Pondělí, 3. července 1876

Amor decrescit ubique crescere non possit. „Láska slábne všude tam, kde nemůže růst." Proto jakmile jsme dokonale šťastni, začínáme si nepostřehnutelně méně rozumět — a nakonec se od sebe vzdalujeme jako... Gautierovy nohy, když kráčí.
Odjíždím zítra. A přesto cítím jakýsi nevysvětlitelný žal z toho, že opouštím Nice. Všechny tyto cestovní přípravy vrhají jakýsi chlad na má předsevzetí. Vybrala jsem hudbu, kterou musím vzít s sebou, několik knih: Encyklopedii, svazek Platóna, Danteho, Ariosta, Shakespeara — a pak celou hromadu anglických románů od Bulwera, Collinse a Dickense.
Řekla jsem tetě pár nevhodných věcí, pak jsem šla na terasu, kam za mnou přišli máma, teta, Dina, Valitský a Laurenti, který se procházel přede dveřmi. Nepřestávala jsem mluvit a říkat věci dost legrační — aspoň se smáli. Urvala jsem větvičku zimolézu a uplétla si z ní korunu kolem hlavy. — „Druidka!" zvolal Laurenti. A abych podobnost dotáhla do konce, vystoupila jsem na pravou terasu a zapózovala nad rozkošnou grotou dokončenou před týdnem. — „Nesluší mi to tak?" říkala jsem a smála se.
Ostatní odjeli do Monaka — já zůstala v zahradě až do soumraku, jenž je tu tak krásný s mořem, s nekonečnem v pozadí; a ty bohaté rostliny, stromy se širokými listy, pak v kontrastu bambusy, palmy. Fontána, grota s kapkami vody padajícími bez přestání — jednu po druhé — z kamene na kámen, než dopadnou do nádrže; kolem dokola houštiny stromů dodávají tomuto koutu ovzduší pohody a tajemství, jež člověka oblažuje a nutí snít. Proč voda vždy nutí snít? Zůstala jsem v zahradě a hleděla na vázu, v níž roste nádherný chamaerops, a myslela jsem na to, jak dobře asi mé bílé šaty a zelená koruna vypadají v té rozkošné zahradě.
Nemám tedy v životě jiný cíl než se oblékat — nebo spíše svlékat — s takovým uměním, zdobit si hlavu listím a přemýšlet o dojmu? Upřímně — myslím, že kdybych se dávala číst, usoudili by, že jsem nudná. Jsem ještě tak mladá, vím o životě tak málo. Nemohu mluvit s tou autoritou nebo tou drzostí vlastní spisovatelům, kteří si s přehnanou pýchou nárokují, že znají lidi, vydávají zákony a vnucují maximy. Ti hloupí romanopisci... ostatně nač útočit na věci nehodné — o těch se raději ani nemluví.
Amélie přišla ukázat mi živůtek na zítra — a to mi připomnělo, že zítra bych měla odjet. Vrátila jsem se do pokoje, následována všemi psy, přitáhla jsem bílou skřínku ke stolu a... Ach — hle ten hlavní žal. Můj deník je polovinou mě samé. Každý den jsem měla zvyk listovat v některém ze sešitů — ať už proto, abych si vzpomněla na Řím, nebo na Audiffreta, nebo... na věci ještě starší.
Bylo příliš krásné počasí — jakoby schválně v předvečer mého odjezdu; luna se ukázala jasná a bledá, osvětlující všechnu krásu mého města. Mého? Zajisté mého — jsem příliš nepatrná, než aby mi někdo přišel toto vlastnictví zpochybňovat; ostatně není slunce stejnou měrou majetkem všech?
Vstoupila jsem do salonu — měsíční paprsky volně proudily otevřenými okny a osvětlovaly bílé štukové stěny a bílé potahy nábytku. Člověk se cítí navzdory sobě a bez příčiny melancholický — v létě, za takové noci. Dvakrát jsem obešla pokoj. Něco mi chybělo... a přesto jsem nebyla nešťastná — naopak, po ničem jsem netoužila, chtěla bych se vždy cítit tak jemně, tak dobře — má duše se rozlévala tím pocitem blaženého klidu, jako by se chtěla rozlít do celého okolí. Sedla jsem k pianu a nechala bloudit po klávesách dlouhé bílé prsty. Ale něco mi chybělo... snad někdo. To mě přivádí na myšlenku, že zítra dostane Antonelli mou fotografii — v hodinu, kdy opustím Nice. Nečeká fotografii — potěší ho to... jestli mě miluje.
