Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 19. července 1876

Ten prokletý Pierre mě přiměl zapomenout na jednu z nejzajímavějších částí včerejší předpovědi. Navazuji na dialog na straně [293], u otázky označené křížkem [v rukopisu]. Je třeba tomu dobře věnovat pozornost, neboť ještě nepojmenoval kardinála, když mi řekl to, co uvidíte.
– O jeho jmenování papežem — vždyť jsem vám to řekl, pronesl Alexis, ale k tomu bude třeba mnoha věcí, neboť je tu jiný, který je protlačován... italským králem! Ach, ano — to je ten nejsilnější a pokud se nestáhne nebo pokud nenastane cosi neobyčejného, bude to on, kdo bude papežem — ten Ital; Francouz mizí — ach, vidím jen ty dva, kteří budou vážně soupeřit o místo; ten, jehož fotografii mám, je nejslabší... ach, ano — italský král ho nechce! Myslím, že je to jeho nepřítel. Král protlačuje toho druhého.
Po těchto slovech jsem řekla: Hledejte jeho jméno — není kolem něj nic, co by vám ho pomohlo uhodnout? A tehdy ho pojmenoval, [slova přeškrtnuta] přirozené, neboť to, co viděl, mu pomohlo uhodnout, spíše než přímo vidět jméno.
Dnes ráno jsem myslela jen na návrat, a ve dvě hodiny jsme byly u něj. Jen já a teta. Nejprve jsem si vzala lékařskou konzultaci — Alexis podivuhodně vyložil onemocnění, které mám v hrdle a o němž jsem mluvila s Walitským. Lékař, který je s Alexisem, mi dal podepsaný recept, načež jsem ho poprosila, aby mě nechal o samotě se spícím mužem. Tetu jsem také donutila odejít.
– Pane, řekla jsem a vzala ho za ruku, přicházím znovu — včera mi bránili pozorně poslouchat.
– Ach! řekl s úsměvem, ano — hodně vás pokoušeli.
– Dokážete, pane, vidět, co tato osoba dělala od pondělí minulého týdne?
– Ano, mohu — ale dáváte mi ten dopis od včerejška.
– Nuže, dívejte se.
– Počkejte... a Alexis nabyl té své tváře, tak podivné a tak děsivé svým nádechem onoho světa, a oněch očí, které se zdají vidět a vidí za hranice všedního života.
– Počkejte... Ach, ale tento mladý muž vede velmi složitý život, dělá příliš mnoho věcí — zdá se, že má dvojí existenci...
– Jak dvojí existenci?
– Ano — polovinu svého života tráví s kněžími, mnichy, a druhou polovinu, v noci, ve světě. Neboť není knězem.
– Vizte úterý, středu?
– Byl nepochybně na venkově, neboť je v šedém šatě, nedbale oblečen — je v Římě.
– Dostal dopisy?
– Ach, ano — několik, jeden z nich přišel od vás.
– Co je napsáno v tom dopise?
– Píšete mu o přesunu, o cestě, kterou musí podniknout... ale nemůže ji podniknout! Jeho rodina nechce! A pak ho zadržují nejrůznější překážky. Jinak by tu byl již... ale vidím ho, jak brzy přijede do Francie. Ach!... tento dopis je podepsán... počkejte, počkejte... Ach, ach! Ten podpis... je to podivné — není to rodinné jméno... není to celé jméno... počkejte... těžko vidět, unavujete mě... To je...
– To je?!
– To je... jsou tam dvě slova, ne — jedno slovo a pak polovina slova, jména — je to velmi krátké... jen dvě písmena... Ano, jistě!
Poslyšte — uznejte se mnou, že toto je podivuhodná jasnozřivost.
– Přečtěte ten dopis.
– Nemohu... žádáte mě o příliš obtížné věci.
– Ale řekněte — jak ten dopis přišel? Kam? Na jaké místo?
– Nepřišel poštou a prošel dvěma rukama, než se k němu dostal... Vidím ho přicházet do velké budovy... jako palác... papežský palác — to musí být Vatikán.
– Dávejte pozor, pane — ať nezabloudíte...
– Ale unavujete mě... Dnes nevidím dobře, mám dobré chvíle, kdy věci samy zasáhnou mého ducha — tehdy mluvím; ale vy mě nutíte, myslíte na příliš mnoho věcí...
– Jen dál, pane — prosím vás, budu naprosto klidná, jen se dívejte!
– Říkám vám, je to palác — vidím vlajku a u brány vidím vojáky...
