Pátek, 26. května 1876

Ráno jsem vyšla a odnesla dopis — či spíše květ — na poštu.
„Antonelli není nic než...“ Vynechám slovo, které řekla moje teta – ta má taková slova ráda. „Je to totiž,“ pokračovala, „jen dítě.“
„Ach, to je pravda,“ říká máma, „dostanou od něj vše. Nutí ho postit se tři dny, nedají mu ani haléř a diktují mu podmínky.“
Výborně! Tohle mě dožene k zuřivosti — nechtěně, já vím.
Ta naprosto pravdivá slova mi jasně dokazují, že jsem se poskvrnila nadarmo. Vždyť jsem se poskvrnila. Bez lásky a bez prospěchu! To je k vzteku. Nikdo na světě není citlivější než já. Od chvíle, kdy mám tvář a rty poskvrněné, cítím se špinavá jako po čtyřiadvaceti hodinách jízdy vlakem.
Antonelli bude mít právo říkat, že jsem ho milovala a že jsem byla nešťastná z toho zmařeného sňatku. Zmařený sňatek na dívce vždycky zanechá skvrnu. Všichni budou říkat, že jsme se milovali, ale rodina mladého muže mě nechtěla — nikdo neřekne, že jsem odmítla já. Na to nejsme ani dost oblíbení, ani dost vznešení.
Ostatně zdání dá zapravdu těm, kdo to budou říkat.
To mě rozzuřuje.
Jaký smysl mělo říkat mu, že ho miluji, chovat se, jako by to byla pravda? Nebýt těch několika slov Viscontiho, nikdy bych nezašla tak daleko. Výmluvy!
Ach, dívko — jste ještě velmi mladá!
Vlastně jsem potřebovala slyšet všechny ty nabídky k sňatku, abych ukojila svou ješitnost; a když už k tomu došlo, řekla jsem si totéž co tehdy s tou nohou. Je to příjemné a nic to nestojí! Udělala jsem to lehkomyslně, na nic vážného jsem nemyslela.
Všimněte si, že jsem neřekla nic určitého; nechávala jsem ho mluvit a odpovídala neurčitě, ale protože jsem se nechávala brát kolem pasu a líbat na ruce, mladý troufalec si tónu nevšiml a celý šťastný a rozjařený nepojal nejmenší podezření.
Věděla jsem dobře, že to myslí vážně, ale nečekala jsem — ač jsem to čekala —, že jeho rodina a všichni ti lidé nadělají takový povyk; nečekala jsem to, protože já jsem to vážně nemyslela.
Ostatně jaký je můj systém? Protahovat to co nejdéle. Tak to dělám a je to velmi prozíravé. V mém postavení se nesmí odmítat ani prudce odhánět lidé, které dokážu snést; člověk neví, co se může stát, a je dobré mít něco v záloze.
To je malicherné a nízké! Ale jsem k tomu nucena. Myslíte, že kdybych byla dcerou z velké rodiny a měla jistotu, že vždycky najdu oporu i mimo svou tvář — myslíte, že bych se byla snížila k takovým výpočtům? Víte dobře, že ne.
Vždyť nemám nic než svůj zevnějšek. Myslíte, že ti muži, kteří o mne usilují, tak činí z pýchy nebo z vypočítavosti? Že ne? Všechny, které známe, známe jen díky mně, díky mé tváři. Myslíte, že lidé vyhledávají náš dům pro čest nebo proto, že je to v módě? Ne, vyhledávají ho proto, že se líbím; to je jasné a není se čím chlubit.
Pro ženu je to lichotivé; mohla by být hrdá, že takto aspoň zvítězila nad okolnostmi, že je něčím sama ze sebe.
Také mi to lichotí, ale na druhé straně je v tom tolik hořkosti, že se to vyrovná.
Všichni ti muži, které znám a kteří k nám chodí skoro každý večer a na Pinciu postávají u kočáru, to nedělají z povinnosti, jako je člověk někdy zavázán k lidem ze společnosti. Dělají to proto, že je přitahuji; neznají mě tak jako jiné ženy, s nimiž se potkávají ve společnosti a s nimiž jsou v ustavičném styku, ale proto, že si mě všimli, protože si přáli se se mnou seznámit a hledali k tomu cestu.
Antonelli mi uškodil; ubohý Plowden se stáhl — toho nešťastníka vždycky někdo vytlačí.
Bylo špatné klamat Antonelliho — neboť já ho klamala. Ano i ne, podle toho: je-li bohatý, byla jsem upřímná, je-li chudý, lhala jsem. To jsou žalostné myšlenky, ale nutné.
Portrét slečny Collignon pokračuje, seděla mi čtyřikrát, dohromady snad šest až sedm hodin. Je to tu mé jediné zaměstnání, kromě knih. Od příjezdu jsem ani jednou nevyšla ven, kromě dnešního rána, a to jen sto padesát kroků od domu k nejbližší poštovní schránce.
