❦
Středa, 14. června 1876
Abych ta parte1 vyzvedla, aniž je kdo uvidí, musela jsem si pro ně zajít sama. Kolem šesti jsem tedy vyšla — přehodila jsem si šaty bez korzetu.2 Vzala jsem ty hrozné dopisy a spálila je. Na place Saint-Étienne jsme potkaly Bibiho a Walitského, první nasedl do kočáru, druhý na kozlík. Když jsme projížděli dost zalidněnou promenádou, věnovala jsem se generálovu hovoru — ale s tím roztržitým, lhostejným výrazem, jenž mě stále neopouští — když tu jsem viděla, jak teta odpovídá na pozdrav jakéhosi muže a Dina se červená až za ušima; podívala jsem se doprava a zčervenala jsem taky. Byl to Záhadný Émile,3 šel tam po okraji promenády, celý v šedém. Proč je tu? Bezpochyby kvůli Saetonovi — ten ještě ženatý není, jak se říkalo, ale jeho svatba je oznámena ve všech nicejských novinách. Prý jsem nejdřív zčervenala a pak zbledla — ostatně jsem to sama cítila.Mercredi 14 juin 1876Pour prendre les lettres de faire-part sans qu’on les voie, il fallait aller soi-même. Aussi vers six heures je suis sortie, ayant passé une robe sans corset. Je pris les affreuses lettres et les brûlai. A la place Saint-Étienne nous rencontrâmes Bibi et Walitsky, le premier monta en voiture, le second sur le siège. En passant par la promenade assez peuplée, je faisais honneur à la conversation du général mais de l’air distrait, indifférent, qui ne me quitte plus, quand je vis ma tante répondre à un salut d’homme et Dina rougir jusqu’aux oreilles, je regardai à droite et rougis à mon tour. C’était le Surprenant Émile qui marchait là sur le bord de la promenade tout habillé de gris. Pourquoi est-il ici ? Sans doute pour le mariage de Saetone qui n’est pas encore marié comme on l’a dit, mais dont le mariage est annoncé dans tous les journaux de Nice. On dit qu’après avoir rougi j’ai pâli, je l’ai senti d’ailleurs.
Po večeři navrhl Bihovetz procházku, vzal mě pod pravou paži a Collignon pod levou a vedl nás promenádou. Mluvila jsem jen rty — a mysl mi bloudila daleko, rozhořčovala se a znepokojovala. Kromě triumfu, který tím dopřávám tomu malému italskému chlapci a který mě velmi mrzí, vidím ještě skandál, jenž z celé té záležitosti pro mě plyne. Odmítnuta!4 Copak to není ohavná skvrna na pověsti mladé dívky. A já, která jsem snila o královstvích! Kdo mě bude chtít! Kompromitována, kompromitována nadarmo, pro jednoho [nečitelné]! Kompromitována. Ach, Bože můj! Žila jsem v ústraní, v nudě, v tichém — ale neoprávněném — opovržení. Teď mám skandál! Veřejný skandál! Scénu! Takovou příhodu jsem nečekala — nic takového jsem nepředvídala — nikdy jsem si pro sebe nic podobného nedokázala představit! Věděla jsem, že se to stává, ale nevěřila jsem tomu, nedocházelo mi to — tak jako si smrt neuvědomí ten, kdo nikdy neviděl mrtvého. Ó, můj živote, můj ubohý živote! Teď mi ještě zbývá ztratit rodiče, jmění a... a to, co se neodvažuji říct. Nu, když mě Bůh zkouší, tentokrát se připravuji na vše. Jsem ohromena, ohromena tak bolestně — věděla jsem, že neštěstí existují, ale myslela jsem, že mě všechna mine, aniž se mě dotknou — a hle... jsem ohromena, oh! ano, ohromena.
