v souladu se střechami domů a kostelů, jež jsou skoro všechny z plechu zelené nebo tmavě červené. Tato naivita vnějších ozdob vás naplňuje blahem — cítíte laskavou prostotu ruského lidu. A nihilisté ho již podrývají! Mefistofeles kazí Markétku. Propaganda koná svou hanebnou práci — a den, kdy tento dobrý lid, rozněcen, oklamán zbloudilými Gambettovci, povstane… bude to strašné — neboť je-li v době míru a klidu mírný a prostý jako ovce, v povstání by byl zuřivý až do šílenství, krutý až do deliria.
Ale láska k císaři je stále veliká — díky Bohu — i úcta k náboženství. V oddanosti a věrnosti lidu je cosi dojemného.
Na náměstí před Velkým divadlem se procházejí celá hejna šedých holubů — vůbec se neděsí vozů a kola projíždějí na dva prsty od holuba, aniž se tím znepokojí… Víte — Rusové tyto ptáky nejedí, protože Duch Svatý se zobrazuje v podobě holuba.
Ptali jsme se na Plevaka, našeho advokáta — ten je v Paříži již dva týdny. Zeptala jsem se po Botkinovi — Botkin je v Petrohradě.
Tentokrát nechci nic navštěvovat — Moskva stojí za celý týden. Až se vrátím s penězi, uvidím všechny historické pamětihodnosti. Kreml jsem jen letmo zahlédla — neboť v okamžiku, kdy mi ho ukazovali, mou pozornost pohltila drožka natřená zvenku na způsob malachitu.
Mezi jmény vystavenými ve vestibulu jsem četla jméno kněžny Souvaroffové. Okamžitě jsem poslala Čokoládu zeptat se, zda mě přijme — a Čokoláda přichází říci, že kněžna je do sedmi hodin mimo dům.
Étienne spí a já píšu v salonku.
Takže Plevaka neuvidím — to je proklatě nepříjemné. Vidět ho bylo jedním z cílů mé cesty. Ostatně, osobně je mi to jedno.
Na rubu účtu za snídani je vytištěna zoufalá výzva k ruskému lidu a duchovenstvu od moskevského slovanského výboru. Tuto srdcervoucí proklamaci (nehrajte si se slovy — je to příliš smutné) mi předali dnes ráno, hned jak jsem přijela. Uchovávám ji zde — za sto let to bude možná zajímavý papír, jenž má v tuto chvíli příliš malý význam, aby někoho napadlo jej schovávat.
Poznámka editorů
[příloha]
Tato výzva mi pozdvihla duši. Proč nikdo nejde požádat císaře o válku? Kdyby se celý národ zvedl, padl před císařem na kolena a prosil ho, aby šel na pomoc svým bratrům vydaným zuřivosti divochů — kdo by si dovolil říci ne?
Ale nihilisté — to je neštěstí. Jakmile by vojska odešla, vzbouřili by všechny trestance a ničemy, co jich jen je, a udělali by malou Komunu — pro začátek.
Kdybych byla císařem, dala bych si zřídit tribunu uprostřed Marsova pole v Petrohradě — a z té tribuny bych osobně mluvila ke svému lidu. Vysvětlila bych mu veškerá neštěstí, jež mu hrozí, nechá-li se svést jazyky revolucionářů — zlatem potřenými a z nečistoty upletenými. Jednoduše bych mu řekla, co brání válce: obava, že domy budou spáleny a vydrancovány, ženy a dcery zavražděny — zkrátka že tytéž hrůzy, jaké tam páchají Turci, by tu páchali Rusové na Rusech, křesťané — a pod ohavnou rouškou dobré vůle. Plenění při výkřicích Bratrství a vraždy při řevu Svobody! Neboť — i kdybychom předpokládali, že pánové pokrokáři jednají v dobré víře — jak předpokládat, že ti, kdo se k nim přidají v okamžiku činu, jsou poctiví lidé? Ne, to je nemožné — a většina z nich jsou ti muži bez víry a bez zákona, kteří si berou svůj díl slavnosti v revoluci jako ve válce nebo přepadu uprostřed lesa. Všechna ta strašná stvoření, jež se neodváží ukázat za dne — a ukazují se jen v noci při záři požárů a výkřicích vraždění.
