❦
Úterý, 13. června 1876
Mravních nepříjemností, jimž nelze zabránit, je víc než dost — fyzické nepříjemnosti by existovat neměly. Nejhloupější a téměř nejpalčivější nepříjemnost je ta, kterou člověk pociťuje, když špatně jí. A já jím špatně. Kuchař, místo aby v tomto horku a té letní smutnosti Nice vymýšlel pokrmy lákající k jídlu, není než umělec velmi prostřední — ba méně než prostřední. Holé pokoje jsou obité saténem; nyní se musí změnit i strava a obsluha. Budu na to dohlížet, ale bude mě to stát úsilí.Mardi 13 juin 1876Il y a bien assez des contrariétés morales qu’on ne peut empêcher ; les contrariétés physiques ne doivent pas exister. La plus sotte et presque la plus vive contrariété est celle qu’on éprouve quand on mange mal. Or je mange mal. Le cuisinier, loin d’inventer des plats qui engage à manger par cette chaleur et cette tristesse de Nice en été n’est qu’un artiste fort médiocre, moins que médiocre. Les chambres nues sont tendues de satin, il faut maintenant que le manger et le service changent. J’y veillerai mais cela me coûtera.
Nepřestávám opakovat, že jsem nemocná — a skutečně nemocná jsem. Tolik žalu nemůže nedrtit. Necítím nic než hlubokou skleslost, velký smutek srdce i ducha, pramenící z houfu malých nepříjemností a velkých pokoření. Nežiji — skomírám. Jistým způsobem jsem s tím spokojena: máma a teta se strachují, zvlášť proto, že vypadám naprosto malomyslně a lhostejně — lhostejně samou podrážděností. Snad pro mě něco udělají. Před generálem přišla řeč na koně, a já jsem řekla, že mě s veškerými těmi věcmi nechávají tak dlouho čekat, že koně nakonec jistě poslouží jen k tomu, aby mě odvezli na hřbitov. Tu se máma dala do pláče — a protože jsem nechtěla scénu před cizím člověkem, ujala jsem se role smířitelky a prostřednice a ujišťovala jsem, že se člověk nesmí o nic starat a má se řídit zásadami Epiktétovými.
Je ne cesse de répéter que je suis malade, je le suis en effet. Tant de chagrin ne laisse pas que d’écraser. Je ne sens rien qu’un profond abattement, une grande tristesse de cœur et d’esprit provenant d’une foule de petites contrariétés et de grandes humiliations. Je ne vis pas, je languis. J’en suis en quelque sorte satisfaite, maman et ma tante s’inquiètent, surtout de mon air essentiellement découragé et indifférent à force d’être irrité. Peut-être vont-elles faire quelque chose pour moi. On parla de chevaux devant le général, et je dis qu’on me faisait tellement attendre pour toutes ces choses que sans doute les chevaux ne serviront qu’à me traîner au cimetière. Alors maman se mit à pleurer et, ne voulant pas de scandale devant un étranger, je me fis la pacificatrice et l’agent conciliateur, assurant qu’il fallait ne se soucier de rien et suivre les préceptes d’Épictète.
Collignon tvrdí, že jde o špatnou četbu. Naopak — uklidňuje mě. Když generál odešel a v malé kuřárně zůstaly jen teta, Walitský a Dina, začala jsem uvádět ty nejlepší důvody, jimiž jsem vysvětlovala svou apatii a touhu zemřít. Vyložila jsem s beznadějnou logikou a hlasem napodobujícím suché, monotónní a rychlé údery strojního kladiva nezbytnost mého chování ve světě. Říkali mi, že jsem marnivá — odpovídala jsem, že jsem z marnivosti stvořena tak důkladně, že kdyby mě stáhli z kůže, zjistili by, že jsem jí vycpaná. Říkali mi, že dívky mého věku nemají na nic myslet — dala jsem jim za pravdu a dodala, že si nikterak nenárokuji být jako každý jiný; že chci, a že když mohu poroučet, poroučím. Že jsem rozmarná, bláznivá, sobecká, marnivá, zlá, pyšná — ale protože taková jsem, je třeba brát mě takovou, jaká jsem, a uspokojovat mé rozmary, místo aby je dráždili. Říkali mi, že když budu chodit spát tak pozdě, umřu. Odpovídala jsem, že o nic lepšího nežádám.
