Úterý 18. července 1876

Právě dnes jsem zažila věci zcela neobyčejné. Se mnou byly má teta, paní de Mouzay a paní de Mertens. Šly jsme k proslavenému somnambulovi Alexisovi. Ten už téměř výhradně přijímá zdravotní konzultace. Mouzay ho zná už dlouho — tenkrát jí prokázal nejrůznější služby svou neuvěřitelnou jasnozřivostí.
Uvedli nás do polotemné místnosti a poněvadž de Mouzay řekla: nepřišly jsme kvůli zdraví, lékař odešel a zanechal nás o samotě se spícím mužem.
Muž — to mě uvrhlo do nevíry, a zejména naprostá absence jakéhokoli vnějšího šarlatánství. Paní de Mouzay mu vzala ruku:
– Vzpomínáte si, pane Alexisi, řekla, jak jste mi před lety pomohl vypátrat tři tisíce franků, které mi byly ukradeny?
– Ano, Madame.
– Nuže, dnes vám přivádím svou malou přítelkyni, která se s vámi chce poradit o různých věcech — nejde o zdraví, dodala, přičemž mu do ruky vložila tu mou.
– Ach! řekl s napůl zavřenýma, skleněnýma očima — jak by je měl mrtvý — přičemž čekal na něco jiného: vaše malá přítelkyně je velice nemocná.
– Cože! vyjela jsem, vyděšená, a chtěla jsem ho požádat, aby o mé nemoci nemluvil, protože jsem se bála slyšet hrůzy — ale on mi nedal čas a rozvedl mé onemocnění, které je... zapomněla jsem, něco chronického v hrdle, zkrátka. Ale mám velmi silné plíce — to mě zachránilo.
[annotation]
Laryngitida.
– Hlas byl skvostný, řekl Alexis se soucitem, nyní je opotřebován — je třeba se léčit.
Bylo by třeba to zapsat — nepamatuji si všechny ty věci o průduškách, hrtanu a tak dále. Proto se zítra vrátím.
– Přicházím, pane, řekla jsem, poradit se o této osobě — a vložila mu do ruky zapečetěnou obálku s fotografií kardinála.
Avšak než vypovím všechny ty neobyčejné věci, dohodněme se, že na mém zevnějšku nebylo nic, co by prozrazovalo, že se zabývám kardinálem. Nikomu jsem neřekla ani slovo. A ostatně — jaká pravděpodobnost, že mladá Ruska, elegantní, hezká, půjde k somnambulovi hovořit o papeži, o kardinálech, o ďáblu?
Alexis si svíral čelo a hledal, já jsem ztrácela trpělivost.
– Vidím ho, řekl konečně.
– Kde je?
– Ve velkém městě... v Itálii, je v paláci, obklopen mnoha lidmi, je to mladý muž... ne! jeho výrazná tvář mě klame, má šedé vlasy... je v uniformě... přesáhl šedesátku.
Já, jež jsem mu slova vytrhovala z úst s rostoucí dychtivostí, jsem zchladla.
– Jaká uniforma? zeptala jsem se.
– Je to podivné... není vojenská.
– Není vojenská?
– Jistěže ne.
– Ale jakápak to tedy uniforma?
– Podivná, není z naší země... to je...
– To je?!
– Je to roucho duchovního... počkejte... zastává velmi vysokou hodnost, vyniká nad ostatními, je ve fialové... to je... biskup... Ne! to je kardinál!
Trhla jsem sebou a hodila své pantofle na druhý konec pokoje — k potěše de Mouzay, jež se smíchy svíjela při pohledu na mé rozrušení.
– Kardinál, opakovala jsem.
– Ano!
– Na co myslí?
– Myslí na velmi závažnou věc... je velmi zaměstnán...
Alexisova pomalost a potíže, které zřejmě měl s vyslovením slov, mě znervózňovaly.
– Tak, vizte dobře — s kým je? co říká?
– Je s dvěma mladými muži... vojáky, dvěma mladými muži, které vídá často — jsou z paláce.
Při sobotních audiencích jsem vždy vídala dva poměrně mladé důstojníky, kteří byli součástí papežovy družiny.
– Hovoří s nimi, pokračoval Alexis, hovoří cizím jazykem... italsky!
– Italsky?
– Ach, ale tento kardinál je velmi vzdělaný, ovládá skoro všechny jazyky Evropy...
– Vidíte ho v tuto chvíli?
– Ano, ano, ti, kdo jsou kolem něj, jsou také duchovní, jeden z nich — velmi vysoký, hubený, v brýlích — se přibližuje a šeptá mu, dívá se zblízka... je nucen přiblížit předmět k samým očím, aby viděl...