Après dîner Bihovetz proposa [de] sortir et, prenant moi à son bras droit et Collignon à son bras gauche, il nous emmena par la promenade. Je parlais des lèvres seulement et mon esprit errait bien loin et s’indignait et s’inquiétait. Outre le triomphe que je procure à ce petit garçon italien et qui me cause une vive contrariété, je vois encore le scandale qui résulte de toute cette affaire pour moi. Refusée ! N’est-ce pas une tache abominable sur la réputation d’une jeune fille. Et moi qui rêvais des royaumes ! Qui voudra de moi ! Compromise, compromise pour rien, pour un [illisible] ! Compromise. Ah ! mon Dieu ! J’avais l’obscurité, l’ennui, le mépris tacite mais pas justifié. J’ai le scandale ! Le scandale public ! Un éclat ! Je ne m’attendais pas à une aventure de ce genre, je n’avais rien prévu de semblable, je n’ai jamais imaginé une pareille chose pour moi ! Je savais que cela arrivait, mais je n’y croyais pas, je ne m’en rendais pas compte, comme on ne se rend pas compte de la mort quand on n’a jamais vu un mort. O ma vie, ma pauvre vie ! Il me reste à présent de perdre mes parents, ma fortune et... et ce que je n’ose pas dire. Voilà, puisque Dieu est en train de m’éprouver, je m’attends à tout cette fois. Je suis étonnée, étonnée si douloureusement, je savais l’existence des malheurs mais je pensais qu’ils passeraient tous à côté de moi sans m’effleurer, et voilà que... je suis étonnée, oh ! oui, étonnée.
Le Figaro líčí den Velkého dostihu.5 Vévoda z Hamiltonu je v Paříži. Je to slabost, je to šílenství, je to rozjitřenost? Myslím jen na Antonelliho. Vidím ho všude — zavřu oči a vidím se dole u schodiště, chci zaklonit hlavu a podívat se mu do očí, a... nic! Jsem-li tak hezká, jak o sobě říkám, proč mě nikdo nemiluje! Dívají se na mě, jsou zamilovaní — ale nemilují mě! Já, která tak velmi potřebuji být milována, utěšena, ošetřena jako dítě. Jak bych chtěla vylít celou svou duši do jiné duše ušlechtilé, upřímné, milující. Nepotkávám než ubožáky! Jsem velmi mladá — to přijde. Chci si to tak myslet!
Le Figaro raconte le jour du Grand Prix. Le duc de Hamilton est à Paris. Est-ce faiblesse, est-ce folie, est-ce exaltation ? Je ne pense qu’à Antonelli. Je le vois partout, je ferme les yeux et je me vois au bas de l’escalier et je veux renverser la tête et le regarder dans les yeux, et... rien ! Si je suis jolie autant que je le dis, pourquoi ne m’aime-t-on pas ! On me regarde, on est amoureux mais on ne m’aime pas ! Moi qui ai tant besoin d’être aimée, consolée, soignée comme un enfant. Je voudrais tant verser toute mon âme dans une autre âme noble, franche, aimante. Je ne rencontre que des misérables ! Je suis bien jeune, cela viendra. Je veux penser ainsi !
To romány mi zapalují hlavu... Ne, ale romány čtu proto, že mi hlava hoří — znovu čtu staré knihy, s beznadějnou lačností vyhledávám milostné scény a slova, hltám je. Protože miluji, protože nejsem milována, nýbrž zhrzená, kompromitovaná! Miluji — ano, neboť nechci dávat jiný název tomu, co pociťuji. K veškerému tomu utrpení je třeba připojit ještě utrpení zhrzené lásky, hanebné, ponižující, nepřiznatelné! To není pravda!! Nikdy to nebylo! Když jsem to napsala, myslím si, že nemiluji — bouřím se. Ve skutečnosti nerozumím sama sobě. Kdybych byla šťastná, tyto malé vášně by mě bavily — ale jsem nešťastná, stokrát nešťastná, a ony mě trhají a berou mi klid; a prosím o milost, aby mi byl poslán dobrý člověk, ke kterému bych přilnula, milovala ho a vyprávěla mu svá trápení... Ale pak bych je neměla... Oh! ano, ostatně ne — to není to, co chci. Chci chodit do společnosti, chci tam zářit, chci mít hodnost... svrchovanou; chci být bohatá, chci obrazy, paláce, šperky; chci být středem okruhu světla poetického, literárního, vážného, dobročinného, lehkomyslného. Chci to vše! Bože — ať mi to dá!