– Mnoho?
– Mnoho.
– Jsou tam jen přechodně?
– Dva tam zůstávají stále, ostatní jen procházejí.
– Ale uvnitř toho paláce?
– Je tam mnoho mladých mužů...
Myslela jsem, že poznávám Club.
– Jak jsou oblečeni?
– Počkejte... jako duchovní... ano, myslím...
– To přece nemůže být, pane — dívejte se lépe.
– Říkám vám, jsou to obtížné věci — musel bych být už dlouho odpočatý; unavujete mě, a pak...
– Vizte, kdo ten dopis přijal? zeptala jsem se.
Až na ty duchovní hávy jsem již poznala římský telegraf.
– Žena — pak ho předala muži a ten muž mu ten dopis odevzdal.
– Tedy ho přijal?
– Ano, jistě.
– A co udělal?
– Hned odešel... ach, hned! Je velmi rozrušen tím, co píšete — narážíte, jen narážíte, na ten sňatek.
– Kde je v tuto chvíli — vidíte ho?
– Ano! Je v pokoji... není sám.
– Počkejte — co dělal před dvěma dny, třemi dny?
– Vždyť jsem vám to řekl — byl u kardinála se svou matkou.
– Dobře — dívejte se nyní.
– Je v pokoji s mladým mužem, který vypadá velmi mladě — devatenáct až dvacet let, světlovlasý a, vizte, vlasy ostříhané velmi nakrátko, dohladka. Hovoří italsky.
– Má můj dopis?
– Ano, má ho tady! — a ukázal na levou kapsu kabátu.
– A nepomýšlí přijet?
– Ach, ano — ale nemůže; kdyby mohl, byl by tu již.
– Kde je?
– Je to podivné... je v klášteře — ano, v klášteře.
– Jaký je to klášter?
– Je blízko... počkejte... arkád — mnoho arkád... ach, jak je to krásné!
– Zřícenin?
– Ne — je to celé, velké arkády a mnoho...
– A pak?
– Pak sochy, mnoho soch... a pak...
Poznala jsem arkády a sochy svatého Petra, třebaže jsem čekala Koloseum.
– Pak? zeptala jsem se.
– Hrobky, řekl, jako by stále postupoval kupředu, staré hrobky, zříceniny... kusy mramoru, ještě sochy... Je to skvělé! Opravdu!
Jeho myšlenky byly ve Vatikánu.
– Jak jsou oblečeni ti mniši?
– V bílém.
– Není tam nic jiného?
– Ano — červený kříž na hrudi. Je v tom klášteře nejmladší, a přece mu prokazují velkou úctu. Sám mnichem není! Ale — je to podivné — je v klášteře!
Ubohý Pietro* — a je teď u Dominikánů! To je jedno — dostav mou depeši, měl mi odpovědět. Ach, to je hrozné!
– Na co myslí?
– Má velmi jasné záměry ohledně sňatku s vámi, ale vidí, že se to bude moci uskutečnit jen s velkými obtížemi. Ach, jak to bude obtížné! Rodinné ohledy, národnosti...
Nechala jsem vejít tetu a přešla jsem ke kardinálovi.
– Je to Antonelli, řekl Alexis.
– Nuže — vizte ho v tuto chvíli.
– Vidím — sedí u stolu, pracuje se sekretářem, který je po jeho pravici.
– Na čem?
– Pracuje, protože právě obdržel dopis od nějaké osoby.
– Od koho?
– Nevím.
– Ale víte.
– Ach, ale to, co tady děláme, je špatné...
A ať jsem říkala cokoli, nechtěl mi nic říci.
Zeptala jsem se ho ještě na několik věcí a opakoval totéž jako včera.
– Je bohatý? zeptala jsem se nakonec.
– To jistě — to každý ví; ale je mnohem bohatší, než si lidé myslí.
– A v čem jeho bohatství spočívá?
– Počkejte... v klenotech — má kazetu, která je stále u něj, plnou diamantů. To je jeho hlavní bohatství — za miliony.
– A peníze?
– U sebe žádné nemá.
– Ale no tak, pane Alexisi — nemá-li je u sebe, podívejte se jinde.
– To, co tady děláme, je velmi ošklivé — kardinál by byl nespokojen.
– Vždyť víte, že nemám špatné úmysly.
– To je příliš mnoho zvědavosti — je to špatné... je to špatné.
– Kdyby vás přišel konzultovat kardinál, byl by ještě zvědavější. Jen dál — prosím vás.