Vidíte — být tu, v srdci své země, země tak krásné, která dává tolik naděje — a cítit ji ohroženou všemi těmi hrůzami!… Chtěla bych ji vzít do náručí a unést daleko — jako dítě, jemuž se zavírají oči a ucpávají uši, aby neslyšelo rouhání a nevidělo nečistotu.
Ale říkala jsem… Ach, ano — říkala jsem, že kdyby císař promluvil ke svému lidu v Petrohradě, Moskvě, Nižním Novgorodu a Kyjevě způsobem, jejž jsem popsala — on sám osobně a prostě — celé Rusko by mu přisahalo věrnost a dodrželo by slib! Ale krom dojetí a oddanosti by stačilo říci obchodníkům (a ti nejsou v Rusku menšinou), co čeká jejich obchod — a zištnost a lakota by udělaly, co cit nedokáže.
Bože! Jak jsem ho mohla políbit na ústa! Já jako první! Šílená, ohavná zkažená bytost! Ach! Až z toho pláču a třesu se hněvem! Hanebná, prokletá!
Myslel, že je to pro mě zcela přirozené — že to není poprvé — že je to zažitý zvyk! Vatikán a Kreml — dusím se hněvem a hanbou!
Šálek vývaru, teplý kalač a čerstvý kaviár. Hle — nepřekonatelný začátek večeře. Kalač je druh chleba — ale je třeba jet do Moskvy, abyste si o něm udělali představu; moskevský kalač je skoro tak proslulý jako tamní Kreml. Za porci jesetera mi dali dva obrovské plátky — v cizině by z toho byly čtyři. K tomu jsem dostala telecí kotletu o patnácti centimetrech čtverečních obloženou hráškem a bramborami, celé kuře — a podšálek plný kaviáru představoval „půlporci“. Étienne se dal do smíchu a řekl sloužícímu, že by to v Itálii bylo pro čtyři. Sloužící — vysoký a hubený jako Gianetto Doria a nehybný jako Angličan — odpověděl bez pohnutí a bez změny výrazu, že právě proto jsou Italové tak malí a hubení — ale Rusové, dodal, rádi dobře jedí, proto jsou silní. Na to se ta nehybná bestie ráčila usmát a vyšla jako dřevěná loutka.
Množství není jedinou předností zdejšího jídla — je totiž té nejvybranější jakosti. Jí-li se dobře, je člověk dobré nálady; je-li dobré nálady, dívá se na štěstí s větší radostí a na neštěstí s větší filosofií — a cítí se příjemně nakloněn bližnímu. Přehnaná mlsnost je u ženy ohavností — ale trocha mlsnosti je nutná jako duchaplnost, jako koketerie, jako toaleta — nehledě k tomu, že jemné a prosté jídlo udržuje zdraví, a tedy mládí, bělost pleti a oblost forem. Důkazem je mé tělo. Marie má plnou pravdu, když říká, že pro takové tělo by bylo třeba dvacetkrát hezčí tváře (a všimněte si, že jsem daleko od ošklivosti). Pomyslím-li na sebe ve dvaceti letech — mlasknu — až budu více vyvinutá… Ve třinácti jsem byla příliš tlustá, hádali mi šestnáct a litovali, že už neporostu. Dnes jsem štíhlá, zcela vyvinutá ostatně — pozoruhodně prohnutá, možná příliš; porovnávám se se všemi sochami a nic tak prohnutého a tak širokého v bocích jako já nenacházím. Je to vada? Ale ramena by snesla o čárku víc oblosti. Říkala jsem tedy — ano — že jsem si objednala čaj; přinesli mi samovar, čtyřiadvacet kousků cukru a smetanu na pět šálků čaje. Obojí vynikající. Čaj jsem vždy milovala — i špatný. Vypila jsem pět šálků (malých) se smetanou a tři bez smetany. Jako pravá Ruska. V pase jsem z toho nijak nezesílila. Víte — ňadra mám příliš malá a tak tuhá, že… nevěříte, ale i tak — přesto to povím: přes košili a šaty z tlustého kašmíru podšité flanelem a hedvábím se tvar konečků rýsuje, jako by se na ně daly dvě zlomené kosticové výztuže, jak dělají lehké dámy. Není to korzetem — neboť korzet mi sahá těsně pod prsa. Je to neobyčejné — ale tak pravdivé, že abych se vyhnula neslušnosti těch dvou… jak to říct?… jež deformují mé poprsí — jsem nucena přes ně klást batistový kapesníček přeložený na čtvrtiny. U zimních šatů podšitých flanelem to stačí — u letních šatů skládám kapesníček na osminy.