U sto hromů, to je přesný popis toho, jehož jméno si nikdy nepamatuji, ale který je v Římě velmi znám — to on o mně hovořil při večeři na vile Mattei.
– Čím je tento kardinál zaměstnán, zeptala jsem se, co právě dělal, koho nedávno viděl?
– Včera!... včera bylo u něj velké shromáždění... církevní lidé... samí! Ano, ach! probírala se závažná, velmi závažná věc. Včera v pondělí... je velmi neklidný, protože jde o...
– O co?
– Mluvilo se, pracuje se, chce se...
– Co, co? Vizte!
– Chtějí ho udělat... papežem! Ach, cha!
Tón, jímž to bylo řečeno, úžas somnambula a ta slova sama o sobě mnou otřásly jako elektrický šok — na nohou jsem již neměla nic, strhla jsem klobouk, rozcuchala si kadeře, vytáhla jehlice a hodila ho doprostřed pokoje.
– Papežem! vykřikla jsem.
– Ano, papežem, opakoval Alexis, ale jsou tu velké překážky... není to ten, kdo má největší šance. Ach ne, jeho strana je slabá, má dva rivaly!
– Dva rivaly?
– Jednoho Itala a jednoho Francouze...
– Jejich jména! Vizte, řekněte!
– N... nemohu, nejsem s nimi ve spojení, nevidím!
– Ale na tom pondělním shromáždění, včera večer — oč šlo?
– O jeho jmenování papežem — vždyť jsem vám to řekl!
– A bude papežem?
– Budoucnost nečtu.
– Ale přece, pane, zkuste to, můžete... jen směle.
– Ne, ne, budoucnost nevidím! Nevidím ji!
– Ale kdo je ten kardinál, jaké má jméno — nedokážete ho uhodnout z toho, co ho obklopuje, z toho, co se mu říká...
– A... počkejte, ach! řekl, ta jeho podoba, kterou tady mám, je velice zbavena životní síly, a vy se tak rozčilujete, že mě strašně unavujete — vaše nervy otřásají mými, buďte klidnější.
– Ano, ale říkáte věci, při nichž nadskakuji — tak tedy, jméno toho kardinála?
Začal si svírat hlavu, čichal k obálce (šedé, dvojité, velmi tlusté)...
– Nuže!
– A... Antonelli!
Neměla jsem už co ze sebe shodit — zvrátila jsem se do křesla.
– Myslí na mě?
– Málo... a špatně... je proti vám, je tu jakási nespokojenost, nevím přesně jaká... politické důvody...
– Politické důvody?
– Ano.
– Ale bude papežem?
– Nevím. Francouzská strana bude zničena — to jest, francouzský papabile má tak malé šance, ach, téměř žádné, takže jeho strana se připojí buď ke straně Antonelliho, nebo k té druhé italské.
– Ke které ze dvou? Který zvítězí?
– Budu to moci říci teprve tehdy... až to bude v plném proudu, ale mnoho lidí je proti Antonellimu — bude to ten druhý...
– A brzy to bude v plném proudu?
– To se nedá vědět, je tu papež — nelze přece zabít papeže! Papež musí žít...
– A Antonelli bude žít dlouho?
Alexis zavrtěl hlavou.
– Je tedy hodně nemocný?
– Ach, ano.
– Co mu je?
– Bolí ho nohy, má dnu, a včera... ne, předevčírem měl strašný záchvat. Má rozklad krve..., to... to nemohu říci dámě...
– A není to třeba.
– Nerozčilujte se, řekl, unavujete mě — myslete klidněji, nemohu vás sledovat...
Jeho ruka se třásla a rozechvívala vše ve mně — pustila jsem ji a zklidnila se.
– Vezměte toto, řekla jsem a podala mu Antonelliho dopis zapečetěný v obálce přesně stejné jako ta předchozí. Vzal ji a jako tu první přitiskl ji k srdci a k čelu.
– Hle, řekl, tento je mladší, je velmi mladý... Tento dopis byl napsán před nějakou dobou, byl napsán v Římě — a od té doby se tato osoba přemístila... Je stále v Itálii... ale není to Řím... je tu moře... tento muž je na venkově... hluboko na venkově. Ach jistě, přemístil se od včerejška, pouze za čtyřiadvacet hodin, ne déle... Ale je to člověk, který je něčím vázán k papeži, vidím ho za papežem... je spřízněn s Antonellim, je s ním v blízkém příbuzenském vztahu...
– Ale jaký je jeho charakter, jeho sklony, jeho myšlenky?
– Je to charakter... podivný, uzavřený, pochmurný, ctižádostivý... myslí na vás neustále... ale myslí především na to, jak dosáhnout svého cíle... je ctižádostivý.
– Miluje mě?
– Velmi, ale je to povaha podivná, nešťastná... je ctižádostivý!
