Neděle, 28. května 1876

Po kostele jsme navštívily Mme de Ballote. Pak jsem se dala do malování; v pět hodin přišla teta a vykřikla, koho viděla.
„Audiffreta!“
„Přesně tak.“
Pobízela mě, abych vyšla — jako bych měla jít ven kvůli Audiffretovi.
Vidíme obvyklé obecenstvo a k tomu nedělní promenádníky.
Zahýbaly jsme za roh Jardin public, když Audiffret nastoupil do fiakru, usmál se na mě, pozdravil mě a jel za námi — měli jsme totiž stejnou cestu — až na Place Masséna; tam odbočil ke Quai Saint-Jean-Baptiste a my k Avenue de la Gare.
Sotva jsem pozdrav opětovala a prý jsem zbledla. Možná — hodně jsem se třásla a měla jsem co dělat, abych to chvění skryla.
Je krásný jako vždy a ve fiakru pózuje hamiltonovsky jako vždy. Proč by se ostatně měnil?
Sotva jsem toho muže uviděla, začala jsem milovat Antonelliho — jako ze vzdoru.
Audiffret, ač sám bez duše, je duší Nice — cítila jsem to tak jasně, že ze strachu, aby to nikdo neuhodl, jsem přeháněla obvyklé stížnosti na nudu, na Saetona, na Nice.
Při odjezdu do Říma a první dny ve Věčném Městě jsem myslela jen na návrat do Nice, pevně rozhodnuta zachovat se k Audiffretovi chladně a plivnout na něj. Antonelli mě přiměl na něj zapomenout a nenávidět Nice — přesto jsem tu, nudím se, anebo jsem se nudila, neboť už se nenudím. Čekám dost netrpělivě na dopis z Říma, ale příjezd Záhadného mě poněkud baví. No prosím — už to zase začíná! Ale vzpomeňme si... ano, vzpomínám si, nadiktovala jsem si celý plán chování — je napsán, ale to je zbytečné; stačí, abych se chovala jako k Saetonovi. Lhostejnost hraničící s pohrdáním. Myslím, že jsem jednání onoho pána dostatečně vysvětlila, aby bylo jasné, že mé vlastní nemůže být jiné, než jaké jsem právě popsala.
Je tu nový dopis od Couthona a protože tu byla Daniloffová, řekla jsem jí o něm. Ten pán za ní asi desetkrát přišel vyprávět o své lásce a trápení a ujišťoval ji, že je bohatý, urozený a že ho miluji.
To mě popouzí. Prosila jsem mámu, aby tomu učinila přítrž, a pokud bude pán trvat na svém, aby si stěžovala u pana prokurátora Republiky.
Vrátila jsem se domů a přistoupila k oknu... je to zvláštní — jako by se nic nezměnilo; připadá mi, jako by byl loňský rok. Až do tohoto večera jsem si nevšímala ani krásného nebe, ani moře, ani měsíce, ani černých stromů, ani zpěvů Nicejců obcházejících Máj. Všechno jsem si to najednou uvědomila — a to proto, že je tu ten nízký, ten krásný Nicejec. Nikdy mi nicejské písně nepřipadaly tak okouzlující. Když jsem se z Říma vrátila do Nice, divila jsem se, že tu nenacházím žádný z půvabů loňského roku, o nichž jsem si pro letošek vytvořila takovou představu — je to jasné: nebyl tu nikdo; teď je to jiné.
Dnes večer miluji Antonelliho zarputile. Chudák Antonelli — takovou odměnu má za svou lásku!
Vida, to mi to připomíná. Takže mě už nemiluje — anebo jim o nás napsali pěkné věci? Ach, to jsou myšlenky, které by mnou otřásly, kdybych nebyla jaksi otupělá vzpomínkami na loňský rok: zpěvem žab, šuměním fontány, vzdálenými zpěvy a hučením vln — to vše čas od času znesvěcené hlukem prozaického kočáru.
Musím do kostela, abych přestala myslet na jakoukoli vznešenost a mohla pohlížet na Antonelliho průměrnost jako na nedostižné štěstí.
Tam se cítím osamělá, ubohá, pohrdaná nebo přehlížená — ach ne, pohrdaná!
