Pondělí, 29. května 1876

Kdybyste si mysleli, že mě Audiffret baví, mýlíte se.
Jak smutný den. Mohla jsem už dostat dopis a nedostala jsem ho. Říkala jsem totéž ohledně té depeše — a depeše přišla večer v den našeho odjezdu, máma mi to napsala do Říma. Vleku se z pokoje do pokoje jako přízrak. Portrét Collignon mi vzal tři hodiny a potom jsem zůstala u sebe, nemohu nikoho snést a nemohu mluvit, bolí mě v krku a hlas mám docela vyhaslý.
Až do večera mě trochu oživovala představa dopisu, ale večer mě zachvacuje úzkost; více než úzkost — a říkám si, proč se mi nic nedaří. Tady to není pouhý rozmar. Odložme stranou mé úvahy a mé výpočty a posuďte, zda nejsem hodna lítosti — bez dopisu, bez jakékoli zprávy, sama v Nice, nudím se, cítím naši osamělost a naše postavení!
Dovolím jim psát mi — myslím, že jsem tím prokázala nejvyšší přízeň, a toho ani nevyužijí!
Byl by čas zvyknout si na způsob, jakým se mnou nakládá Osud, Prozřetelnost, Bůh — jak se vám líbí.
Bolí mě na prsou.
Ach! Bože, odpusť mi má lehkomyslná slova, pohleď, co se ze mne stalo! Oči bez lesku, tvář bledá, hruď sevřená bolestí.
Jakmile mi donesou mé župany, začnu vycházet každé ráno — takhle bych mohla zchudokrevnět a zošklivět, a to zrovna když jedu do Ruska a potřebuji být hezká.
Tak tedy i tentokrát to nebyl než žert! Nepíše mi!
Ale nelze tedy věřit vůbec ničemu! Je to prosté — oklamal mě. Ne! To jsou jeho rodiče, kteří... Ano. Ale mé postavení je nedůstojné a zuří mě, že tu tak stojím a naříkám, mučená a ubohá!
Nikdo nemůže a nesmí znát mé tajné myšlenky; prostě — tento muž mě požádal o ruku a já souhlasila.
A pohleďte! Oh! Jsem dost pokořena! V sobotu dostal mou květinu — mohl mi už odpovědět... Bože, jsem dost ubohá — tak ubohá, že to ani neumím říci!

Poznámky

Pozn. překl.: „Depeše" — telegrafická zpráva.