– Ale tedy mě nemiluje?
– Ale ano! Miluje vás, ale u něj láska a ctižádost kráčejí bok po boku. Potřebuje vás.
– Popište mi ho dál, po morální stránce.
– Je vaším opakem, řekl Alexis s úsměvem, třebaže stejně nervózní.
– Vídá kardinála?
– Ne, jsou spolu špatně — kardinál je proti němu již dlouho z politických důvodů...
Vždy si vzpomínám, co mi říkával Pietro: „Strýci by nevadil Caccia-Club ani to dobrovolnictví — co mu na tom záleží! Ale je to kvůli politice."
– Ale je to jeho blízký příbuzný, pokračoval Alexis. Kardinál je s ním nespokojen.
– Nedávno se neviděli?
– Počkejte! myslíte na příliš mnoho věcí, jsou to obtížné otázky — pletu ho s tím druhým! Byli ve stejné obálce!
To je pravda — včera byli ve stejné obálce.
– Vizte, pane, snažte se vidět.
– Vidím! Viděli se před dvěma dny, ale nebyl sám... vidím ho s dámou...
– Mladou?
– Starší — jeho matkou.
– O čem hovořili?
– O ničem jasně — byli v rozpacích. Padlo několik neurčitých slov, téměř nic, o onom sňatku...
– Jakém sňatku?
– S vámi.
– Kdo o tom hovořil?
Oni, Antonelli nemluví — nechává ostatní mluvit... Je proti tomuto sňatku, zejména od samého začátku; nyní na něj hledí příznivěji — ne dobře, ach nikoli! — ale tuto myšlenku snáší o něco lépe.
– Ale jaké jsou úmysly toho mladého?
– Jasné záměry — chce si vás vzít... ale Antonelli to nechce, špatně si o vás myslí... Zvláště předtím — teprve velmi nedávno je k vám méně nepřátelský, o trochu méně.
Mé francouzské přítelkyně mi velmi překážely, ale statečně jsem pokračovala — třebaže celá má veselá nálada klesla co nejníže.
– Jestliže tento člověk myslí jen na svůj cíl, nemyslí tedy na mě?
– Ale ano — vždyť jsem vám to řekl: u něj jste vy a jeho ctižádost jedna a tatáž věc.
– Tedy mě miluje?
– Ach, velmi.
– Od kdy?
– Jste příliš rozrušena, unavujete mě a kladete mi velmi obtížné otázky... nevidím.
– Ale přece... zkuste!
– Nevidím... už dlouho, myslím, už léta — ne, to nevidím.
– Čím je Antonellimu?
– Blízkým příbuzným...
– A Antonelli, řekla paní de Mouzay a vzala mu ruku, má nějaké záměry ohledně toho mladého muže?
– Ach, ano, ale dělí je politika — přesto je to nyní lepší.
– Říkáte, že Antonelli je proti mně?
– Velmi — nechce tento sňatek... ale začíná měknout... ach, jen velmi málo... To vše závisí na politice... Říkám vám, Antonelli a ten mladík byli úplně rozkmotřeni — před nedávnem byl Antonelli jednoznačně proti němu.
Nuže, co říkáte na toto? Vy, kdo takovéto věci označujete za šarlatánství! Je-li to šarlatánství, pak má zázračné účinky. Přepsala jsem to přesně — snad jsem něco vynechala, ale nic jsem nepřidala. Nuže — není to překvapivé? Není to podivné? Má teta předstírala nedůvěru, neboť byla vzteklá na kardinála — spustila proti Alexisovi celou řadu řečí, bez cíle a bez příčiny, které mě strašně podrážděly, protože jsem dobře věděla, že tomu ani slovo nevěřila.
Tak vysoko jsem byla včera — tak nízko jsem dnes.
– Chcete, abychom šly k paní Moreau? zeptala se Mouzay. Navštívila jsem ji před sňatkem své dcery a předpověděla mi vše, co se jí od té doby přihodilo — neštěstí, odloučení, vše!
– Je somnambulka?
– Ne, je žákyní slečny Lenormand.
– Jdeme.
Tato naprosto trvala na tom, aby byla se mnou o samotě — což znepokojilo mé dámy. Je to dobrá tlustá žena, celá veselá. Prohlédla mi ruku.
– Jste stvořena být umělkyní prvního řádu, řekla. Musíte zpívat — dospějete k velké slávě. Musíte malovat. Budete mít velký úspěch. Jste hudebnice. Ach, hle... velmi velký úspěch jako žena. Uzavřete sňatek z lásky s urozeným mužem, ještě před svým devatenáctým rokem. Je vám sedmnáct a půl. Podniknete dlouhou cestu.
– Je mi sedmnáct.