– Jeho myšlenky jsou stále s velkými obnosy... uloženými — neboť u sebe má jen velmi málo.
– Uloženými kde?
– Ach ne — to vám neřeknu, to nemáme vědět.
– Ale ano — chci to vědět, říkejte!
– Nic v Římě. V Bruselu! Mnoho v Bruselu.
To mě překvapilo — vždy se říkalo, že kardinálovy peníze jsou v Anglii.
– A pak?
– Ve Vídni, v Rakousku.
– Kolik?
– Nevidím — ale je toho více, než si lidé myslí.
Naléhala jsem na něj, aby upřesnil — a nechtěl.
– Sepsal závěť?
– Ano — před osmi lety.
Pierre mi to řekl — a dodal, že od té doby se kardinál velmi změnil.
– A jak ta závěť vypadá?
– Žádáte mě o ošklivé věci!
– Proto jsem zde — říkejte!
– Nejprve vám říkám, že ji za těch osm let velmi pozměnil — ach, velmi.
– Ale přece — vidíte dobře, co zamýšlí se svým jměním, jak s ním naložil?
– Kardinálův duch je příliš hluboký a příliš skrytý i pro mě — ztrácím se v něm. A je to špatné — víte přece, že by nebyl spokojen, kdyby věděl, co tady děláme?
– Tomu věřím.
Konečně jsem na něj tak dlouho naléhala, až nakonec řekl:
– Vše, co vám řeknu, je, že jmění je rozděleno... počkejte! Na čtyři díly — ano, jistě — na čtyři části. Dva silné a dva slabé.
Nechtěl mi říci, komu patří silné části — nepochybně viděl, že nejsou určeny Pietrovi. Co se týče tohoto rozdělení na čtyři — je to přirozené: dědicové jsou čtyři: Augustina, Domenico, Paolo a Pietro*.
Dalo mi převelikou práci přimět ho mluvit — říkal, že je to špatné, že se nemáme plést do tak intimních záležitostí. Ale donutila jsem ho, aby mi řekl:
– Je to jeho neteř, která dostane největší část. A pak jedna další — hraběnka Garciaová — dostane mnoho.
Nezaměňujte, drazí čtenáři — nečte budoucnost, ale závěť a myšlenky kardinálovy. Jen neustále opakoval, že nemůže vidět to, oč žádám, že je to velmi špatné, že ho unavuji, že nemůže nic.
– Nejsem Bůh!
Tehdy jsem ho nechala být a šly jsme k somnambulce v ulici Jean-Jacques Rousseau, číslo 61. Paní Abelová.
Nejprve: nikdy jsem neviděla horší doupě — prošly jsme truhlářskými dílnami, kovárnami, dvory, schody. A to vše, abychom našly dvě ženy smějící se jako blahoslavené a starce chmurného vzezření v černé sametové čepičce. Mým prvním pocitem byl strach, že budu zavražděna — a již jsem se chystala volat na truhláře a kováře.
Zmagnetizovali tu takzvanou somnambulku — podala jsem jí fotografii. Zeptala se mě, kam má jít.
– Ale posílám vás tam myšlenkou.
– Ach ne — musíte mi říci jméno místa, pak tam přijdu hned — tak já pracuji.
– No tak!
– Jsem na severu.
– Proč?
– Cítím to na vzduchu. Je to mladý muž, hnědovlasý.
Zkrátka — řekla mi, že mě kardinál miloval, že mě již nemiluje, že právě prodělal zánět plic a že je zavřen.
– Kde?
– Počkejte... není to nemocnice — je to velký dům.
Dobrá, pomyslela jsem, to je lepší.
– Je to, pokračovala žena — je to něco jako blázinec.
Bože! Vatikán!
– Ale řekněte mi — co dělal v pondělí? zeptala jsem se se smíchem. V pondělí Alexis viděl shromáždění.
– V pondělí? Dobrá: v pondělí večer utekl! Ale... ale nacpali ho zpátky dovnitř.
Ubohý kardinál! Po tak skvělé kariéře — v blázinci.
Za toto krásné sezení nám vzali dvacet franků — dobře jsem se střehla protestovat; byla jsem ráda, že vycházím živá a zdravá.
Při návratu nám Chocolat oznámil, že viděl pana Audiffreta na nádvoří Grand Hôtelu.
