❦
Pondělí, 3. července 1876
Amor decrescit ubique crescere non possit.1 „Láska slábne všude tam, kde nemůže růst.“ Proto jakmile jsme dokonale šťastni, začínáme se nepostřehnutelně méně milovat — a nakonec se od sebe vzdalujeme jako... Gautierovy nohy, když jde.Lundi 3 juillet 1876 Amor decrescit ubique crescere non possit. « L’amour diminue dès qu’il ne peut plus augmenter. » C’est pour cela que dès qu’on est tout à fait heureux on commence imperceptiblement à moins s’aimer et on finit par s’écarter l’un de l’autre comme... les jambes de Gautier quand il marche.
na okraji · note de Marie en bas de page
U Syra stojí dolor, já jsem řekla amor, neboť maximu lze použít na jedno i druhé.
Dans Syrus il y a dolor, j’ai dit amor, car on peut appliquer la maxime à l’un et à l’autre.
Odjíždím zítra. A přesto cítím jakousi nevysvětlitelnou lítost, že opouštím Nice. Všechny tyto cestovní přípravy vrhají jakýsi chlad na má předsevzetí. Vybrala jsem hudbu, kterou si mám vzít s sebou, několik knih: Encyklopedii, svazek Platóna, Danteho, Ariosta, Shakespeara — a pak celou hromadu anglických románů od Bulwera, Collinse a Dickense.2
Je pars demain. Et il y a je ne sais quel regret de quitter Nice. Tous ces préparatifs de voyage jettent un certain froid dans mes résolutions. J’ai choisi la musique que je dois emporter, quelques livres, l’Encyclopédie, un volume de Platon, Dante, Ariosto, Shakespeare, puis une quantité de romans anglais de Bulwer, de Collins et de Dickens.
Řekla jsem tetě pár drzostí, pak jsem šla na terasu, kam za mnou přišli máma, teta, Dina, Walitský a Laurenti, který se procházel přede dveřmi. Nepřestávala jsem mluvit a říkat věci dost legrační — aspoň se smáli. Utrhla jsem větvičku zimolézu a upletla si z ní korunu na hlavu. „Druidka!“ zvolal Laurenti. A abych podobnost dotáhla do konce, vystoupila jsem na pravou terasu a zapózovala nad rozkošnou grotou dokončenou před týdnem. „Nesluší mi to tak?“ říkala jsem a smála se.
J’ai dit des impertinences à ma tante puis je suis allée sur ma terrasse où vinrent me rejoindre maman, ma tante, Dina, Walitsky et Laurenti qui se promenait devant. Je ne cessai de parler et de dire des choses assez drôles, du moins on riait. Je pris une branche de chèvrefeuille et m’en fit une couronne autour de la tête. - Druidesse ! exclama Laurenti. Et pour compléter la ressemblance je montai sur la terrasse droite et posai au-dessus d’une charmante grotte achevée il y a une semaine. - Ne suis-je pas bien ainsi ? disais-je en riant.
Ostatní odjeli do Monaka — já zůstala v zahradě až do soumraku, jenž je tu tak krásný s mořem, s nekonečnem v pozadí; a ty bohaté rostliny, stromy se širokými listy, pak v kontrastu bambusy, palmy. Fontána, grota, kde kapky vody bez přestání padají — jedna po druhé — z kamene na kámen, než dopadnou do nádrže; kolem dokola houštiny stromů dodávají tomuto koutu ovzduší pohody a tajemství, jež člověka ukolébává k lenosti a svádí ke snění. Proč voda vždycky svádí ke snění? Zůstala jsem v zahradě a hleděla na vázu, v níž roste nádherný chamaerops,3 a myslela jsem na to, jak dobře asi mé bílé šaty a zelená koruna vypadají v té rozkošné zahradě.
On s’en alla à Monaco, je restai au jardin jusqu’au crépuscule qui est si beau avec la mer, l’infini pour fond ; et ces riches plantes, ces arbres aux larges feuilles, puis par contraste les bambous, les palmiers. La fontaine, la grotte avec ces gouttes d’eau qui tombent sans cesse une à une de rocher en rocher avant de tomber dans le bassin ; tout autour, des arbres touffus donnent à ce coin un air de bien-être, de mystère, qui rend paresseux, qui fait rêver ? Pourquoi l’eau fait-elle toujours rêver ? Je restais au jardin regardant un vase dans lequel pousse un admirable chameros (chamerops) et pensant comme ma robe blanche et ma couronne verte devaient faire bien dans ce délicieux jardin.