Ce sont les romans qui me montent la tête... Non, mais je lis les romans parce que j’ai la tête montée, je relis de vieux livres, je recherche avec une désolante avidité les scènes, les paroles d’amour, je les dévore. Parce que j’aime, parce que je ne suis pas aimée, mais méprisée, compromise ! J’aime, oui, car je ne veux pas donner un autre nom à ce que j’éprouve. A toutes ces souffrances faut-il joindre encore celle d’un amour méprisé, honteux, humiliant, inavouable ! Ce n’est pas vrai ! ! Ça n’a jamais été ! Ayant écrit cela je pense que je n’aime pas, je me révolte. En réalité je ne me comprends pas. Si j’étais heureuse toutes ces petites passions m’amuseraient, mais je suis malheureuse, cent fois malheureuse, et elles me déchirent et m’otent le repos, et je demande en grâce de m’envoyer un être bon pour m’attacher à cet être, l’aimer et lui conter mes peines... Mais alors je n’en aurais plus... Oh ! si, d’ailleurs non, ce n’est pas cela que je veux. Je veux aller dans le monde, je veux y briller, je veux avoir un rang... suprême, je veux être riche, je veux des tableaux, des palais, des bijoux, je veux être le centre d’un cercle de lumière poétique, littéraire, sérieuse, bienfaisante, frivole. Je veux tout cela ! Dieu, qu’il me le donne !
Ať mlčí mé nízké tělo — copak já mám myslet na nevinné polibky, na venkovské lásky!! Oh, vůbec ne! Jestliže jsem oplakávala svá ústa, bylo to ze strachu ze skandálu — skandálu, jenž by pošpinil mou pověst a zabránil mi dostat se tam, kde chci být. Bože můj, netrestej mě za ty šíleně ctižádostivé myšlenky! Zasluhuji trest — ale smiluj se nade mnou; nebažím po velikosti Boží, jen po lidské. Copak nejsou lidé, kteří se rodí uprostřed toho všeho, kterým připadá přirozené to všechno mít, a ani Bohu za to neděkují! Jsem vinna tím, že chci být velká? Nikoli — neboť svou velikost chci použít k tomu, abych děkovala Bohu, konala dobro a byla šťastná. Je zakázáno přát si být šťastnou? Jsou snad ti, kdo nacházejí štěstí ve skromném a pohodlném domově, méně ctižádostiví než já? Ne — protože nevidí víc. Je ten, kdo se spokojí s tím, že pokorně stráví život domácími starostmi, skromný, umírněný — ze své vůle, ze ctnosti, z rezignace, z moudrosti? Ne, ne, ne! Takový je proto, že je takto šťastný — protože žít v ústraní je pro něj svrchovaným štěstím — a jestliže po hluku světa netouží, je to proto, že by ho ten hluk činil nešťastným. Jsou i takoví, kteří si netroufají — ti nejsou moudří, ale zbabělí; touží potají a zůstávají tam, kde jsou, nikoli z křesťanské ctnosti, nýbrž kvůli své bázlivé a neschopné povaze. Ach, Bože můj — jestliže špatně uvažuji, osvěť mě, odpusť mi! Smiluj se nade mnou!