Vraťme se k Audiffretovi: pomyslím-li, že prvních několik dní v Římě jsem přiznávala, že nemám jiný cíl v životě než triumfovat nad Audiffretem! Jak se to změnilo! Jistě k němu chovám zášť — ale ne víc než k ostatním; mrzí mě představa, že mě počítá mezi své oběti — doufám, že ne. A dojem, který na mě dělá, pramení prostě z mé velké citlivosti ke kráse. Muže jistě nelze posuzovat ze zvířecího hlediska, ale krása je krása, zvláště když je elegantní. Ostatně vulgární, hrubou, selskou krásu nechápu — nechápu ji, nevšímám si jí, nemluvím o ní.
Takže je samozřejmé, že když říkám, že ten a ten je krásný, znamená to, že je... krásný, u čerta!
A kdo je krásný, před tím se skláním.
Čtu Horatia a Tibulla — ten druhý mluví jen o lásce a to mi vyhovuje. A pak mám latinský text vedle francouzského, to je dobré cvičení.
Ach! Proč tu Antonelli není?
Kéž mi celá tato svatební záležitost, kterou jsem svou lehkomyslností vyvolala, neuškodí. Toho se bojím. Neměla jsem Antonellimu nic slibovat — měla jsem mu říci:
„Děkuji vám za čest, kterou mi prokazujete, ale nemohu vám říci ano, aniž bych se poradila — a zejména bez souhlasu rodičů. Ať vaši dají vědět mým — a uvidí se. Pokud jde o mě,“ mohla jsem dodat, abych to zmírnila, „nebudu proti vám nic mít.“
Kdybych k tomu přidala jeden ze svých vlídných úsměvů a podala mu ruku k políbení, bylo by to stačilo; nekompromitovala bych se, v Římě by se nepovídalo a vše by bylo dobré. Duchaplná umím být — jenže vždycky až pozdě.
Ostatně žádná pohroma se nestala. Sbírají informace — to je zcela přirozené; mohly jsme to nevědět. Ano... ale mluví se... ano, ale copak se nemluvilo o Záhadném?
Ty obavy mi do hlavy nasadila máma. Mluvilo se o dívkách, které se nevdávají.
„Pokud jde o slečnu de Saint-Aignan,“ řekla moje matka, „ta se nevdává, protože se zkompromitovala s hrabětem Diesbachem.“
Zrudla jsem a od té chvíle mě neopouští myšlenka, že jsem se zkompromitovala s Antonellim. Je to jen myšlenka. Jak jsem se zkompromitovala! Copak se hezké dívce obklopené nápadníky vždy nepřisuzují sňatky?
Je to pravda — ale Pietro, aby dosáhl toho, čeho chce, křičí do světa, že mě miluje a že ho miluji; ve své upřímné prostoduchosti to bez váhání řekne přátelům.
„Ano,“ řekne s poctivým a upřímným výrazem, „je to pravda, milujeme se a hodláme se vzít...“
Nedovede nic skrývat — a přece je to chlapec s důvtipem. Tato velká upřímnost mu velmi škodí.
Bezpochyby bych udělala lépe, kdybych dala tu krásnou odpověď, jakou jste právě četli — ale to by mi ušetřilo tolik potěšení! A život je tak krátký. A pak (vždy je tu a pak) — a pak jsem si byla téměř jistá, že mluvím vážně, díky slovům Viscontiho.
Můj dopis odešel v pátek a dorazil v sobotu. Na odpověď mu dávám čtyřiadvacet hodin. Nejpozději v úterý ji musím mít. Nenapíše mi! Ach, to by tedy bylo víc než drzé!
Udělala jsem chybu, že jsem nedala tu krásnou odpověď. Ano — ale byla jsem opravdu velmi rozrušená, a když mi řekl tak prosebně, tak něžně: „Dejte mi to tedy poznat!“ — nenapadlo mě nic jiného, než mu to dát poznat tak, že jsem mu nechala hlavu sklouznout na rameno. Nepočítala jsem, neuvažovala jsem — šla jsem za přirozeným popudem; snad jsem udělala chybu. Rozumné ženy řeknou, že ano; citlivé, že ne. Bylo to pro mě nové — až si zvyknu, přijde lhostejnost, ale tentokrát to bylo poprvé (nenávidění nepočítám) a byla jsem dojata, rozrušena, okouzlena a nechala jsem se unést potěšením okamžiku.
