Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle, 21. května 1876 – Pondělí, 22. května 1876

Od neděle 21. května 1876 do neděle 28. května 1876. Jeden den v Janově, hôtel de Londres, pak Nice.
Amans ita ut fax, agitando ardescit magis
Publius Syrus
V neděli ráno — spíše v poledne — jsem se probudila a hned jsem začala myslet na to, co bylo předevčírem, a na Antonelliho.
Kolem druhé hodiny jsme šly na návštěvu k Mme di Clavesana, kterou stále bolí noha, ale která byla roztomilá stejně jako ve vlaku. Její manžel a dcera odešli ven.
Ach! Od tří do sedmi jsem se strašně nudila. Hrozně mi chyběl deník. Celý roj myšlenek, které dnes nedokáži zachytit, se mi tehdy hrnul do hlavy. Byla jsem šťastná, pochybovala jsem, bála se, váhala.
Dosud mi nepřišlo na mysl, že by mě naše falešné postavení mohlo trápit víc než jako chvilkový nepříjemný pocit. Ale proč to musí být zrovna muž tak závislý a tak nešťastný! Pravda přece je, že mi nic nepřináší štěstí!
Udělala jsem chybu, že jsem Antonelliho vůbec poslouchala, a ještě větší, že jsem ho přijala!
— Sám toho ani nedokážete ocenit, řekla jsem mu — byl byste spokojenější, kdybych vás nechala čekat na polibek tři měsíce!
Vím, že je to pravda, jenže nechat čekat dokážu jen člověka, který mi je lhostejný. Jsem příliš netrpělivá.
Pomyslete jen! A to by ještě nic nebylo, nebýt těch dvou bratrů, kteří jsou k němu tak nepřátelští za maskou přátelství! Čeho se nechytí, aby mu překazili plány a...
Ach, Bože! Musí mě skutečně všechno minout!
Čtyři hodiny jsem si kousala nehty, chodila po pokoji, chvíli se usmívala, chvíli byla na pokraji pláče.
V sedm hodin jsme si sedly ke stolu se všemi ostatními, naproti tmavovlasé dámě ve smutku, s důstojným vzezřením. Právě v tu chvíli přišel M. di Clavesana s velkým halasem zdvořilostí, usadil se a hned nás představil oné vznešené dámě, markýze C[lentilo]. Je to dáma, která po manželově smrti propustila veškeré služebnictvo a svůj nádherný palác přenechala nájemníkům, načež se přestěhovala do hotelu. To nám Clavesana řekl až později.
Navrhne procházku po městě a pak návštěvu Politeamy, rozkošného letního divadla celého ze železa. Souhlasily jsme. Říkal nám jména všech paláců. Nikdy jsem nic tak velkolepého a tak nádherného neviděla. Římské paláce jsou proti zdejším pouhopouhé domy. O ostatních městech ani nemluvím. Nikdy jsem neviděla nic srovnatelného s těmito branami, vysokými jako dvoupatrové domy, otvírajícími se do závratných atrií plných nádherných schodišť, teras, sloupů, visutých zahrad, to vše se rýsující na pozadí nebe jako cosi nadlidského, fantastického. A to vše z mramoru. Samotné vestibuly stojí za celé paláce a co do výšky a teras, jež je spojují vzájemně nebo se zahradami jako ze sna, to nelze ani domyslet, ani přirovnat k čemukoli na světě. Chudák Pietro!
V divadle nás čekala ošklivá opera a pěkný balet, načež nás Clavesana zavedl do nejkrásnější kavárny v Janově, zřízené v přízemí paláce. To není kavárna, to je královský příbytek. U sousedního stolu seděl kníže Andrea Doria. V Janově je hromada Doriů.
Ten kníže nestál ani za francouzského ševce. Není to k vzteku, vidět tolik nádhery v tak nízkých rukou!
Vrátila jsem se celá bez sebe z toho, co jsem viděla, a prohlásila jsem tetě, že chci palác, a že Antonelliho si vezmu jen pod podmínkou, že mi postaví palác na Piazza del Popolo, v polokruhu naproti monumentálním terasám Pincia.