Co se toho dopisu týče, dostane ho zítra nebo pozítří, v neděli. V úterý mám dostat jeden od něho, jestli se nic nezměnilo. Tohle mě ospravedlňuje. Jak dát své srdce tomu, kdo mi nedává svoje! Jak se vážně zavázat muži, na kterého se nelze spolehnout! Muži, kterému stačí tři dny, aby zapomněl a změnil se! Který není pánem ani svých činů, ba ani svých myšlenek! Milovat ho doopravdy a pak výt láskou a ponížením, být směšná jako ty staré panny, které pořád oplakávají nějakého snoubence! To by bylo opravdu nedůstojné mne i každé mladé a krásné ženy.
Proč jsem si myslela, že tentokrát to bude jinak než tehdy, když jsem odjela poprvé? Tehdy ani nepsal, ani na mě nemyslel. Vrátila jsem se a on mě urazil tou nejhrubší urážkou na světě, kterou jsem mu odpustila. A teprve potom jsem nabyla tak velké důvěry? To je podivné, to je absurdní!
Chápu-li to všechno tak dobře, proč dělám hlouposti? Pořád z týchž důvodů. Předně proto, že je to příjemné, a za druhé, abych to protahovala.
Ptám se sama sebe, jak to, že jsem se nezlobila víc. Stojí to za zamyšlení. Kdybych byla opravdu rozzuřená, žádný prospěch a žádný výpočet na světě by mě nepřiměly usmát se a odpustit. Myslím, že to bylo prostě ze slabosti, z nedostatku sebejistoty, ze strachu, že přijdu o ctitele.
Tahle láska mi nestačí. Říká, že miluje, a přitom se beze mě obejde, ani nesmutní, když tu nejsem, a nezoufá si, když… Ach, to nevím, nikdy jsem ho neodmítla ani neodehnala.
Proč by si měl zoufat, když má všechno, po čem touží.
Měla jsem v úmyslu udělat pokus, ale nestihla jsem to. Za tři dny se nedá nic dělat, zvlášť když se člověk bojí riskovat. Jsem z těch lidí, kteří raději zůstanou v nejistotě, než aby se dozvěděli něco, co by je zabolelo.
Proto si raději udržím Antonelliho, jakkoli, třeba jen naoko, než abych udělala něco, co by ho donutilo ukázat, jaký doopravdy je, a odhalilo mi nějakou ošklivou pravdu. Mohlo by mě to sice učinit velmi šťastnou, za předpokladu, že by zkoušce odolal a prokázal všechnu něhu, stálost a houževnatost citů, ale také by mi to mohlo ukázat, že je lhostejný a slabý. I já sama jsem někdy slabá, důkazem je, co jsem právě řekla. Snesitelnou nejistotu stavím nad smutnou pravdu.
To je špatné, a pevně si slibuji, že při první příležitosti se zachovám jinak. A co když se, místo aby naléhal a zoufal si, docela klidně stáhne, ať už z lhostejnosti, nebo z uražené hrdosti?! Musím vám říct, že muž je pytel nacpaný samolibostí a potažený marnivostí.
Jedna věc mě trochu utěšuje: před tím velkým rozhovorem mi často opakoval, že velmi trpí, že ho činím velice nešťastným svým koketováním a svým ledovým srdcem. To mě utěšuje, ale nestačí mi to; abych zmírnila všechny své nářky, tady, chtěla bych předložit jeho nářky a jeho muka, která mi připadají nicotná, protože jsem je nezakusila já.
Tvrdí se, že plavovlasá žena je žena poetická. A já říkám, že plavovlasá žena je žena tělesná par excellence. Podívejte se na ty zlaté vlasy, ty krvavé rty, ty tmavošedé oči, to růžové tělo, které Tizian tak skvěle maluje, a řekněte mi, jaké myšlenky vás napadají. Ostatně máme Venuši u pohanů a Magdalénu u křesťanů, obě plavovlasé.
Kdežto tmavovlasá žena — která je vlastně nesmysl stejně jako plavovlasý muž —, tmavovlasá žena, pravím, může i s očima jako samet a tvářemi jako slonovina zůstat čistá, božská.
V paláci Borghese v Římě je krásný Tizianův obraz nazvaný „Láska čistá a láska nečistá“.
Láska čistá je krásná žena s růžovými tvářemi a černými vlasy, která s nekonečnou něhou hledí na své dítě, jež koupe v kašně.
Láska nečistá je žena plavovlasá, snad i ryšavá, opřená o nevím už co, s rukama zkříženýma nad hlavou.
Ostatně normální žena je plavovlasá, jako je normální muž tmavovlasý. Opačné odrůdy a úkazy jsou někdy obdivuhodné, ale jsou to nesmysly. Možná právě proto se mezi nimi často najdou takoví, kdo předčí přirozené ženy a muže.
Pokud jde o mne, nacházím v ryšavém muži zvláštní, dráždivé kouzlo. Ryšavý muž vždycky vypadá divoce nebo krutě. Ryšavý muž musí mít ruměnou pleť a hlavně musí mít tmavé řasy a obočí. Kromě toho a především musí být krásný, to je hlavní.