Collignon prétend que ce sont là de mauvaises lectures. Au contraire, elles me calment. Quand le général fut parti et que, dans le petit fumoir, il ne resta plus que ma tante, Walitsky et Dina, je me mis à donner les meilleures raisons pour expliquer mon apathie et mon désir de mourir. J’exposai avec une logique désespérante et avec un son de voix imitant les coups de marteau secs, monotones et vifs d’une machine, la nécessité de ma conduite dans le monde. On me disait que j’étais vaine, je répondais que j’étais faite de vanité au point que, si on m’écorchait, on trouverait que j’en suis rembourrée. On me disait que les filles de mon âge ne devaient penser à rien, je donnai raison et ajoutai que je ne prétendais nullement à être comme tout le monde, que je voulais, que, puisque je pouvais commander, je commandais. Que j’étais capricieuse, folle, égoïste, vaine, méchante, orgueilleuse, mais puisque j’étais ainsi, il fallait me prendre telle que j’étais et satisfaire mes caprices au lieu de les irriter. On me disait qu’en me couchant si tard je mourrais. Je répondais que je ne demandais pas mieux.
„Odložme to vše stranou,“ řekla jsem po hodině zarputilé obhajoby, klidná tou silou soustředěného zoufalství, „a vezměme v úvahu pouze mladou hezkou sedmnáctiletou dívku, koketní a poněkud lehkomyslnou jako každý, která umírá nudou. Žádat paláce, diamanty a krále by bylo bláznivé — ale žádat slušné postavení je rozumné. Že mi odepřete sametové šaty a střevíčky1 vyšívané perlami — budiž. Ale že mi odepřete košili a kožené boty — to nepřijímám!“ Neodporovali mi, souhlasili — říkali mi jen, že mi to nedávají, protože nemohou. „To je nesmysl — intrikujte, zkoušejte, proste, zruinujte se, ale jednejte! A, do čerta, podívejte se, jaké hezké osoby se přijímají, a pak se posuďte sami!“
— Mettons de côté tout cela, dis-je après une heure de plaidoirie acharnée, et calme à force d’être au désespoir concentré, et ne prenons en cause qu’une jeune et jolie fille de dix-sept ans, coquette et un peu frivole comme tout le monde, qui se meurt d’ennui. Demander des palais, des diamants et des rois serai folie, mais demander une position honnête est raison. Que vous me refusiez une robe de velours et des mules brodées de perles, c’est bien ; mais que vous me refusiez une chemise et des souliers de cuir, voilà ce que je n’admets pas ! On ne me contrariait pas, on était d’accord, on me disait seulement que si on ne me donnait pas cela c’est qu’on ne pouvait pas. — Voilà qui est absurde, intriguez, essayez, priez, ruinez-vous, mais faites ! Et, que diable, voyez les jolis personnages que l’on reçoit et examinez-vous ensuite !
Tu mi řekli, že v Nice mám nesmiřitelné nepřátele — čert ví proč... To je pravda. A tito nepřátelé jsou dílem paní Tutcheffové. Chápete — přijede-li nová ruská tvář, půjde se pro informace k Rusům, které už člověk zná. Ke komu? K Boutowské, Skariatinové, Tutcheffové. Ujišťovali mě, že v Římě budu chodit do společnosti. Ale k tomu je třeba ještě mít doporučující dopis k ambasádě — bez něho nelze být představen na Quirinalu,2 nikde. V Římě je jen jedna společnost; buď do ní chodíte, nebo nikam.