– Ach ne, ne — sedmnáct a půl.
– Za osmnáct měsíců budete mít velmi velký umělecký úspěch — osmnáct měsíců, jsme v červenci, bude snadné to ověřit. Budete mít tři děti.
– Ale, pokračovala, v průběhu roku budete truchlit pro starší osobu... jistě. Ostatně, ty [slova přeškrtnuta] velmi skvělé.
Podala jsem jí kardinálovu obálku.
– Je to stařec, řekla, musí být zaměstnán v jakési vládě — ano, je to tak? Nuže, zanedlouho, za osm měsíců dosáhne vysokého postavení, po němž touží — to je nevyhnutelné. Ale špatně si o vás myslí, ten člověk.
Podala jsem jí obálku s dopisem.
Přejela po ní rukou jako po kardinálově obálce.
– Tento je mladý, řekla, myslíte na sňatek. Ach, zde jsou karty, které říkají, že tento sňatek může být uzavřen. Uskuteční se rychle, na konci příští zimy, [dvě slova přeškrtnuta] uskuteční se, ale s obtížemi — budete mít starosti. Toho muže si vezmete teprve poté, co budete truchlit pro starší osobu, a on poté, co bude truchlit pro ženu — ne dřív. Brzy vás požádá o ruku osmadvacetiletý muž, hnědovlasý, černovousý. Vezmete si urozeného muže, ale váš život je život umělkyně — jako žena i jako umělkyně budete mít nesmírný úspěch za osmnáct měsíců; budete ho mít i dříve, ale ten velký, ten úplný za osmnáct měsíců. Bude snadné to ověřit — v lednu 1878.
– Ale charakter toho muže, Madame?
– On? Pochmurný, ctižádostivý — ale miluje vás.
Vyšla jsem ohromená a sotva jsme nasedly do kočáru, vyprávěla jsem o té podivné předpovědi, tak podobné těm dvěma předchozím.
Je možné, aby všichni tři říkali totéž!
Francouzky se vrátily domů — čekala na ně paní de Ballore. Mimochodem — tato milá žena a její dcera de Wykers-looth byly u nás před dvěma dny. A včera u Mouzayových jsem viděla paní de Quinssey, nejstarší dceru paní de Ballore, a paní Balagny, starou známou z Nice, o níž jsem nepochybně již mluvila.
Šla jsem do Lesíka s tetou. Před těmito dámami jsem tropila šaškoviny, zaujímala pózy a nadutě jsem prohlašovala: „To je jedno, Mesdames — mám při s velkým kardinálem, a to ještě z politických důvodů!"
– Vezměte si Pietra, říkala Mouzay, a váš strýc bude papežem — vy ho dáte jmenovat.
– S potěšením, Madame, a ještě nechám svrhnout krále ze schodů Kapitolu. A ta Marguerite, kterou tak nenávidím!
Všechno to jsem říkala... ale o samotě s tetou jsem neříkala nic — hleděla jsem s hrůzou na svou cestu. Nepřátelství kardinálovo, Pietrova láska: zdálo se mi, že ho miluji — řekla bych mu tolik něžných věcí... Málem jsem plakala, že to nemohu.
Byla jsem zarmoucená, a přece pobavená tím, že mám co do činění se vším tímto.
– Ti, kdo obklopují Antonelliho, řekl ještě Alexis, jsou proti vám. Všichni! Všichni jsou proti vám!
V Lesíku jsem viděla mladého Korsakoffa, Lucii Durand a další.
Chocolat vypadá na kozlíku dobře.
Mé Francouzky přišly večer k nám. Znovu se hovořilo o Mongruelové, o Alexisovi, o Moreauové.
Nevěřím — a přece to vše je velmi podivné...
– Rival, který zmizí jako zavražděný, řekla Mongruelová.
– Nelze zabít papeže — papež musí žít! řekl Alexis.
Ubohý Pietro*.
Ó záhady!

Poznámky

Pozn. překl.: Alexis Didier (1826–1886), proslulý francouzský somnambul-jasnovidec; konzultován šlechtou z celé Evropy.
Pozn. překl.: Papabile (ital.) — kandidát považovaný za vhodného k volbě papežem; kardinál, jenž má šance na konkláve.
Pozn. překl.: Marie-Anne Lenormand (1772–1843), proslavená francouzská věštkyně, jež prý radila Josefíně Bonapartové.
Pozn. překl.: Idiom „avoir maille à partir" — doslova „mít haléř k rozdělení" — znamená být ve sporu, mít kost k okusování.
Markéta Savojská (1851–1926) — budoucí italská královna, choť krále Umberta I.; Mariino nepřátelství vůči italskému královskému rodu je v deníku stálé.
Hvězdička označuje zašifrované jméno.