Nemám tedy v životě jiný cíl než se oblékat — nebo spíše svlékat — s takovým uměním, zdobit si hlavu listím a myslet na to, jak zapůsobím? Upřímně — myslím, že kdyby mě někdo četl, usoudil by, že jsem nudná. Jsem ještě tak mladá, vím o životě tak málo. Nemohu mluvit s tou autoritou nebo tou drzostí vlastní spisovatelům, kteří si s přehnanou pýchou nárokují, že znají lidi, diktují zákony a vnucují maximy. Ti hloupí romanopisci... ostatně nač útočit na věci nehodné — o těch se raději ani nemluví.
N’ai-je donc pas d’autre but dans la vie que de m’habiller ou plutôt me déshabiller avec tant d’art, m’orner la tête de feuillage et penser à l’effet ? Franchement, je crois que si on me lisait on me jugerait ennuyeuse. Je suis si jeune encore, je connais si peu la vie ». Je ne puis pas parler avec cette autorité ou cette impudence propre aux écrivains qui ont l’exorbitante prétention de connaître les hommes, de dicter des lois, d’imposer des maximes. Ces romanciers stupides... d’ailleurs à quoi bon attaquer des choses indignes, on n’en parle même pas.
Amélie mi přišla ukázat živůtek na zítra — a to mi připomnělo, že zítra bych měla odjet. Vrátila jsem se do pokoje a všichni psi za mnou, přitáhla jsem bílou skříňku ke stolu a... Ach — hle ten hlavní žal. Můj deník je polovinou mě samé. Každý den jsem obvykle listovala v některém ze sešitů — ať už proto, abych si vzpomněla na Řím, nebo na Audiffreta, nebo... na věci ještě starší.
Amélie vint m’apporter à voir un corsage pour demain, cela me rappelle que demain je devrais partir. Je rentrai chez moi, suivie de tous les chiens, je tirai la boîte blanche près de la table et... Ah ! voilà le regret principal. Mon journal, c’est la moitié de moi-même. Chaque jour j’avais l’habitude de feuilleter un des cahiers, soit que j’eusse voulu me rappeler Rome, ou Audiffret, ou... plus ancien encore.
Bylo příliš krásné počasí — jakoby schválně v předvečer mého odjezdu; luna se ukázala jasná a bledá a osvětlila všechnu krásu mého města. Mého? Zajisté mého — jsem příliš nepatrná, než aby mi někdo přišel toto vlastnictví zpochybňovat; ostatně není slunce stejnou měrou majetkem všech?
Il faisait trop beau et comme exprès la veille de mon départ ; la lune se montra brillante et pâle éclairant toutes les beautés de ma ville, ma ? sans doute, ma ville, je suis trop peu de chose pour qu’on vienne me contester cette propriété, d’ailleurs le soleil n’est-il pas également à tout le monde ?
Vstoupila jsem do salonu — měsíční paprsky volně proudily otevřenými okny a osvětlovaly bílé štukové stěny a bílé potahy nábytku. Člověk se cítí navzdory sobě a bez příčiny melancholický — v létě, za takové noci. Dvakrát jsem obešla pokoj. Něco mi chybělo... a přesto jsem nebyla nešťastná — naopak, po ničem jsem netoužila, chtěla bych se vždy cítit tak jemně, tak dobře — má duše se rozpínala tím pocitem blaženého klidu, jako by se chtěla rozlít do celého okolí. Sedla jsem k pianu a nechala bloudit po klávesách dlouhé bílé prsty. Ale něco mi chybělo... snad někdo. Napadá mě přitom, že zítra dostane Antonelli mou fotografii — v hodinu, kdy opustím Nice. Nečeká fotografii — potěší ho to... jestli mě miluje.