On me dit alors qu’à Nice on avait des ennemis implacables, diable sait pourquoi... C’est vrai. Et ces ennemis sont de la facture de Mme Tutcheff. Vous comprenez que, si un nouveau visage russe se présentait, on irait en demander des nouvelles aux Russes qu’on connaît déjà. Qui ? la Boutowski, la Skariatine, la Tutcheff. On m’assurait qu’à Rome j’irais dans le monde. Encore faut-il avoir une lettre d’introduction auprès de l’ambassade, sans laquelle on ne peut être présenté au Quirinal, partout. A Rome il n’y a qu’un monde, on va dans celui-là ou on ne va nulle part.
Do úmoru jsem vysvětlovala tohle všechno a to, že nepřicházím dělat scény, ale žádat radu, oporu. Říkali mi, že jsem podrážděná. — To se ví! Kdybych mluvila o svých starých fialových pantoflích, byla bych klidná — ale zde jde o mou smrt nebo život. Upozorňuji vás na to — ostatně to sami vidíte. Nehraju na skromnost, nemáte mi co stavět příklady; nepopírám, že o sobě vím, že jsem svéhlavá a rozmazlená. Taková, jaká jsem — chci poroučet. A vy posloucháte dobře. Proč mě tedy dráždíte? Před dvěma lety jsem byla příliš mladá — ale na kolenou jsem vás prosila, abyste vy chodili do společnosti! Byl to můj rozmar, a protože vám to bylo snadné udělat, proč jste to neudělali? Proč jste mě mučili? Nenechávala jsem čas na námitky — předcházela jsem jim, znala jsem je, odpovídala jsem na ně.
Je me suis épuisée à expliquer tout cela et à expliquer que je ne venais pas faire des scènes mais demander conseil, appui. On me disait que j’étais irritée. - Je le crois bien ! Si je parlais de mes vieilles pantoufles violettes je serais calme, mais ici il s’agit de ma mort ou de ma vie. Je vous en préviens, vous le voyez-bien d’ailleurs. Je ne fais pas la modeste, il n’y a pas à m’opposer des exemples, je ne nie pas que je me sais volontaire, gâtée. Telle que je suis, je veux commander. Vous obéissez fort bien. Pourquoi donc m’agacer ? J’étais trop jeune il y a deux ans mais je vous suppliais à genoux d’aller dans le monde, vous ! C’était mon caprice et puisque cela vous était facile à faire, pourquoi ne l’avez-vous pas fait ? Pourquoi m’avez-vous tourmentée ? Je ne laissais pas le temps de faire les observations, je les prévenais, je les connaissais, j’y répondais.
„Ne, ne, nežádám nic mimořádného — to sami vidíte. To vy si představujete, že s takovým způsobem života — a tedy takovou pověstí — a s bílými šaty se dá všechno. Ukáži se od dvou do čtyř na procházce, od osmi do dvanácti v divadle, a král se zamiluje a přijde mi na špičce hole nabídnout korunu a srdce. Počkejte!... Mysleli jste, že čtyři nebo pět mladých mužů je svrchovaná sláva. Ale každá hezká žena to má — ať je to královna, herečka, vrátná nebo rybářka — pokud je hezká! Čekáte pohádkového prince — dobrá. Takový se najde, dozajista je okouzlen, zeptá se, kdo jsem — a dostane odpověď: nikdo, jako Odysseovu Kyklopovi.3 A odejde. A tak to bude vždy. Budete se mě zítra ptát, co chci? Budete mi znovu křičet, že nevím, co chci? Odpovím vám: chci chodit do společnosti.“ A s unavenou hrudí, hořícími tvářemi a zářícíma očima jsem šla nahoru k sobě, za mnou teta, jež se lekala, uklidňovala mě, starala se a plakala žalem a hněvem, že mě vidí v takovém stavu a nemůže mě uklidnit.