Tvrdím, že jsem žila vícekrát jako Cagliostro — a proto se neobviňuji, neboť vím, co to je být mladý; a dokud mládí nepřekračuje meze opatrnosti, nechám je plynout. Uprostřed přísného rozumu je zapotřebí trochu lehkomyslnosti, trochu nepořádku — bez toho by byl život příliš jednotvárný, příliš strnulý.
To všechno je velmi pěkné — ale lidé stejně klevetí!
Říkala jsem ne, byla jsem „z ledu“, koketovala jsem, škádlila jsem ho tak dlouho, jak jsem mohla — pokračovala bych dál, kdybych byla zůstala v Římě; ale v předvečer odjezdu nebylo moudré zanechat chladnou vzpomínku. Proto jsem změkla, a protože jsem nemohla být příliš zamilovaná, nechala jsem ho mluvit, mlčela jsem — a muž byl spokojen. Trápila jsem ho dva nebo tři měsíce; myslela jsem, že si zaslouží odměnu — přiznala jsem mu ji. A nyní toho lituji: zdá se mi, že jsem příliš naslouchala a jeho dřívější utrpení mi už připadá jako nic — ostatně jemu také. Když člověk dojde štěstí, smutné vzpomínky rychle blednou. A právě toho lituji. Působí mi nesmírnou rozkoš dělat lidi nešťastnými nebo je alespoň trápit — a nemohu si odpustit, že jsem Antonelliho dobře přijala.
Zdá se mi, že láska nepřežije nejistotu, strach a trápení. Přežije snad — ale zmenší se o celý význam těchto tří tak hrozných podstatných jmen; ostatně jejich ztrátou se nezmenšuje — zbavuje se jich; jako se diamant broušením zmenší, tak i láska; ale proto ani jedno, ani druhé neztrácí svou hodnotu leda v očích vulgárního davu, jenž dává přednost kvantitě před kvalitou. Přesto trocha strachu nic nezkazí — to je pravda; ale miluje člověk někdy hodně, aniž by se trochu bál?
Ach, mám starost — čekám na ten dopis a... vidíte, že se bojím! Může přijít zítra, pospíší-li si, miluje-li mě. Bože, odpusť mi veškeré mé úvahy — říkám velmi ošklivé věci, ale vidíš přece, že já sama ošklivá nejsem. Nemiluji Antonelliho — a přesto bych byla zoufalá, kdyby mě nemiloval on.
Vida! Sešit je u konce.
Celou noc se mi zdálo o mniších, o kurtizánách, o kuchařích. Ale sny svátečních dnů platí jen do večeře.
Muž, žena, vévoda, láska, Gioia.

Poznámky

Pozn. překl.: Fiacre — najatý drožkářský kočár; veřejný dopravní prostředek, nikoli soukromý ekvipáž. ↩
Pozn. překl.: „hamiltonovsky“ — Marie si tvoří příslovce od jména vévody z Hamiltonu, svého ideálu aristokratické vznešenosti. V originále francouzsky „hamiltonnement“. ↩
Pozn. překl.: „Battre froid“ — doslova „bít chladem“; francouzský idiom pro to, dát někomu studené přijetí, chovat se k němu chladně. ↩
Pozn. překl.: „Le Surprenant“ — Záhadný (Překvapivý); Mariina přezdívka pro Émila d’Audiffreta. Hvězdička za jménem je značka tištěného vydání, která čtenáře odkazuje na rejstřík přezdívek (Mon Journal, t. 8). Není Mariina. ↩
Pozn. překl.: Místní nicejský zvyk slavit příchod máje zpěvem a tancem okolo máje. ↩
Pozn. překl.: Horatius (65–8 př. n. l.) a Tibullus (cca 55–19 př. n. l.), klasičtí latinští básníci; Marie je čte v dvojjazyčném vydání pro procvičení latiny. ↩
Pozn. překl.: Hrabě Alessandro di Cagliostro (1743–1795), italský dobrodruh a okultista proslulý tvrzeními o nadpřirozených schopnostech a předchozích životech. ↩
Pozn. překl.: Cocottes — vyhlášené vydržované ženy či kurtizány doby druhého císařství a počátku třetí republiky. ↩
Pozn. překl.: Gioia — paní Amélie Gioia, nicejská demi-mondaine, bývalá družka vévody z Hamiltonu (italsky též „radost“). Hvězdička za jménem je značka tištěného vydání, která čtenáře odkazuje na rejstřík přezdívek (Mon Journal, t. 8). ↩