Nedokázala jsem se uklidnit až do druhé hodiny v noci a pořád přemýšlela, jak ten palác na onom místě získat.
Ach, proč jsem to vše musela vidět!
Máma mi telegraficky odpovídá, že Dina má římskou horečku a že je velmi nemocná.
Druhý den, tj. dnes ve dvě hodiny, jsem v Nice a velmi znepokojená tím, že na nádraží není nikdo.
Victor a Prater mě potkají u brány; měla jsem velký strach vejít dovnitř, a tak jsem čekala na mámu v zahradě — přišla s Walitským, Collignonem a dědečkem a ujistila mě, že nákazy se bát nemusím.
Ještě v zahradě mi kladli tisíce otázek, na které jsem jak uměla odpovídala. Pak jsme šli za Dinou, která, vědoma si mých strachů, byla moc ráda, že mě vidí — ostatně ví, že ji mám ráda, rozumím jí a lituji ji.
Ach, drahý strýčku Georgi, to je vaše dílo! Žena nepřijde o jméno, aniž by to pocítila.
Ubohá dívka už měsíce slábla; v den mého odjezdu do Říma vypadala opravdu nemocně a vrátivši se z nádraží, ulehla, aby už nevstala. To jsou následky tolika žalů a ponížení. Vychována mnou a ve stejných názorech jako já, touží po tomtéž co já — a nemá nic! Ani krásu ne. Jen samé trápení. Ne z naší strany — Bůh chraň takové nečestné pomyšlení — ale ze strany jejího hanebného otce!
Dlouho vydržela, ale teď je to žalostný pohled.
A jak zlá dovedu být! Zatímco jsem ji litovala, říkala jsem si, že po její smrti by mi její pokoj mohl sloužit jako knihovna! To je hrozné — ale ještě hroznější by bylo si to myslet a neříci to.
Vím, že nikdo tuto upřímnost neocení; mohla jsem mlčet, ale citliví lidé mě neodsoudí, tím spíš, že já sama sebe odsuzuji a jsem sama sobě odporná dřív než kdokoli jiný.
Klábosila jsem, smála se, vyprávěla — a ubohé děvče jako by ožilo. Walitský mě chtěl přinutit k mlčení.
— Proboha, nechte mě v klidu, ať ji trochu proberu! Umírá se jen z nudy — a ona se nudí!
Dala se do smíchu. Mluvily jsme jen o Pietrovi.
Jsem smutná tady v Nice; když jsem sem přijela, měla jsem jen jednu myšlenku: dostat dopis.
— Pište mi, říkala jsem mu na nádraží — kdybyste otálel dva dny, začala bych pochybovat o všem a byla bych velmi znepokojená.
Když se ptal, zda jedu přímo do Nice, řekla jsem mu, že se zastavím v Janově — a v tom případě jsem slíbila, že mu zatelegrafuji.
Na to jsem zapomněla — a passionistický rektor ten telegram vyprovokoval. Pietro si tedy myslí, že jsem v Janově, a nenapíše mi, dokud nedostane květ oznamující můj příjezd do Nice. Pošlu ho zítra.

Poznámky

Pozn. překl.: Latinsky, Publius Syrus: „Milenec je jako pochodeň — čím více se jím třepe, tím jasněji hoří." Motto celého týdne zápisků. ↩
Pozn. překl.: Politeama Genovese, janovské letní divadlo ze 70. let 19. stol., postavené z litého železa v módním stylu tehdejší doby. ↩
Pozn. překl.: „Atriums abracadabrants" — Marie užívá tehdy nedávno vzniklý novotvar abracadabrant (ohromující, neobyčejný), ražený kolem 50. let 19. stol. ↩
Pozn. překl.: Pincio — návrší nad Piazza del Popolo v Římě, na vrcholu s veřejnými zahradami vily Borghese a spojené s náměstím velkolepou zatáčející se rampou a terasami. ↩
Pozn. překl.: Římská horečka — malárie endemická v Římě a Pontínských bažinách; v 19. stol. vážná, často smrtelná nemoc. ↩
Pozn. překl.: Odkaz na vtipnou historku z předchozích zápisků, kdy Marie poslala fiktivní telegram jménem passionistického rektora kláštera San Giovanni e Paolo v Římě. ↩