Praví Rusové a jejich dvě metropole jsou pro mě zcela nové. Před odjezdem do ciziny jsem z Ruska znala jen Malorusko a Krym. Vzácní ruští sedláci, kteří přicházeli na venkov jako potulní obchodníci, se nám zdáli skoro cizinci — a posmívali jsme se jejich kroji a jazyku.
Mohu si říkat, co chci — přesto je pravda, že mi rty od toho znesvěcujícího polibku zčernaly.
Moudří lidé, cynické ženy — odpouštím vám váš pohrdavý úsměv nad mou strojenou bezelstností. Ale věru — myslím, že se snižuji až k tomu, abych připouštěla nedůvěru? Je třeba ještě přísahat… Ach, ne — zdá se mi, že dělám dost tím, že říkám své nejmenší myšlenky — zvlášť když k tomu nejsem nucena. Nečiním si z toho zásluhu — neboť můj deník je můj život — a uprostřed všech radostí myslím: jak dlouhé vyprávění mě dnes večer čeká! — jako by to byla povinnost.

Poznámky

Pozn. překl.: V červnu 1876 vyhlásilo Srbsko válku Osmanské říši — ruské veřejné mínění bylo zapáleno pro srbskou věc; car Alexandr II. odolával přímému vstupu do války až do dubna 1877. ↩
Pozn. překl.: Cibulové kopule moskevských kostelů, natřené zelenou, zlatou a dalšími barvami — výrazný kontrast k západní klasicistní architektuře Petrohradu. ↩
Pozn. překl.: Astrachánová čapka — kulatá čapka z kučeravé astrachánské jehněčí kožešiny, příznačná pro ruské livreje a tradiční oděv. ↩
Pozn. překl.: „Mefistofeles kazí Markétku“ — Mariino přirovnání z Goethova Fausta: nihilisté hrají úlohu Ďábla a kazí nevinný ruský lid, jako Mefistofeles svádí Markétku (Gretchen). ↩
Pozn. překl.: Léon Gambetta (1838–1882) — francouzský republikánský politik; Marie ho užívá jako symbol demagogického revolucionáře, jenž svádí prostý lid k revolučnímu povstání. ↩
Pozn. překl.: Fjodor Plevako (1842–1909) — jeden z nejproslulejších ruských advokátů své doby, věhlasný svým řečnickým uměním; patrně zapojen do soudního sporu rodiny Bashkirtseffových. ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „Turpis, execrabilis !“ (Marie odsuzuje sama sebe). ↩
Pozn. překl.: „Vatikán a Kreml“ — Marie vzývá dva nejvyšší posvátné prostory svého světa — jeden katolický, druhý pravoslavný — jako svědky svého rozhořčení; toto spojení je jakousi přísahou. ↩
Pozn. překl.: Kalač (rus. калач) — tradiční ruský bílý pšeničný chléb typického tvaru; moskevský kalač byl po staletí proslulý svou jemností. ↩
Pozn. překl.: Osetrina (fr. assetrine) — jeseteří maso, jedna z velkých lahůdek ruské kuchyně. ↩