J’entrai au salon, les rayons de la lune pénétraient librement par les fenêtres grandes ouvertes et éclairaient les murs en stuc blanc et les housses blanches. On se sent, malgré soi et sans cause, mélancolique, en été, par une nuit comme celle-là. Je fis deux fois le tour de la chambre, il me manquait quelque chose..., pourtant je n’étais pas malheureuse, au contraire, je ne désirais rien, j’aurais voulu toujours me sentir aussi doucement aussi bien, mon âme se dilatait par ce sentiment de calme bienheureux, elle semblait vouloir se répandre tout autour de moi, je m’assis au piano et laissai errer sur les touches des doigts longs et blancs. Mais il me manquait quelque chose... peut-être quelqu’un. Cela me fait penser que demain Antonelli recevra mon portrait, à l’heure où je quitterai Nice. Il ne s’attend pas à un portrait, cela lui fera plaisir... s’il m’aime.
Jedu do Ruska — jako bych šla brzy spát v předvečer dne netrpělivě očekávaného, abych zkrátila čekání!
Je vais en Russie, comme je me coucherais de bonne heure la veille d’une journée impatiemment attendue, pour abréger le temps !
Táhne mě to do Říma. Řím je město, jemuž člověk zpočátku nerozumí. V prvních dnech jsem z Říma viděla jen Pincio a Corso. Nechápala jsem prostou krásu té krajiny plné vzpomínek — bez stromů, bez domů. Jen zvlněná rovina jako oceán za bouře, tu a tam posetá stády ovcí hlídaných pastýři jako ti, o nichž mluví Vergilius. Neboť jen naše zkažená třída prochází tisíci proměnami — prostí lidé, lidé přírody, se nemění a jsou si podobní ve všech zemích.
Je suis attirée vers Rome. Rome est une ville qu’on ne comprend pas d’abord. Dans les premiers jours je ne voyais de Rome que le Pincio et le Corso. Je ne comprenais pas la beauté simple et toute de souvenirs de la campagne, sans arbres, sans maisons. Rien qu’une plaine ondulée comme l’océan en tempête, semée çà et là de troupeaux de moutons gardés par des bergers comme ceux dont parle Virgile. Car ce n’est que notre classe dévergondée qui subit mille transformations et les hommes simples, les hommes de la nature ne changent pas et se ressemblent dans tous les pays.
Vedle té rozlehlé samoty, řídce rozbrázděné akvadukty, jejichž přímé linie přetínají obzor a vyvolávají nejúžasnější dojem — tam se tyčí nejkrásnější pomníky barbarství i všelidské civilizace. Proč říkat barbarství? Protože my, moderní trpaslíci ve své malé pýše, se domníváme, že jsme civilizovanější, protože jsme se narodili poslední.
A côté de cette vaste solitude sillonnée rarement d’aqueducs dont les lignes droites coupent l’horizon, produisant l’effet le plus saisissant, on voit les plus beaux monuments de la barbarie et de la civilisation universelles. Pourquoi dire barbarie ? C’est que nous autres, pygmées modernes dans notre petit orgueil, nous nous croyons plus civilisés parce que nous sommes nés les derniers.
Žádný popis nemůže podat přesnou představu té půvabné, nádherné země — země slunce, krásy, ducha, uměleckého génia. Té země, jež padla tak hluboko a ležela tak dlouho na zemi, že je nemyslitelné, aby se již nezvedala na nohy.
Aucune description ne peut donner une idée exacte de ce pays gracieux, superbe, de ce pays du soleil, de la beauté, de l’esprit, du génie des arts. De ce pays tombé si bas et resté si longtemps par terre, qu’il est impossible qu’il ne soit déjà en train de se relever.
Nadarmo mluvíme o slávě, o duchu, o dobrotě — mluvíme o tom jen proto, abychom mluvili o lásce, abychom zhotovili nádherný rám kolem toho obrazu, jenž je vždy stejný a vždy nový.
On a beau parler de gloire, d’esprit, de bonté, on n’en parle que pour parler d’amour, pour faire un magnifique cadre à ce tableau toujours le même et toujours nouveau.
Zanechat tu svůj deník! Hle, pravý žal.
Laisser mon journal ici ! Voilà une vraie peine.
Antonelli ví, že odjíždím... daleko... Ach — říkejte si, co chcete — ale takovou lásku nechápu! A to je muž, příslušník silného pohlaví, rozumná bytost; bytost nadřazená ženě.
Antonelli sait que je pars... au loin... Ah ! tout ce que vous voudrez, mais je ne comprends pas un pareil amour ! Et c’est un homme, un du sexe fort, raisonnable ; un supérieur à la femme.
