Sobota, 27. května 1876

Mme [de] Wykerslooth k nám přišla, zatímco jsem pracovala na portrétu.
Ale dnes ráno jsem napsala Potechinovi a prosila ho, aby dal na poštu čtyři dopisy, jimiž dávám Torloniovi, Zucchinimu, Belmontemu a Antonellimu sraz na výstavě Siemiradzkeho obrazu v úterý od dvou do tří hodin. To vše jménem žen, jež byly milovány nebo jež milují: ten pro Torloniho hovoří o synovi, ten pro Zucchiniho o modrém uzlu, ten pro Belmontemu o krvavém vysvětlení a ten pro Antonelliho o lásce nedostatečně uhašené. Všichni se tam sejdou. Potechin je pověřen sdělit mi výsledek.
Poté co mě teta přemluvila k vycházce, oblékla jsem se a procházela zahradou, abych nastoupila do kočáru, když ohlásili hraběte de Laurenti-Roubandi. Dala jsem vědět mámě a odešly jsme do salonu, pak do kuřárny, což je rozkošný pokoj a náš oblíbený.
Mme di Clavesana „byla okouzlena", projevily jsme jí tolik dobroty, atd. atd.
Tento pán zůstal Italem navzdory anexi, jako většina šlechty, říká. Zůstal velmi dlouho a vyšli jsme ve stejnou dobu.
Procházeli jsme se po promenádě a po městě a viděla jsem Galulu, Gautiera a pět nebo šest dalších, které znám jen jménem a od vidění.
Máma a teta se smějí tomu, co jsem o Laurentim napsala ve svém dopise z Říma, a radí mi, abych ho milovala pro rozptýlení. Klidně s ním budu koketovat — ale nic víc.
Večer mě berou do Théâtre français; zpívají Traviatu francouzsky. Máme lóži, kterou nám Barnola při odjezdu přenechal — malou přízemní lóži naproti jevišti, hlubokou, temnou, se dvěma zrcadly naproti sobě, pohodlným křeslem, závěsy, paravány.
Ač učesána a oblečena olympsky, usazuji se za svými matkami a bavím se obdivováním čistoty své šíje a krku.
Opera je špatně zpívaná, ale trochu ji poslouchám díky něžné vzpomínce na Larderei.
— Pietro je přece souchotinář, říkám.
— Jak to? vykřikla máma.
— Ano, plivá krev a často se chytá za hrudník.
— Ach, pak ho musíme vyhnat, nakazil by tě svou nemocí. Je třeba mu poradit, aby si vzal Belottovou — ta je dost silná, aby ho vyléčila; ale ty!
Neodpověděla jsem nic, protože jsem si v tu chvíli vzpomněla na tu bledou, zanícenou tvář a na ty hořící oči, jež na mě hleděly s takovým štěstím a láskou v noci před mým odjezdem. Vzpomínala jsem a tiše ho litovala. Proč člověk pociťuje tak zvláštní potěšení z lítosti k bytosti sympatické? Tento cit soucitu nahrazuje téměř lásku; je dokonce sladší, křesťanštější. Vévodu bych nelitovala. Ach nikoli — dopadá na mě jako orkán, omračuje, znepokojuje, přivádí mě k šílenství svým výrazem vznešené shovívavosti a zanechává mě skloněnou před jeho vzpomínkou.
[anotace]
Je-li vůbec dovoleno takto se vyjadřovat! Viděla jsem ho jen pětkrát nebo šestkrát na ulici a v té době jsem ho viděla naposledy před dvěma nebo třemi lety. To je neuvěřitelné.
Mezitím se Galula a C-c hemží v parteru; Laurenti také přijde a pak přijde k nám. Loni, když přicházel Audiffret, spokojoval se s lorňováním z dálky — on i Danis. Ach — zapomněli jste, jak se na mě Danis díval na začátku předloňské zimy, po mém návratu ze Spa? Jistě ne — a já, která jsem ho pokládala za hraběte de Constantin — byla jsem zaujata a pózovala jsem.
Věděla jsem, že jsem v tom šeru roztomilá, a učinila jsem tolik naivní koketérie, kolik bylo třeba. A proč? Protože bez toho nemohu žít.
Při vycházkách si oblékám beduína — pravého z Tunisu, tkaného jako plátno, co dělávají venkovanky, s vloženou páskou ze síťkového hedvábí; hlava prochází otvorem a beduín je přidržen jakousi sponkou na hrudi — vlastně je vcelku, jen se do něj strčí hlava. Pak se na hlavu přehodí kapuce — široká a úplně hladká, bez záhybů ani stehů, jež mi rámuje tvář a nechává vidět krk v měkkém bílém stínu.
Toto mi sluší jako nic na světě — a proto jsem si ho koupila; jednoho dne, kdy jsem v obchodě zkoušela pláště a orientální věci, mě uchvátila gracie tohoto beduína a koupila jsem ho.
Počítala jsem, že se takto ukážu při měsíčním světle v Koloseu — ne pro Antonelliho, ten mě miluje dost — ale pro někoho jiného; teď se mohu ukazovat jen v Nice. Ale neplačme — protože když máma vycházela z divadla zavěšena do Laurentiho a já šla před nimi, zastavil se jeden pán a popadnuv doktora Girauda za paži, šeptal mu cosi a přitom mě nespouštěl z očí.
Galula přistoupí, aby se zeptal, kde jsme seděly. Ta lóže opravdu skrývá dobře.
Čokoláda dá přijet kočáru. Čokoláda má novou livrej čokoládové barvy, velmi hezce ušitou, takže Čokoláda je celý čokoládový a velmi chic se zlatými knoflíky a černou epoletou.
Lola mi píše, ptá se na novinky o mých dobytích, prosí mě, abych byla hodná k Bruschettimu. Je jen u Bruschettiho a u mé rozmarné náklonnosti k Antonellimu, o němž jsem si myslela, že je mi zcela lhostejný. Viděla Miloradoviče, který je velmi hezký chlapec a velmi se zajímá o můj příjezd, stejně jako všichni ostatní z Poltavy; radí mi, abych dobře uvážila, než se rozhodnu — bezpochyby, říká, Antonelli je okouzlující, ale vzpomeň si na sedm milionů Miloradoviče.
U sta hromů — jestlipak na to myslím!
Teta říká, že dělám chybu, že Antonellimu neřeknu ani ano, ani ne; to nikam nevede, říká, a to oddaluje ostatní. To druhé je pravda, to první nikoli — neboť to vždy k něčemu vede.
— Odmítnu-li ho, dáte mi jiného? zeptala jsem se tety.
Víte, po čem toužím právě teď? Políbit Antonelliho. Už od rána.
[anotace]
1882\. To je odpudivé.

