Sobota, 27. května 1876

Mme [de] Wykerslooth k nám přišla, zatímco jsem pracovala na portrétu.
Ale dnes ráno jsem napsala Potechinovi a prosila ho, aby dal na poštu čtyři dopisy, jimiž dávám Torloniovi, Zucchinimu, Belmontemu a Antonellimu sraz na výstavě Siemiradzkeho obrazu v úterý od dvou do tří hodin. To vše jménem žen, které kdosi miloval nebo které samy milují: ten pro Torloniho hovoří o synovi, ten pro Zucchiniho o modrém uzlu, ten pro Belmonteho o krvavém vysvětlení a ten pro Antonelliho o nedohaslé lásce. Všichni se tam sejdou. Potechine mi má dát vědět, jak to dopadlo.
Teta mě přemluvila, abych si vyjela; oblékla jsem se a šla přes zahradu ke kočáru, když ohlásili hraběte de Laurenti-Roubandi. Dala jsem vědět mámě a přešli jsme do salonu, pak do kuřárny — to je rozkošný pokoj, náš nejoblíbenější.
Mme di Clavesana „byla okouzlena“, byly jsme k ní tak laskavé, atd. atd.
Tento pán zůstal Italem navzdory anexi, jako většina šlechty, říká. Zdržel se velmi dlouho a vyšli jsme spolu.
Procházeli jsme se po promenádě a po městě a viděla jsem Galulu, Gautiera a pět nebo šest dalších, které znám jen jménem a od vidění.
Máma a teta se smějí tomu, co jsem o Laurentim napsala v dopise z Říma, a radí mi, abych se do něj pro rozptýlení zamilovala. Klidně s ním budu koketovat — ale nic víc.
Večer mě berou do Théâtre français; zpívají Traviatu francouzsky. Máme lóži, kterou nám Barnola při odjezdu přenechal — malou přízemní lóži naproti jevišti, hlubokou, temnou, se dvěma zrcadly naproti sobě, pohodlným křeslem, závěsy, paravány.
Ač učesána a oblečena olympsky, sedám si za své matky a bavím se tím, že obdivuji čistotu své šíje a krku.
Opera je špatně zpívaná, ale trochu ji poslouchám díky něžné vzpomínce na Larderela.
„To Pietro je souchotinář,“ říkám.
„Jak to?“ vykřikla máma.
„Ano, plivá krev a často se chytá za hrudník.“
„Ach, pak ho musíme vyhnat, nakazil by tě svou nemocí. Je třeba mu poradit, aby si vzal Belottovou — ta je dost silná, aby ho vyléčila; ale ty!“
Neodpověděla jsem nic, protože jsem si v tu chvíli vzpomněla na tu bledou, zanícenou tvář a na ty hořící oči, jež na mě hleděly s takovým štěstím a láskou v noci před odjezdem. Vzpomínala jsem a tiše ho litovala. Proč je člověku tak zvláštně příjemné litovat někoho, koho má rád? Ten soucit skoro nahrazuje lásku; je dokonce sladší, křesťanštější. Vévodu bych nelitovala. Ach nikoli — řítí se na mě jako orkán, omračuje mě, mate, přivádí mě k šílenství svým výrazem vznešené blahosklonnosti a nechává mě ležet v prachu před vzpomínkou na něj.
Poznámka editorů
[poznámka]
na okrajiAnnotation de Marie
Je-li vůbec dovoleno takto se vyjadřovat! Viděla jsem ho jen pětkrát nebo šestkrát na ulici a v té době jsem ho viděla naposledy před dvěma nebo třemi lety. To je neuvěřitelné.
Mezitím se Galula a C-c hemží v parteru; Laurenti také přijde a pak přijde k nám. Loni, když přicházel Audiffret, spokojoval se s lorňováním z dálky — on i Danis. Ach — zapomněli jste, jak se na mě Danis díval na začátku předloňské zimy, po mém návratu ze Spa? Jistě ne — a já, která jsem ho pokládala za hraběte de Constantin — byla jsem zaujata a pózovala jsem.
Věděla jsem, že jsem v tom šeru roztomilá, a naivně jsem koketovala přesně tolik, kolik bylo třeba. A proč? Protože bez toho nemohu žít.
Při vycházkách si oblékám beduína — pravého z Tunisu, tkaného jako plátno, co dělávají venkovanky, s vloženou páskou ze síťkového hedvábí; hlava se prostrčí otvorem a beduína na hrudi přidržuje jakási sponka — vlastně je vcelku, jen se do něj strčí hlava. Pak se na hlavu přehodí kapuce — široká a úplně hladká, bez záhybů a stehů; rámuje mi tvář a nechává vidět krk v měkkém bílém stínu.
Sluší mi jako nic na světě — proto jsem si ho také koupila; jednoho dne, když jsem v obchodě zkoušela pláště a orientální věci, uchvátil mě půvab toho beduína a koupila jsem ho.
Počítala jsem, že se takto ukážu při měsíčním světle v Koloseu — ne pro Antonelliho, ten mě miluje už dost — ale pro někoho jiného; teď se mohu ukazovat jen v Nice. Ale neplačme — protože když máma vycházela z divadla zavěšena do Laurentiho a já šla před nimi, jakýsi pán se prudce zastavil, popadl doktora Girauda za paži a cosi mu šeptal, a přitom mě nespouštěl z očí.
Galula přistoupí, aby se zeptal, kde jsme seděly. Ta lóže opravdu dobře skrývá.
Čokoláda nám přistaví kočár. Čokoláda má novou livrej čokoládové barvy, velmi hezce ušitou, takže Čokoláda je celý čokoládový a velmi elegantní se zlatými knoflíky a černou epoletou.
Lola mi píše, ptá se na novinky o mých dobytích, prosí mě, abych byla hodná k Bruschettimu. Ví teprve o Bruschettim a o mé rozmarné náklonnosti k Antonellimu, o němž jsem si myslela, že je mi zcela lhostejný. Viděla Miloradovitche, který je velmi hezký chlapec a velmi se zajímá o můj příjezd, stejně jako všichni ostatní z Poltavy; radí mi, abych dobře uvážila, než se rozhodnu — „bezpochyby,“ říká, „Antonelli je okouzlující, ale vzpomeň si na sedm milionů Miloradovitche.“
U sta hromů — a jestli na to myslím!
Teta říká, že dělám chybu, když Antonellimu neřeknu ani ano, ani ne; to nikam nevede, říká, a odrazuje to ostatní. To druhé je pravda, to první nikoli — neboť to vždy k něčemu vede.
„Odmítnu-li ho, dáte mi jiného?“ zeptala jsem se tety.
Víte, na co mám právě teď chuť? Políbit Antonelliho. Už od rána.
Poznámka editorů
[poznámka]
na okrajiAnnotation de Marie, 1882
1882\. To je odpudivé.
Než ho odmítnu, je třeba to dobře uvážit. Ale vím, že není tak bohatý, jak potřebuji, nemohu ho tedy přijmout. Potřebuji bohatství, potřebuji být osobností, žít okázale a v nádheře. Právě tohle „to všechno potřebuji“ mi dělá starosti. Kde to najdu? Ach, kdybych mohla milovat Antonelliho tolik jako Hamiltona! Bylo by rozhodnuto, už bych se nemusela trápit, spokojila bych se se jménem a postavením. Ano… ale pomyslete, byla bych hraběnka Antonelliová, neteř velkého kardinála (usmívám se potěšením), jenže na každém kroku by mě zastiňovaly italské kněžny a milionářské cizinky se svými pohádkovými šperky a nádhernými paláci.
To je to, co mě brzdí. Miloradovitch je dost bohatý, aby zazářil všude, má nejméně tři sta tisíc franků ročního důchodu. Kdo je umí dobře utrácet, dokáže s nimi tolik co lidé, kteří mají tři miliony důchodu a neutrácejí je, nebo je utrácejí špatně. Ach, proč nemohu narazit na některého z těch Angličanů s miliony, vždyť přece existují! Když se líbím tolika lidem, proč ne jednomu z nich!!! Prvního, který mi bude vyhovovat, si vezmu; ráda bych počkala na někoho docela podle svých představ, ale to není jisté, nemusí přijít, a pak bych umřela vzteky a trpce si vyčítala svou nesmyslnou hloupost; opustila jsem lidi, kteří mi vyhovovali, a nemám nic! — to bych si říkala. Ďábel mě nabádá čekat a říká mi, že to nebude marné. Ďábel mě pokouší, aby mě potom potrestal a mučil.
Ptám se, proč nenarazím na jednoho z těch blažených vyvolenců! Proč! Protože je nevidím a protože oni nevidí mě. Tak. Ale nejvíc mě zlobí, že mě nemohou potkat jinak než náhodou, nějakým dobrodružstvím jako v pohádkách.
Ach, kdybych se mohla dostat do té krásné, vznešené společnosti!
Kdyby šlo jen o čekání, čekala bych, mám čas, ještě pět let. Ale co když budu čekat marně?!
Ach, vévodo z Hamiltonu, ó vzteku!
Odpusť mi, Bože, odpusť a smiluj se!
Nejvíc mě zlobí vědomí, že bych dosáhla všeho, čeho chci, kdybych patřila do společnosti!