Já, sedmnáctiletá dívka — jak mnoho jsem toho už vykonala. Jela jsem do Neapole, z Neapole zpět do Říma; sotva jsem dorazila do Nice, vracím se opět do Říma. A jsem žena — závislá na světě, na veřejnosti, na mámě!
Moi, fille de dix-sept ans, combien j’ai fait. Je suis allée à Naples de Naples je suis revenue à Rome ; à peine arrivée à Nice, je retourne de nouveau à Rome. Et je suis femme, dépendante du monde, du public, de maman !
Nuže — tak tedy!
Eh bien, soit !
Jelikož to tak je — přijímám. Přijímám roli silnějšího. Baví mě to — ale za těchto podmínek nemohu milovat. „Slovo útěchy — byť jen písemně.“ Není to snad prosba, abych přijela do Říma — prosba adresovaná silnějšímu, tomu, kdo je svobodný, kdo může? Ale já to milovat nemohu!
Puisqu’il en est ainsi, j’accepte ; j’accepte le rôle du plus fort. Cela m’amuse, mais je ne puis pas aimer dans ces conditions. « Une parole de consolation, ne fût-ce que par écrit ». Cela n’a-t-il pas l’air d’une prière de venir à Rome, une prière adressée au plus fort, à celui qui est libre, qui peut ? Mais je ne puis pas aimer cela !
A co kdyby se Bihovetzovo proroctví naplnilo?
Et si la prédiction de Bihovetz allait se réaliser ?
Loni mi řekl: „Za vašeho pobytu v Římě vás vidím s kardinály.“ Nyní mi řekl: „Příští zimu vás vidím usazenou v Brindisi, v nádherném paláci s vévodou za manžela — nevím proč — ale vidím vás v Brindisi.“
Il m’a dit l’année dernière : dans votre séjour à Rome je vous vois avec des cardinaux. A présent il m’a dit : L’hiver prochain je vous vois établie à Brindisi, dans un fort beau palais avec un duc pour mari, je ne sais pourquoi, mais je vous vois à Brindisi.
To je podivné. Bihovetz si hraje na proroka.
Voilà qui est bizarre. Bihovetz fait du [sic] prophète.
Proč jsem se nenarodila jako... Ne — to je zbytečné — pravý génius si prorazí cestu všude. Kdybych byla pozoruhodnou osobností, byla bych slavná... ale čím? Zpěvem a malířstvím! Není to snad dost? Jedno je triumf okamžiku, druhé věčná sláva! Pro oboje je třeba jet do Říma — a abych mohla studovat, musím mít klidné srdce — a abych měla klidné srdce, musím žít trochu spořádaněji — a abych mohla žít spořádaněji, musím jet do Ruska. Ale já přece jedu, Bože můj!
Que ne suis-je née... Non, c’est inutile, le vrai génie se fait jour partout. Si j’étais une personne remarquable je serais célèbre... mais par quoi ? Le chant et la peinture ! N’est-ce pas assez. L’un est le triomphe du moment, l’autre est la gloire éternelle ! Pour l’un et pour l’autre il faut aller à Rome, et pour pouvoir étudier il faut avoir le cœur tranquille et pour avoir le cœur tranquille il faut vivre un peu plus convenablement, et pour vivre plus convenablement il faut aller en Russie. Mais j’y vais, Bon Dieu !
Ten ubohý deník, jenž obsahuje veškerá tato vzepětí ke světlu, veškeré ty poryvy — jež by byly hodnoceny jako poryvy uvězněného génia, jako inspirovaná proroctví, kdyby byl konec korunován úspěchem — a jež budou považovány za marnivé blouznění banální bytosti, budu-li věčně plesnivět.
Ce pauvre journal, qui contient toutes ces aspirations vers la lumière, tous ces élans qui seraient estimés comme des élans d’un génie emprisonné, des prophéties inspirées, si la fin était couronnée par le succès et qui seront regardés comme le délire vaniteux d’une créature banale si je moisis éternellement.
Vdát se a rodit děti! Ale to dokáže i každá pradlena!
Me marier et faire des enfants ! mais chaque blanchisseuse peut en faire autant !
Leda bych nalezla muže civilizovaného a osvíceného — nebo slabého a velmi zamilovaného.
A moins de trouver un homme civilisé et éclairé, ou faible et très amoureux.
