Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa, 17. května 1876

O včerejšku jsem toho ještě hodně chtěla říci, ale vše to ustupuje před tímto večerem. Stále jsem ještě celá rozechvělá.
Do jedenácté jsme měli Papparigopoulose a Simonettiho; jakmile odešli, Potechine zůstal, aby Pietro* ještě zůstal také. Ihned — bez toho abychom to dávali najevo — jsme vyšli do předsíně a odtud na podestu, jež je jako malý oválný salon. Tuto konverzaci vylíčit je věcí nemožnou. Desetkrát mě vzal do náruče — silou. Konečně jsem mu vysvětlila všechny své skrupule, všechny pochybnosti, vše.
Co se týče toho, co jsem řekla o polibku, zasmál se tomu nahlas. Ale pokračoval v tom, že mě miluje — a já ho ubezpečila, že je to zbytečné, neboť moji rodiče by nikdy nesouhlasili.
„Měli by pravdu," řekl zasněně, „nejsem k tomu, abych byl něčí štěstí. Říkal jsem to matce, mluvil jsem o vás — řekl jsem: ona je tak zbožná a dobrá, a já nevěřím v nic a jsem jen ubožák! Hleďte — strávil jsem sedmnáct dní v klášteře, modlil jsem se, rozjímal jsem — a nevěřím v Boha! Náboženství pro mě neexistuje, v nic nevěřím!"
Dívala jsem se na něj s velkýma vyděšenýma očima.
„Je třeba věřit," pravila jsem, kladouc mu ruce na ramena, „je třeba se napravit, je třeba být dobrý."
„To je nemožné — a takový, jaký jsem, mě nemůže nikdo milovat, viďte?"
„Hm!"
„Jsem velmi nešťasten — nikdy si neuděláte představu o mé situaci. Navenek vycházím dobře se svými, ale je to jen navenek — a všechny je nenávidím! Otce, bratry, dokonce i matku! Jsem nešťasten — a zeptáte-li se mě proč, nevím. Och, kněží," vykřikl, svíraje pěst a zuby a zdvihaje k nebi tvář znetvořenou nenávistí, „kněží! Kdybyste věděli, co to je!!" Trvalo pět minut, než se uklidnil.
„Přesto vás miluji," pokračoval, „a jen vás. Když jsem s vámi, jsem šťasten; kdybych mohl zůstat několik dní po vašem boku, miloval bych život... Ale ne — jsem unaven vším, nechci nic — odeberu se do toho kláštera a strávím tam svůj život."
„To je to nejlepší, co můžete udělat. Ale víte, že jsem nikdy neviděla tolik drzosti?"
„Jak to?"
„Jak to? Mluvíte mi o lásce, ptáte se mě, zda vás miluji — a říkáte, že se nikdy neoženíte! Počkejte — situace je pozoruhodná a výjimečná; chtěla jsem se rozčílit, směji se — potom bych snad plakala ponížením — ale v tuto chvíli mě to baví! Vidíte: nemůžeme si rozumět — vy berete jako nic to, co já pokládám za vážnou událost. Těžko to říci, ale když už jsem u toho..."
„Nuže?"
„Je to těžké... poslyšte — řeknu vám to, co nevíte. Rty mladé dívky jsou věcí posvátnou — a já jsem vás políbila na ústa!"
„Kdy?"
„Řekla jsem vám, že vás miluji!"
„Kdy?!"
„Dobře víte."
„Ano — večer mimochodem, po dvouhodinové diskusi."
„To je vedlejší."
„Je to pravda! Miluji vás, miluji vás tak velmi!"
„Důkaz!"
„Mluvte."
„Přijeďte do Nizzy."
„Tím mě přivádíte k šílenství! Dobře víte, že nemohu!"
„Proč?"
„Protože mi otec nechce dát peníze, protože otec nechce, abych jel do Nizzy."
„Chápu — ale řeknete-li mu, proč jedete..."
„Nebude chtít."
„Nemluvil jste s ním."
„Ne — ale mluvil jsem s matkou, a ta mi nevěří. Jsou tak zvyklí na mé špatné chování, že mi již nevěří!"
„Je třeba se napravit — je třeba přijet do Nizzy."
To se zdálo nemožné. Byla jsem hloupá a dětinská. A především — především otupělá těmi příběhy o vycházení do společnosti.
„Ale jestliže budu odmítnut, jak říkáte..."
„Neřekla jsem: odmítnut mnou."
„To by bylo příliš," řekl, dívaje se mi zblízka do očí, „to by byl sen."
„Ale krásný sen, viďte?"
„Ó ano!"
„Tedy požádáte otce..."
„Nebude chtít."
„Zná mě?"
„Ano — nechce, abych se ženil."
„Ví o tom?"
„Ne — říkám, že pro takové věci je třeba dát promluvit zpovědníkovi; vy to vše nevíte..."
„Tedy učiňte tak."
„Říkáte mi to?"
„Ano. Chápete — nezáleží mi na vás, ale chci dopřát toto malé uspokojení svému uraženému sebevědomí."
„Hle, jaká jste!"
„Bože můj, ano."
„Řekl jsem vám i na Kapitolu, jaký jsem — mluvil jsem vážně. Jsem nešťastník a prokletý v tomto světě."