— Non, non, je ne demande rien d’extraordinaire, vous le voyez bien. C’est vous qui vous imaginez qu’avec un genre de vie et, par conséquent, avec une réputation pareille et une robe blanche on peut tout. Je me montre de deux à quatre heures à la promenade, de huit à douze heures au théâtre, un roi tombe amoureux et vient m’offrir au bout de sa canne sa couronne et son cœur. Attendez !... Vous avez cru que quatre ou cinq jeunes gens étaient la gloire suprême. Mais chaque jolie femme a cela, fût-elle reine, actrice, portière ou poissarde, quand elle est jolie ! Vous attendez un prince charmant, c’est bon. Il s’en trouve, s’en doute, il est charmé, il demande qui je suis et on lui répond : personne, comme le cyclope d’Ulysse. Et il s’en va. Et ce sera toujours comme cela. Me demanderez-vous demain ce que je veux ? Me crierez-vous encore que je ne sais pas ce que je veux ? Je vous répondrai : Je veux aller dans le monde. Et la poitrine fatiguée, les joues en feu et les yeux brillants, je montai chez moi suivie de ma tante qui s’effrayait, me rassurait, s’inquiétait et pleurait de chagrin et de rage de me voir en cet état et ne pouvoir me calmer.
Zemřít? A proč ne? Co mi ještě zbývá snášet — snášela jsem pohrdání společnosti, to hanebné a trvalé ponižování, jež zabíjí vše: radost, dobrotu srdce, čistotu duše, důvěru. Snášela jsem také největší pokoření, jaké může žena snést. Dostala jsem nabídku k sňatku, svolila jsem — a opustili mě. Nyní hniji jako ten nešťastný Audiffret.4 Zdá se, že si příhody s Antonellim nevšímají. Kromě té příhody samotné je tu ještě to, že jsem mohla toho člověka milovat. Naštěstí jsem tohoto neštěstí ušetřena. Netrpím láskou — ale netrpím proto méně. Hanbou, ano, hanbou. Proč tedy žít?
Mourir ? Et pourquoi pas ? Que me reste-t-il à subir encore, j’ai subi le mépris de la société, cette infâme et constante humiliation qui extermine tout, joie, bonté de cœur, pureté d’âme, confiance. J’ai subi aussi la plus grande humiliation que peut subir une femme. J’ai été demandée en mariage, j’ai consenti, on m’a abandonnée. Maintenant je suis en train de pourrir comme ce malheureux Audiffret. Ils semblent ne pas remarquer l’incident Antonelli. Outre l’aventure elle-même, il y a que j’aurais pu aimer cet homme. Heureusement je suis exempte de ce malheur. Je ne souffre pas d’amour mais je n’en souffre pas moins. De honte, oui, de honte. Pourquoi donc vivre ?
Bůh je velký, Bůh je dobrý, Bůh je spravedlivý. Utíkám se k Bohu. Bůh, jenž by měl být prvním útočištěm člověka, je posledním. Neboť člověk ve své bláznivé marnivosti myslí, že se bez Boha obejde, a utíká se k Němu teprve v krajní nouzi, když ztratil veškerou naději v lidi. Ale copak jsem se vždy nemodlila — copak jsem se obracela na lidi? Od té chvíle, kdy jsem pochopila, co je Bůh, jsem se nikdy nemodlila k nikomu jinému než k Němu. V Badenu,5 před pěti lety, jsem toužila po kroketové soupravě — prosila jsem o ni Boha a teta mi ji dala; kdybych se odvažovala, řekla bych: Bůh mi ji dal. Ano, Bůh je, není než Bůh. Ale jsem vyčerpaná. Já, která jsem chtěla žít sedm životů najednou — nežiji ani čtvrtinu jednoho. Jsem spoutaná. Bůh se nade mnou smiluje — ale cítím se slabá; zdá se mi, že zemřu.
Dieu est grand, Dieu est bon, Dieu est juste. Je me réfugie dans Dieu. Dieu, qui devrait être le premier refuge de l’homme, en est le dernier. Car l’homme dans sa folle vanité pense pouvoir s’en dispenser et n’y a recours qu’à la dernière extrémité, quand il a perdu tout espoir dans les hommes. Mais n’ai-je pas toujours prié, ai-je sollicité les hommes ? Jamais, depuis que j’ai compris ce que c’était que Dieu, je n’ai prié que Lui. A Bade, il y a cinq ans, j’avais envie d’un jeu de croquet, je l’ai demandé à Dieu et ma tante me l’a donné, si j’osais je dirais : Dieu me l’a donné. Oui il y a Dieu, il n’y a que Dieu. Mais je suis usée. Moi qui voulais vivre sept existences à la fois, je n’en vis pas un quart. Je suis enchaînée. Dieu aura pitié de moi mais je me sens faible, mais il me semble que je vais mourir.