Ale co vlastně chci? Ach — to přece víte.
Mais qu’est-ce que je veux ? Oh ! vous le savez bien.
Chci slávu!
Je veux la gloire !
Tento deník mi ji nedá. Tento deník by byl vydán jen po mé smrti — neboť jsem v něm příliš nahá, abych se ukazovala zaživa. Ostatně by byl jen doplňkem slavného života.
Ce n’est pas ce journal qui me la donnera. Ce journal ne serait publié qu’après ma mort, car j’y suis trop nue pour me montrer de mon vivant. D’ailleurs il ne serait que le complément d’une vie illustre.
Slavného života!
Une vie illustre !
Šílenství vyvolané izolací, četbou dějepisných knih a příliš živou fantazií.
Folie produite par l’isolement, les lectures historiques et une imagination trop vive.
Neovládám dokonale žádný jazyk. Svůj vlastní znám jen z domácího styku — a Rusko jsem opustila v jedenácti letech. Dobře mluvím italsky a anglicky, myslím a píši francouzsky — a přesto dělám pravopisné chyby!
Je ne connais parfaitement aucune langue. La mienne ne m’est familière que dans les rapports domestiques et j’ai quitté la Russie à l’âge de onze ans. Je parle bien l’italien et l’anglais, je pense et j’écris en français, et encore je fais des fautes d’orthographe !
A často mi chybějí slova — a s roztrpčením, jemuž není rovno, nalézám svou myšlenku vyjádřenou slavným spisovatelem s lehkostí a grácií!
Et souvent les mots me manquent et je trouve avec un dépit à nul autre pareil ma pensée exprimée par un écrivain célèbre avec facilité et grâce !
Poslyšte raději:
Écoutez plutôt :
„Cestovat je, ať se říká co chce, jedním z nejsmutnějších potěšení života. Když se vám v cizím městě dobře žije, je to proto, že si v něm začínáte vytvářet vlast.“4
— « Voyager est, quoiqu’on puisse dire un des plus tristes plaisirs de la vie. Lorsque vous vous trouvez bien dans quelque ville étrangère c’est que vous commencez à vous y faire une patrie. » -
To říká autorka „Corinny“5 — a kolikrát mě už popadla netrpělivost, pero v ruce, neschopna se vyjádřit, a nakonec jsem vybuchla slovy jako tato: Nesnáším nová města! Je to pro mě mučednictví — nové země, nové tváře.
C’est l’auteur de Corinne qui dit cela et combien de fois me suis-je impatientée, ma plume à la main, ne pouvant me faire comprendre et finissais [je] par éclater en expressions comme celles-là : Je déteste les nouvelles villes ! C’est un martyre pour moi, les nouveaux pays, les nouveaux visages.
Všichni tedy cítí stejně — rozdíl je jen ve vyjádření — tak jako jsou všichni lidé zhotoveni ze stejného materiálu, ale jak se liší rysy, výškou, pletí, charakterem.
Tout le monde sent donc de la même façon, la différence n’existe que dans l’expression, comme tous les hommes sont faits du même matériel, mais combien ils diffèrent par les traits, la taille, le teint, le caractère.
Uvidíte, že jednoho dne přečtu něco v tomto smyslu — ale vyjádřeného duchaplně, s výmluvností, s půvabem!
Vous allez voir qu’un de ces jours je lirai quelque chose dans ce genre mais exprimé avec esprit, avec éloquence, avec charme !
Čím jsem? Ničím. Čím chci být? Vším!6
Que suis-je ? Rien. Que veux-être ? Tout !
Dopřejme odpočinek svému duchu unavenému všemi těmi skoky do nekonečna — vraťme se k Antonellimu. A zase tohle! Dítě, ubožák! Ne — není to spíše tím, že mě nemiluje docela?
Reposons mon esprit fatigué par tous ces bonds vers l’infini, revenons à Antonelli. Et encore cela ! Un enfant, un misérable ! Non, ne serait-ce pas plutôt qu’il ne m’aime pas tout à fait ?
Miluje mě tak, jak já miluji jeho. Ach — pak nestojí za to o tom mluvit — jeho lásku nepozlacuje ani žádný prospěch.
Il m’aime comme je l’aime. Oh ! alors, ça ne vaut pas la peine d’en parler, puisque son amour n’est même pas rehaussé par aucun intérêt.