Que mon vil corps se taise, est-ce à moi de songer à des baisers de petite innocente, à des amours rustiques ! ! Oh ! que non ! Si j’ai pleuré mes lèvres, ça a été par la peur du scandale, du scandale qui ternirait ma réputation et m’empêcherait d’arriver où je veux. Mon Dieu ne me punissez pas pour ces pensées follement ambitieuses ! Je mérite la punition, mais ayez pitié de moi, je n’en veux pas à la grandeur de Dieu, seulement à celle des hommes. N’y a-t-il pas des gens qui naissent au milieu de tout cela, et qui trouvent tout naturel de le posséder et qui n’en remercient même pas Dieu ! Suis-je coupable en désirant d’être grande ? Non, car je veux employer ma grandeur à remercier Dieu et à faire le bien, et à être heureuse. Est-ce défendu de désirer être heureuse ! Ceux qui trouvent leur bonheur dans une modeste et confortable maison, sont-ils moins ambitieux que moi ? Non, car ils ne voient pas davantage. Celui qui se contente de passer humblement sa vie dans les soins du ménage est-ce un homme modeste, modéré, par sa volonté, par vertu, par résignation, par sagesse ? Non, non, non ! Il est tel parce qu’il se trouve heureux ainsi, parce que vivre obscurément est pour lui le suprême bonheur et s’il ne désire pas le fracas c’est qu’il s’en trouverait malheureux ; il y en a aussi qui n’osent pas, ceux-là ne sont pas des sages mais des lâches, car ils désirent sourdement et restent où ils sont non par vertu chrétienne mais bien à cause de leur nature timide et incapable. Ah ! mon Dieu, si je raisonne mal, éclairez-moi, pardonnez-moi ! Ayez pitié de moi !
Nedostanu tedy nic! Nejde mi to do hlavy — tak jako mi nešlo do hlavy, že mě Audiffret může nemilovat. Ó bláznivá, ó ubohá! A co kdyby mě Bůh nechal žít, aby mě potrestal za mou pýchu tím, že mě bude mučit? Že mi vdechne ctižádost, dobré touhy — a nic nedá? Co kdyby Bůh tímto strašným zacházením chtěl přivést mou duši k rezignaci? Oh! ho! Budu-li rezignovat, budu světicí. Ne, ne, ne — neboť rezignujeme pouze tehdy, když nemáme ani sílu ani vůli bojovat; sledujeme své sklony — ať je jejich příčina jakákoli — sledujeme své sklony, a pak tedy nemáme žádnou zásluhu na rezignaci. Rychle — kněze, aby mi to vysvětlil! K čemu — jen by mě zmátl, zavedl do labyrintu obratných slov, maxim o Bohu vykovaných lidmi, obratně formulovaných pokrytectví. Co by mi řekl? Je jen člověk jako já. Měl by svůj názor — ale nikdo mi neříká, že jeho názor by byl Pravda!
Je n’aurai donc rien ! Je ne puis me le mettre en tête, comme je ne pouvais pas me mettre en tête qu’Audiffret pouvait ne pas m’aimer. O folle, ô misérable ! Et si Dieu me laissait vivre pour me punir de mon orgueil en me tourmentant ? En m’inspirant l’ambition, les bons désirs et ne ne me donnant rien ? Si Dieu voulait ramener par ce traitement atroce mon âme à la résignation ? Oh ! ho ! Si je me résigne, je serai sainte. Non, non, non, car on ne se résigne que quand on n’a ni force ni volonté pour lutter, on suit son penchant, peu importe quelle en est la cause, on suit son penchant, on n’a donc plus aucun mérite à se résigner. Vite, un prêtre pour m’expliquer ! A quoi bon, il ne ferait que m’embrouiller, m’égarer dans un labyrinthe de paroles adroites, de maximes sur Dieu forgées par les hommes, des hypocrisies habilement tournées. Que me dirait-il ? Il n’est qu’un homme comme moi. Il aurait son avis, mais personne ne me dit que son avis serait la Vérité !
Poznámky
Pozn. překl.: Fingované parte, objednané jako žert — viz zápis z 10. června. ↩
Pozn. překl.: Vyjít bez korzetu bylo nápadně neformální; Marie to zmiňuje jako mírnou neslušnost. ↩
Pozn. překl.: „le Surprenant Émile“ — „Záhadný Émile“, Mariin přezdívkový název pro Émila d’Audiffreta, jejího dřívějšího nápadníka. V TranslationMemory je ustálen jako „Záhadný“. ↩
Pozn. překl.: Pro mladou ženu ve společnosti 19. století znamenalo dostat nabídku k sňatku, přijmout ji a poté být nápadníkem opuštěna společenskou katastrofu — fakticky to dávalo najevo, že byla posouzena a shledána nedostatečnou. ↩
Pozn. překl.: Grand Prix de Paris — prestižní dostihy na závodišti Longchamp, jeden z vrcholů pařížské společenské sezóny v červnu. ↩