Je to tak, jak jsem řekla. Buď dostanu vše, co mi Bůh dovolil zahlédnout a pochopit — a pak to bude proto, že budu hodna to mít. Nebo zemřu. Neboť Bůh, protože nemůže bez nespravedlnosti tolik dát nehodné, nebude tak krutý, aby nechal žít nešťastnici, které dal pochopení i touhu po tom, co chápe. Bůh mě nestvořil takovou, jaká jsem, bez záměru — nemohl mi dát schopnost vše vidět, aby mě mučil tím, že mi nic nedá. Tato domněnka se neshoduje s povahou Boha, jenž je Bytostí dobrotivosti a milosrdenství. Budu mít, nebo zemřu. Je to tak, jak jsem řekla. Ať učiní, jak uzná za dobré. Miluji Ho, věřím v Něj, velebím Ho a prosím Ho, aby mi odpustil to, co dělám špatně. Dal mi toto pochopení, aby ho naplnil, prokáži-li se hodnou. Nejsem hodna — dá mi zemřít. Je to tedy moje vina — bylo třeba si to zasloužit. Bože můj, neber tato slova za falešnou pokoru — ostatně vidíš na dno srdcí.
C’est comme je l’ai dit. Ou je vais avoir tout ce que Dieu m’a permis d’entrevoir et de comprendre, alors c’est que je serai digne de l’avoir. Ou je mourrai. Car Dieu ne pouvant sans injustice tant accorder à une indigne, n’aura pas la cruauté de faire vivre une malheureuse à laquelle il a donné la compréhension et l’ambition de ce qu’elle comprend. Dieu ne m’a point faite telle que je suis sans dessein, il ne peut m’avoir donné la faculté de tout voir pour me tourmenter en ne me donnant rien. Cette supposition ne s’accorde pas avec la nature de Dieu, qui est un Etre de bonté et de miséricorde. J’aurai ou je mourrai. C’est comme je l’ai dit. Qu’Il fasse comme Il sait. Je L’aime, j’y crois, je Le bénis et je Le supplie de me pardonner ce que je fais mal. Il m’a donné cette compréhension pour la satisfaire si je m’en-montre digne. Je ne suis pas digne : Il me fera mourir. C’est donc ma faute, il fallait mériter. Mon Dieu, ne prenez pas ces paroles pour une fausse humilité, d’ailleurs vous voyez les fonds des cœurs.
Poznámky
Pozn. překl.: „Mules“ — boudoirové střevíčky bez patního pásku, luxusní doplněk. Marie staví kontrast: odmítám přepych, ale žádám alespoň základní důstojné místo ve společnosti. ↩
Pozn. překl.: Kvirinál — od roku 1871 sídlo italského krále (Viktora Emanuela II.), už ne papeže, který se uzavřel ve Vatikánu; „být představena na Kvirinálu“ znamená být uvedena ke královskému dvoru. ↩
Pozn. překl.: Narážka na Homérovu Odysseu: Odysseus se Kyklopovi Polyfémovi představil jako „Nikdo“ (Οὐτις / Oudeis), aby unikl. Marie říká: princ se zeptá na ni a dostane odpověď „nikdo“ — protože nemá společenské postavení. ↩
Pozn. překl.: Émile d’Audiffret — Mariino předchozí zklamání; srovnání sebe s ním naznačuje, že se vidí jako člověka uvízlého ve stagnaci a pomalu se rozkládajícího bez společenského uplatnění. ↩
Pozn. překl.: Baden-Baden — proslulé německé lázeňské město, oblíbené ruskou aristokracií. Rodina Bashkirtseffových tam pobývala, když bylo Marii asi dvanáct let. ↩