Jednou ho bezpochyby uvidím milovat.
Je le verrai sans doute aimer un jour.
Ne — hlavní je to, že tu zanechávám svůj deník!
Non, le principal c’est que je laisse ici mon journal !
Hle — tento sešit je u konce. Po příjezdu do Paříže začnu nový, který mi jistě vystačí na celou cestu — až do Ruska. Na celnici si nikdo nevšimne sešitu.
Voilà ce cahier terminé. Arrivée à Paris j’en commencerai un nouveau qui me suffira sans doute pour tout le voyage, jusqu’à la Russie. Personne ne fera attention à un cahier à la douane.
Beru Pietrův dopis s sebou — pochopíte, proč jsem si ho právě znovu přečetla. Je nešťastný! Ale proč nemá více energie! Snadno se mi to říká — mně v mém despoticky výjimečném postavení — ale on! A ti Římané — to je něco nevídaného.
J’emporte la lettre de Pietro avec moi, vous saurez pourquoi je viens de la relire. Il est malheureux ! Aussi pourquoi n’a-t-il pas plus d’énergie que ça ! J’en parle bien à mon aise, moi dans ma position despotiquement exceptionnelle, mais lui ! Et ces Romains c’est quelque chose d’inouï.
Ubohý Pietro! Má budoucí sláva mi brání myslet na něho vážně. Zdá se, jako by mi vyčítala myšlenky, jež mu věnuji. Drahé Božstvo, uklidni se — Pietro není než zábavou, hudbou zakrývající nářky mé duše. A přesto si vyčítám, že na něho myslím... Vždyť mi k ničemu není! Nemůže být ani prvním schodem onoho božského schodiště, na jehož vrcholu spočívá naplněná ctižádost.
Pauvre Pietro ! Ma gloire future m’empêche d’y penser sérieusement. Il semble qu’elle me reproche les pensées que je lui consacre. Chère Divinité rassure-toi, Pietro n’est qu’un amusement, une musique pour couvrir les lamentations de mon âme. Et cependant je me reproche d’y penser... Puisqu’il ne me sert à rien ! Il ne peut même pas être le premier échelon de cet escalier divin au haut duquel se trouve l’ambition satisfaite.
Poznámky
Pozn. překl.: Latinský citát: Amor decrescit ubique crescere non possit — „Láska slábne všude tam, kde nemůže růst.“ Jde o obměnu sentence Publilia Syra Dolor decrescit ubi quo crescat non habet („bolest slábne, když už nemá kam růst“); Marie sama v poznámce tištěného vydání změnu vysvětluje: „U Syra stojí dolor, já jsem řekla amor, neboť maximu lze použít na jedno i druhé.“ Větu překládá sama. ↩
Pozn. překl.: Edward Bulwer-Lytton (1803–1873), nesmírně populární britský romanopisec; Wilkie Collins (1824–1889); Charles Dickens (1812–1870). Všichni byli v překladu hojně čteni v Rusku i ve Francii. ↩
Pozn. překl.: Chameros (chamerops) — trpasličí palma, Chamaerops humilis, původem ze západního Středomoří. Ve francouzštině Marie píše „chameros“ — lidová podoba správného „chamerops“, který sama hned vzápětí v závorce uvádí. ↩
Pozn. překl.: Citát z Corinne ou l’Italie (1807) Germaine de Staëlové, románu o geniální ženě v Římě. Marie se s Corinne hluboce ztotožňuje. ↩
Pozn. překl.: Germaine de Staël (1766–1817), francouzská spisovatelka a intelektuálka; Corinne ou l’Italie (1807) — román o italské básnířce, jeden z nejslavnějších ženských románů 19. stol. Citát, který Marie uvádí, je z tohoto díla. ↩
Pozn. překl.: Ozvěna slavného výroku Emmanuela-Josepha Sieyèse z pamfletu Qu’est-ce que le Tiers-État? (1789): „Qu’est-ce que le Tiers État? Tout. Qu’a-t-il été jusqu’à présent dans l’ordre politique? Rien. Que demande-t-il? À y devenir quelque chose.“ — „Co je třetí stav? Vše. Čím dosud byl v politickém řádu? Ničím. Co žádá? Stát se něčím.“ Marie vědomě přebírá revoluční rámec — ale aplikuje ho na sebe jako jednotlivce. ↩