Středa, 2. srpna 1876

V očekávání jiných radostí — hle, vlasy mi vypadávají.
Kdo to nikdy nezažil, nemůže pochopit, jaká je to bolest — vidět vypadávat vlastní vlasy.
Étienne telegrafuje z Konotopu — dnes teprve vyjíždí. Ještě čtyřiadvacet hodin Eydkühnenu, prosím pěkně. Šedé nebe, studený vítr, několik Židů na ulici, občas rachot káry a úzkostí všeho druhu habaděj.
Dnes večer teta chtěla, abych mluvila o Římu… Už dlouho jsem neplakala — ne z lásky, ne — ale z ponížení při vzpomínce na náš život v Nice, v Římě, všude — to jsem dnes večer plakala!
Není to ztráta Pietra Antonelliho, co mě rve na kusy — to víte — ale ta myšlenka, že se opovážili shledat mě nehodnou!!