Poznámky

Pozn. překl.: Henryk Siemiradzki (1843–1902), polsko-ruský malíř proslulý velkoformátovými výjevy z římského antického světa.
Pozn. překl.: Nice bylo roku 1860 postoupeno Sardinským královstvím Francii. Mnozí v nizzské šlechtě se bránili kulturní asimilaci a uchovávali si italskou identitu.
Pozn. překl.: La Traviata (Verdi, 1853) — děj opery (vydržovaná žena a její odsouzená láska) zvláště rezonoval s Mariinou situací. Na venkovských divadlech se běžně uváděla ve francouzském překladu.
Pozn. překl.: „Habillée olympiquement" — oblečena olympsky, božsky; novoklasicistní narážka naznačující eleganci hodnou bohyně.
Pozn. překl.: „Mes mères" — Mariino označení pro matku a tetu, jež ji společně vychovávaly.
Pozn. překl.: „Poitrinaire" — souchotinář, tj. nemocný plicní tuberkulózou. Pietrovo plivání krve byl klasický příznak. Sama Marie zemřela na touž nemoc roku 1884.
Pozn. překl.: Spa — módní belgické lázeňské město, odedávna vyhledávané evropskou aristokracií.
Pozn. překl.: Beduín (burnus) — orientální plášť s kapucí ze severní Afriky; v 70. letech 19. stol. módní orientalistický doplněk.
Pozn. překl.: Přezdívka sluhy Fortuného — „Čokoláda" (dle pleti). V originále „Chocolat" — viz též carnet 055.
Pozn. překl.: Poltava — ukrajinské město, kde měla část Mariiny širší rodiny vazby — zdroj možných ruských nápadníků.
Pozn. překl.: Sedm milionů rublů — ohromné jmění, zmíněné jako ostrý protiklad k Pietrovým skromným a závislým poměrům.
Pozn. překl.: Mariina poznámka na okraji, připsaná roku 1882, šest let později, když si tento záznam znovu pročítala.