❦
Úterý, 23. května 1876
Mardi, 23 mai 1876
Chtěla bych si však ujasnit jednu věc. Miluji, nebo nemiluji? Vytvořila jsem si takovou představu vznešenosti a bohatství, že mi Pietro připadá jako velmi malý pán. Ach, Hamiltone!
Je voudrais pourtant me rendre compte d’une chose. J’aime ou je n’aime pas ? Je me suis fait une telle idée de grandeur et de richesse que Pietro me semble un bien petit seigneur. Ah ! Hamilton !
Proč bych se ostatně nevdala z lásky? To je mi nápad! Hořím touhou změnit způsob života a právě tato touha mě nutí přijmout Antonelliho. Takhle je můj život strašný a vím, že by ho změnil jedině zázrak — jsem z toho unavená, velmi unavená, a jen stěží bych dokázala tu změnu odmítnout a smířit se s tím, že budu čekat dál.
Après tout, pourquoi ne ferais-je pas un mariage d’amour ? En voilà une idée ! Je brûle de changer de genre de vie et ce désir me pousse à accepter Antonelli. Ma vie ainsi est atroce et je sais qu’il faudrait un miracle pour la changer ; j’en suis lasse, très lasse et j’aurais toutes les peines du monde à refuser de la changer et à me résigner à attendre encore.
Na co čekat? Na milionářského knížete? Na Hamiltona? A co když nic nepřijde?
Attendre quoi ? Un prince millionnaire ? Un Hamilton ? Et si rien ne vient ?
Snažím se přesvědčit sama sebe, že Antonelli je velmi elegantní, ale když ho vidím zblízka, zdá se mi menší, než doopravdy je.
Je tâche de me persuader qu’Antonelli est très chic mais que le voyant de trop près il me semble moins qu’il est.
Smutný den. Začala jsem portrét slečny Collignon na pozadí drapérie z nebesky modrého saténu. Je to jen rozkreslené, ale jsem opravdu spokojená sama se sebou i se svým modelem, protože pozuje velmi dobře.
Voilà une triste journée. J’ai commencé le portrait de Collignon, sur un fond de draperie de satin bleu ciel. C’est tout ébauché et je suis vraiment contente de moi et de mon modèle car il pose très bien.
Vím, že mi Antonelli ještě nemůže psát z důvodu, který jsem zmínila, a přesto mám starost. Dnes večer ho miluji.
Je sais bien qu’Antonelli ne peut pas encore m’écrire pour la raison que j’ai dite et pourtant je suis inquiète. Ce soir je l’aime.
Stydím se, protože si myslím, že je to láska zcela... tělesná. Udělám dobře, že ho přijmu? Dokud bude láska, bude vše dobré — ale potom? Bojím se, že bych se z té průměrnosti vztekem oběsila. Rozvažuji a debatuji, jako bych byla pánem situace! Ach, bída nad bídy! Čekat. Na co čekat? A co když nic nepřijde! Bah — s mou tváří se najde. Důkazem budiž, že je mi sotva sedmnáct a mohla jsem se již stát hraběnkou dvaapůlkrát. To „půl“ říkám kvůli Pietrovi. Dejme tomu, že ho uznám za vhodného a přijmu ho — ale pak bude rok čekání a, co je horší, rok nejistot a všemožných obav.
Je suis honteuse car je pense que c’est un amour tout... corporel. Ferai-je bien de l’accepter ? Tant qu’il y aura de l’amour ce sera bien, mais après ? Je crains bien que la médiocrité ne me fasse pendre de rage. Je raisonne et discute comme si j’étais la maîtresse de la situation ! Ah ! misère des misères ! Attendre. Attendre quoi ? Et si rien ne vient ! Bah ! avec ma figure, on trouve. Preuve que j’ai à peine dix-sept ans et que j’ai déjà pu devenir comtesse deux fois et demie. Je dis demie pour Pietro*. Supposons que je le trouve convenable et que je l’accepte, mais il y aura alors un an d’attente, et, ce qui est pis, d’incertitudes et de craintes de toute sorte.
Nevyšla jsem z domu, trávila jsem čas s rodinou a se psy. Vzít skutečnost, nebo snít o oblacích? Ty první dva jsem odmítla, jen protože jsem je nesnášela. Tento třetí je prvním, který mi není odporný — a já jsem již ochotna ho přijmout! Ano, já — ale oni, ti klerikové?1
Je ne suis pas sortie, j’ai passé mon temps avec mes parents et mes chiens. Faut-il prendre la réalité ou attendre des nuages ? Je n’ai refusé les deux premiers que parce que je les détestais. Ce troisième est le premier qui ne me soit pas odieux et je suis déjà prête à l’accepter ! Oui, moi, mais eux, les prêtres ?
A už je tu nová obava. Bože můj, pomáhej mi jako vždy a buď laskav!
Voilà une nouvelle crainte. Mon Dieu, assistez-moi comme toujours et soyez bon !
Chtěla bych toho říci tolik, a nemohu. Ale vy přece rozumíte všemu, že ano? Váhání, naděje, obavy, touhy, zoufalství i ty šílené záblesky naděje a radosti bez příčiny? Chápete vše, co bych chtěla říci, chápete mou situaci.
J’ai tant à dire et je ne puis pas. Mais vous comprenez bien n’est-ce pas, tout ? Les hésitations, les espérances, les craintes, les désirs, les désespoirs et les élans fous d’espoir et de joie, sans cause ? Vous comprenez tout ce que je voudrais dire, vous comprenez ma situation.
A ostatně — co dnes večer nemohu říci, řeknu zítra nebo v nejbližších dnech, neboť myslím stále totéž.
D’ailleurs ce que je ne puis dire ce soir, je le dirai demain ou un de ces jours, car je pense toujours la même chose.
Poznámky
Pozn. překl.: „Les prêtres“ — klerikální síť rodiny Antonelliů. Pietrův strýc byl kardinál Giacomo Antonelli (1806–1876), vatikánský státní sekretář za Pia IX. — jeden z nejmocnějších mužů katolické církve. ↩