Nikdy neuvidím nic podobného vévodovi z Hamiltonu. Je vysoký, silný, má vlasy příjemně zlatavě rudé, stejný knír, malé šedé pronikavé oči, ret jako okopírovaný z Apollóna Belvederského, ret plný, jemný, pohrdavý. Nos opravdu orlí, neboť je lehce zahnutý jako orlí zobák, a přitom si zachovává půvabný, klasický tvar. A v celé jeho osobě je cosi tak velkého, majestátního, povýšeného, ba až drzého, lhostejného ke všem ostatním jako k pouhým psům, vznešeného až k božskosti, a zároveň lehkého a tak prodchnutého docela přirozenou a okouzlující prostotou, že člověk stojí omráčen před tolika drzou krásou a povýšenou opovážlivostí.
Možná ho vidím očima zamilované — ale kdež, nemyslím; proč bych se do něho tedy byla zamilovala, kdyby neměl všechno to, co jsem se snažila popsat? Není to láska, co mi ho ukazuje takového, nýbrž láska existuje právě proto, že takový je.
Jak milovat muže tmavovlasého, hubeného, velmi mladého, s krásnýma očima, s ještě nesmělou chůzí a bez jakéhokoli lesku, když jsem viděla muže, jako je vévoda, byť na vzdálenost tří let; a uvažte, že tři roky, od čtrnácti do sedmnácti, to jsou tři století.
Proto nemiluji nikoho kromě vévody. Ten na to hrdý nebude, protože o tom nic neví a je mu to jedno. Často si před spaním vymýšlím pohádky a představuji se v… milostném poměru se všemi muži, známými i neznámými — a vidíte, ani jednomu z nich, ani císaři, neřeknu „miluji vás“ s přesvědčením, a jsou takoví, kterým to vůbec říct nedokážu. No tak! Zadržte. Ve skutečnosti jsem to řekla. Proboha, ano, ale myslela jsem to tak málo, že nestojí za to o tom mluvit.
Začnu tedy znovu: nemohu to říct nikomu kromě Hamiltona.
Před ním padám na tvář; ostatně, už jsem to řekla, nacházím v této dobrovolné pokoře zvláštní velikost.
Zkrátka, abych vše vysvětlila a uzavřela jediným slovem: miluji jen jeho. U ostatních je to jen nuda, zahálka nebo naděje na výhodný sňatek.
A tak se, podivná věc, cítím před tím přízrakem vinná a celá zahanbená, že jsem poskvrnila své rty, že jsem dovolila, aby mě někdo objal kolem pasu.
Miluji ho, miluji ho, miluji ho, jak umím milovat jen já. Nesmějte se! Nemůžete to posoudit. Jestli se můj sen někdy splní, zeptejte se vévody z Hamiltonu a on vám to řekne.
Miluji ho tolik, že mě tahle nadpřirozená a šílená láska dusí, a přijede-li Antonelli, nutně se rozlije na něho.
Šťastný Antonelli!
Jde totiž o to, víte, že ryšavý typ nepatří ani do kategorie plavovlasých, ani tmavovlasých. Je to zvláštní odrůda, jako rudá zeleň, černé růže, růžové diamanty. Plavovláska je podle mne jako ryšavá, pokud nemá tu světlou, bledě popelavou, mdlou plavou barvu.
Poznámka editorů
[poznámka]
na okrajiAnnotation de Marie
Při psaní jsem se rozohňovala vlastními větami a nakonec jsem uvěřila, že je to pravda.
Pokud jde o plavovlásky a plavovlasé muže, jako jsou ti, které jsem právě popsala — bledí, mdlí, špinaví —, ti jsou odporní v ženském rodě stejně jako v mužském.
Ale hlavně si nepleťte ryšavý s rudým. Nic není odpornějšího než rudí lidé, jsou hrubí, hloupí, prohnaní, falešní a oškliví. Kdežto ryšavý znamená milion půvabů, jejichž podskupinami jsou kaštanová, plavá jako moje, a dokonce i o něco světlejší. Ale samozřejmě zlatavě ryšavá plavá barva je nejkrásnější. Ve vlasech mám plavou i zlatou, ale dost málo ryšavé, takže by byly dokonalé.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále „sensitive“ – řidší francouzské slovo v anglickém významu (citlivá, vnímavá), kde by běžná francouzština měla „sensible“; jedno z Mariiných typických jazykových prolnutí. ↩
Pozn. překl.: Mariage manqué — nevydařené či ztroskotané zásnuby; ve Francii 19. stol. závažná společenská skvrna na dívce, neboť naznačovala, že byla rodinou „vyzkoušena a shledána nedostatečnou“. ↩
Pozn. překl.: Tizianova Láska nebeská a pozemská (asi 1514). Roku 1876 visely obrazy Borghesů ještě v rodovém paláci na Campo Marzio; do Villy Borghese, dnešní Galerie Borghese, byly přeneseny roku 1891. Marie píše zpaměti. Na obraze sedí na obou koncích tesané kamenné kašny dvě plavovlasé ženy, jedna bohatě oděná a druhá nahá, a malý okřídlený chlapec sahá do vody; žádná matka koupající dítě tam není. ↩