Poznámky

Pozn. překl.: Henryk Siemiradzki (1843–1902), polsko-ruský malíř proslulý velkoformátovými výjevy z římského antického světa. ↩
Pozn. překl.: Nice bylo roku 1860 postoupeno Sardinským královstvím Francii. Mnozí v nizzské šlechtě se bránili kulturní asimilaci a uchovávali si italskou identitu. ↩
Pozn. překl.: La Traviata (Verdi, 1853) — děj opery (vydržovaná žena a její odsouzená láska) zvláště rezonoval s Mariinou situací. Na venkovských divadlech se běžně uváděla ve francouzském překladu. ↩
Pozn. překl.: „Mes mères“ — Mariino označení pro matku a tetu, jež ji společně vychovávaly. ↩
Pozn. překl.: „Poitrinaire“ — souchotinář, tj. nemocný plicní tuberkulózou. Pietrovo plivání krve byl klasický příznak. Sama Marie zemřela na touž nemoc roku 1884. ↩
Pozn. překl.: Spa — módní belgické lázeňské město, odedávna vyhledávané evropskou aristokracií. ↩
Pozn. překl.: Beduín (burnus) — orientální plášť s kapucí ze severní Afriky; v 70. letech 19. stol. módní orientalistický doplněk. ↩
Pozn. překl.: „Chocolat“ (Čokoláda) je Fortuné, mladý černý sluha rodiny (rejstřík Mon Journal, sv. 9: „Chocolat, nègre. Domestique des Bashkirtseff“; „Fortuné, surnommé Chocolat“, 055.0656). ↩
Pozn. překl.: Poltava — ukrajinské město, kde měla část Mariiny širší rodiny vazby — zdroj možných ruských nápadníků. ↩
Pozn. překl.: Sedm milionů rublů — ohromné jmění, zmíněné jako ostrý protiklad k Pietrovým skromným a závislým poměrům. ↩
Pozn. překl.: Mariina poznámka na okraji, připsaná roku 1882, šest let později, když si tento záznam znovu pročítala. ↩