Máma mi posílá tento dopis od Lôbbeckeho se slovy, že dosud ho považuje za nejoddanějšího z mých obdivovatelů. O tom nevím nic — věnovala jsem se tomuto pánovi tak málo, že ho sotva znám. Ale byl velmi pilně přítomen u mé tety v Nice — přijel tam po Římě. A mámě píše často. V záhlaví dopisu je jeho zámek. Byl v Nice, chodil tam do světa, a kdyby se o nás mluvilo tak špatně, jak si představuji, on — tak bystrý, ba tak klevetivý, pod tou svou hrubou slupkou — by nezůstal tak milý. Každý se od nás musí odvracet! Zveličovala jsem si své postavení — bezděčně, aniž bych si toho všimla — hledajíc výmluvy pro Antonelliho. Ale nyní je konec. Žádné ústupky, žádná shovívavost. Nechci přebírat všechnu vinu. Příliš dlouho jsem měla zavázané oči. Nemiluje mě dost. Ostatně jsme dobře viděly celé jeho chování od samého začátku — nemám co dodat, leda to, že mám dost tohoto napjatého postavení, tohoto neustálého hledání vysvětlení, tohoto způsobu bytí a jednání — často urážejícího, zřídka vhodného, vždy podivného. Myslela jsem, že mi bude zatěžko snášet tu špínu před svými, před tetou. Ale mé chování je prosté — říkám pravdu, říkám, co si myslím, a vše jde přirozeně.
Audiffret mě naučil, jak se chovat ke ctitelům obecně — Antonelli mě naučil, jak se chovat k nápadníkům. Nezuřím, neboť věci posuzuji chladně. Velmi lituji znesvěcení svých rtů. Mé ubohé rty! Potvrzuji znovu a navždy vše, co jsem o tom řekla od svého prvního odjezdu z Říma. Kdyby se ke mně vrátil i nyní, odkopla bych ho. Moje dobrá vůle je u konce. Mám právo už neodpouštět. Nechci, aby se se mnou hrálo na lásku.
Nyní si nemyslete, že mi slovo somnambula obrací mysl naruby. Bez somnambula vím, že depeši dostal — jak by ji byl mohl nedostat? Je to téměř tři dny. To by bylo skutečně nadpřirozené.
Neodpověděl. Ostatně — je téměř směšné na to trvat; copak jsme od samého počátku neviděly všechny jeho pletichy. Pěkná láska, má věro! Takto by přišel na mou pomoc, kdybych ji potřebovala. Takto prokazuje svou „vášeň" — jak si troufal říkat. Připouštím, že jsem ho svou přítomností ovlivňovala. Kdyby byl synovcem papeže, nezdráhala bych se použít přítomnost i cokoli jiného, abych ho získala. Ale udělala jsem příliš mnoho pro tak nepatrného pána. Zapomněla jsem na svou roli královny a na svou ženskou důstojnost.
A tak, Pierre Antonelli — je to tvá vina. Sbohem!
Hrabě Merjevski.
Hrabě Bruschetti.
Charles Plowden a několik bezvýznamných pánů. Dobrá — dosud porážky nepřevyšují počtem vítězství.
[jeden řádek přeškrtnut]
Gloriae cupiditate [Jeho] Milost] v[évoda] z[e] H[amiltonu]

Poznámky

Pozn. překl.: Narážka na Caccia-Club v Římě — viz záznam 12. července. ↩
Bazilika svatého Petra — velká kolonáda Svatopetrského náměstí se svými 140 sochami svatých; nikoli Koloseum, jež Marie napůl očekávala. ↩
Pozn. red.: Dominikánský habit je bílý s černým pláštěm; červený kříž na hrudi je spíše atributem jiných řádů. Alexisovo vidění zde může být zmatené. ↩
Čtyři dědicové kardinála Giacoma Antonelliho. Pietrova hvězdička jej v celém deníku označuje jako zašifrované jméno. ↩
Pozn. překl.: V originále „cancanier" — klevetník, šiřitel pomluv; výraz svazující elegantnější vnější obal s vnitřní senzacechtivostí. ↩
Pozn. překl.: Idiom „avoir un bandeau sur les yeux" — doslova „mít šátek na očích" — znamená být zaslepený, nevidět pravdu. ↩
Pozn. překl.: Gloriae cupiditate (lat.) — „z touhy po slávě"; klasická fráze. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky zkráceně: „[His] Grace t[he] D[uke] of[f] H[amilton]" — první zmínka o vévodovi z Hamiltonu, budoucím předmětu Mariiny romanticko-dynastické fascinace. ↩