Jedu do Ruska — jako bych šla brzy spát v předvečer dne netrpělivě očekávaného, abych zkrátila čekání!
Táhne mě to do Říma. Řím je město, jemuž člověk zpočátku nerozumí. V prvních dnech jsem z Říma viděla jen Pincio a Corso. Nechápala jsem prostou krásu té krajiny plné vzpomínek — bez stromů, bez domů. Jen zvlněná rovina jako oceán za bouře, tu a tam posetá stády ovcí hlídaných pastýři jako ti, o nichž mluví Vergilius. Neboť jen naše zkažená třída prochází tisíci proměnami — prostí lidé, lidé přírody, se nemění a jsou si podobní ve všech zemích.
Vedle té rozlehlé samoty, řídce rozbrázděné akvadukty, jejichž přímé linie přetínají obzor a vyvolávají nejúžasnější dojem — tam se tyčí nejkrásnější pomníky barbarství i všelidské civilizace. Proč říkat barbarství? Protože my, moderní trpaslíci ve své malé pýše, se domníváme, že jsme civilizovanější, protože jsme se narodili poslední.
Žádný popis nemůže podat přesnou představu té půvabné, nádherné země — země slunce, krásy, ducha, uměleckého génia. Té země, jež padla tak hluboko a ležela tak dlouho na zemi, že je nemyslitelné, aby se již nezvedala na nohy.
Nadarmo mluvíme o slávě, o duchu, o dobrotě — mluvíme o tom jen proto, abychom mluvili o lásce, abychom zhotovili nádherný rám kolem toho obrazu, jenž je vždy stejný a vždy nový.
Zanechat tu svůj deník! Hle, pravý žal.
Antonelli ví, že odjíždím... daleko... Ach — co chcete — ale nepochopím takovou lásku! A to je muž, jeden z silného, rozumného pohlaví; nadřazeného ženě.
Já, sedmnáctiletá dívka — jak mnoho toho udělám. Jela jsem do Neapole, z Neapole zpět do Říma; sotva jsem dorazila do Nice, vracím se opět do Říma. A jsem žena — závislá na světě, na veřejnosti, na mámě!
Nuže — tak tedy!
Jelikož to tak je — přijímám. Přijímám roli silnějšího. Baví mě to — ale za těchto podmínek nemohu milovat. „Slovo útěchy — třeba jen písemně." Není to snad modlitba, aby přijela do Říma — modlitba adresovaná silnějšímu, tomu, kdo je svobodný, kdo může? Ale já to milovat nemohu!
A co kdyby se Bihovetzovo proroctví naplnilo?
Loni mi řekl: „Za vašeho pobytu v Římě vás vidím s kardinály." Nyní mi řekl: „Příští zimu vás vidím usazenou v Brindisi, v nádherném paláci s vévodou za manžela — nevím proč — ale vidím vás v Brindisi."
To je podivné. Bihovetz si hraje na proroka.
Proč jsem se nenarodila jako... Ne — to je zbytečné — pravý génius si prorazí cestu všude. Kdybych byla pozoruhodnou osobností, byla bych slavná... ale čím? Zpěvem a malířstvím! Není to snad dost? Jedno je triumf okamžiku, druhé věčná sláva! Pro oboje je třeba jet do Říma — a aby bylo možné studovat, je třeba mít klidné srdce — a aby bylo klidné srdce, je třeba žít trochu spořádaněji — a aby bylo možné žít spořádaněji, je třeba jet do Ruska. Ale já přece jedu, Bože můj!
Ten ubohý deník, jenž obsahuje veškerá tato vzepjetí ke světlu, veškeré ty poryvy — jež by byly hodnoceny jako poryvy uvězněného génia, jako inspirovaná proroctví, kdyby byl konec korunován úspěchem — a jež budou považovány za marnivé blouznění banální bytosti, budu-li věčně plesnivět.
Vdát se a rodit děti! Ale to dokáže i každá pradlena!
Leda bych nalezla muže civilizovaného a osvíceného — nebo slabého a velmi zamilovaného.
Ale co vlastně chci? Ach — to přece víte.
Chci slávu!
Tento deník mi ji nedá. Tento deník by byl vydán jen po mé smrti — neboť jsem v něm příliš nahá, abych se ukazovala za živa. Ostatně by byl jen doplňkem slavného života.
Slavného života!
Šílenství vyvolané izolací, historickými četbami a příliš živou fantazií.
Neovládám dokonale žádný jazyk. Svůj vlastní znám jen z domácího styku — a Rusko jsem opustila v jedenácti letech. Dobře mluvím italsky a anglicky, myslím a píši francouzsky — a přesto dělám pravopisné chyby!
A často mi chybějí slova — a s nesmírnou nelibostí nalézám svou myšlenku vyjádřenou slavným spisovatelem s lehkostí a grácií!
Poslyšte raději:
— „Cestovat je, ač se říká cokoli, jedním z nejsmutnějších potěšení života. Jakmile se vám daří dobře v cizím městě, je to proto, že si v něm začínáte vytvářet vlast." —
To říká autorka Coriny — a kolikrát jsem se netrpělivila, pero v ruce, neschopna se vyjádřit, a nakonec jsem propukla ve výrazy jako tyto: Nesnáším nová města! Je to pro mě mučednictví — nové země, nové tváře.
Všichni tedy cítí stejně — rozdíl je jen ve vyjádření — tak jako jsou všichni lidé zhotoveni ze stejného materiálu, ale jak se liší rysy, výškou, pletí, charakterem.
Uvidíte, že jednoho dne přečtu něco v tomto duchu — ale vyjádřeného s duchem, s výmluvností, s půvabem!
Čím jsem? Ničím. Čím chci být? Vším!
Nechme odpočinout můj duch unavený všemi těmi skoky do nekonečna — vraťme se k Antonellimu. A zase tohle! Dítě, ubožák! Ne — není to spíše tím, že mě nemiluje docela?
Miluje mě tak, jak já miluji jeho. Ach — pak se o tom nevyplatí mluvit — jeho láska není ani povýšena žádným zájmem.
Jednou ho bez pochyby uvidím milovat.
Ne — hlavní je to, že tu zanechávám svůj deník!
Hle — tento sešit je u konce. Po příjezdu do Paříže začnu nový, který mi jistě vystačí na celou cestu — až do Ruska. Na celnici si nikdo nevšimne sešitu.
Beru Pietrův dopis s sebou — pochopíte proč, právě jsem ho znovu přečetla. Je nešťastný! Ale proč nemá více energie! Mluvím o tom snadno — já ve svém despoticky výjimečném postavení — ale on! A ti Římané — to je něco nevídaného.
Ubohý Pietro! Má budoucí sláva mi brání myslet na něho vážně. Zdá se, jako by mi vyčítala myšlenky, jež mu věnuji. Drahé Božstvo, uklidni se — Pietro není než zábavou, hudbou zakrývající nářky mé duše. A přesto si vyčítám, že na něho myslím... Vždyť mi k ničemu není! Nemůže být ani prvním schodem onoho božského schodiště, na jehož vrcholu spočívá naplněná ctižádost.
Gloriae cupiditate

Poznámky

Pozn. překl.: Latinský citát: Amor decrescit ubique crescere non possit — „Láska slábne všude tam, kde nemůže růst." Klasická sentence, připisovaná více autorům.
Pozn. překl.: Edward Bulwer-Lytton (1803–1873), nesmírně populární britský romanopisec; Wilkie Collins (1824–1889); Charles Dickens (1812–1870). Všichni byli v překladu hojně čteni v Rusku i ve Francii.
Pozn. překl.: Chameros (chamerops) — trpasličí palma, Chamaerops humilis, původem ze západního Středomoří. Ve francouzštině Marie píše „chameros" — lidová podoba správného „chamerops", který sama hned vzápětí v závorce uvádí.
Pozn. překl.: Germaine de Staël (1766–1817), francouzská spisovatelka a intelektuálka; Corinne ou l'Italie (1807) — román o italské básnířce, jeden z nejslavnějších ženských románů 19. stol. Citát, který Marie uvádí, je z tohoto díla.
Pozn. překl.: Ozvěna slavného výroku Emmanuela-Josepha Sieyèse z pamfletu Qu'est-ce que le Tiers-État? (1789): „Qu'est-ce que le Tiers État? Tout. Qu'a-t-il été jusqu'à présent dans l'ordre politique? Rien. Que demande-t-il? À y devenir quelque chose." — „Co je třetí stav? Vše. Čím dosud byl v politickém řádu? Ničím. Co žádá? Stát se něčím." Marie vědomě přebírá revoluční rámec — ale aplikuje ho na sebe jako jednotlivce.
Pozn. překl.: Gloriae cupiditate — latinsky: „touhou po slávě" (ablativ příčiny). Závěrečné motto karnetu 062; Marie jím uzavírá celý sešit jako osobní devizu. Parafráze Tacitova: srov. Annales IV.6 „gloriae cupidine" — touha po slávě jako hnací síla dějin.