„Opravdu vás lituji."
„Děkuji."
„Nemáte nic svého?"
„Nic."
„Ale jednou něco mít budete?"
„Ano — po otcově smrti budu mít něco jako dvanáct tisíc franků ročně."
„Ale to není nic!"
„Nu — dobře vím."
„Váš otec tedy není bohatý?"
„Má snad sedmdesát tisíc franků ročně."
„Jak vás lituji, pane! Víte, že já budu mít padesát tisíc franků ročně a pokládám se za chudou! Máte pravdu — nevezmu vás si; jste příliš chudý. To je škoda."
„Vím dobře, že jsem nešťastník, a že... poslyšte: kdybych kdy udělal bláznovinu a oženil se, bude to s osobou chudší než já."
„Hleďte — dvě pěkné ubohosti pohromadě!" vykřikla jsem; pak, mírněji: „Bezpochyby chybuji, že si na vás zakládám takový rozmar — ale mám ho. Napravím vás a přiměji vás milovat život — chcete?"
„Jsem příliš velký nešťastník na to, abych měl v tomto světě štěstí."
„Jaký nápad. Ale ujišťuji vás, pane, že tato konverzace je pozoruhodná. Zapíši ji do svého deníku."
„A co o mně řeknete?"
„Řeknu, že jste buď nejhanebněší darebák na světě, nebo nešťastník!"
„Řekněte — nešťastník!"
„Ano — abych pohladila své sebevědomí. Tedy věříte, že to vše je nic. Říkám vám, že vás miluji, nechám se obejmout kolem pasu, líbat ruce, tisknout nohu — a vy myslíte, že je to velmi prosté, velmi přirozené!!"
„Ale ano."
„Ah, pane!"
Nelze ani poněkud sledovat tyto stovky zbytečných a podivuhodných vět. Řeknu jen, že mi ještě jednou opakoval, že mě miluje a že je nešťasten — tak jemným hlasem a s tak prosebníma očima, že jsem se sama přiblížila, a my jsme se jako dobří přátelé rozmlouvali dosti dlouho o spoustě věcí. A já ho ujišťovala, že je Bůh na nebi a štěstí na zemi, a chtěla jsem, aby věřil v Boha a viděl ho mýma očima a modlil se k němu mým hlasem.
„Tedy," pravila jsem, vzdalujíc se, „je konec — sbohem. Chybila jsem, že jsem nechala věci jít svou cestou — měla jsem vidět, jaký jste."
„Miluji vás!"
„Milujete mě, a vy... Ah! Hleďte — až budu sama, budu plakat zlostí a ponížením, ale v tuto chvíli mohu o tom vše mluvit a dokonce se tomu smát."
„Miluji vás — a nechci vás učinit nešťastnou. Se mnou byste neměla štěstí ani klid."
„Nerozumíte mi, pane. Odmítám vás předem."
„Ale ano — a říkám vám, že jsem nešťasten!"
„A věřím vám," pravila jsem, berouc ho za obě ruce, „a lituji vás."
„To je pro mě již mnoho — děkuji vám."
„Tedy — sbohem. Odjíždím, provdám se v Rusku a přijdu vás navštívit v klášteře."
„Ano — a tehdy se vám budu dvořit."
„Hleďte, jaký jste! A přitom — daleka toho, abych vás vyháněla — volám vás; mám pro vás slabost, a přiznávám se k ní ke svému zahanbení."
„To není možné!"
„Ale ano."
„Milujete mě?"
„Nu — bezpochyby."
„Milujete mě?" opakoval ještě jednou, přitahuje mě k sobě a mluvě tak zblízka, že jeho rty — pohybující se, aby ta slova vyslovily — se lehce dotýkaly mé tváře... pravé!
„A vy?"
„Ano!"
„Ah!" řekla jsem — zpola se smějíc, zpola plačíc, „a já odjíždím a za dva dny na to nebudete myslet!"
„Nu — je to pravda! Když vás vidím, miluji vás jako blázen, a když vás nevidím, zapomínám!"
„To znamená, že nemilujete."
„Miluji!"
„To není pravá láska."
„Je to největší v mém životě! Milujete mě?"
„Ale ano!"
Podivuhodná věc — nepociťovala jsem ani strach ani stud.
„Nemiluji vás," pravila jsem, „to nestojí za to!"
„Nikdy mě milovat nebudete?"
„Ano — až budete volný."
„Až budu mrtev."
„Nyní nemohu — neboť vás lituji a pohrdám vámi. Řekli by vám, abyste mě nemiloval — a vy byste poslechl!"
„Je to pravda."
„To je hrůzné!"
„Miluji vás," řekl po sté v pořadí, tiskna mě do náruče — a já mu to dovolila, celá uchvácena a mimo sebe, opírajíc se o jeho hruď, nedýchajíc a nepromluvíc slova, zatímco jeho rty byly přilepeny na mé tváři.
Nevím, jak dlouho to trvalo — dlouho, myslím, ale nikdy dost. Cítila jsem, jak celý se třese, a neodvažovala jsem se pohnout ani pronést slova, abych neporušila to kouzlo. Byla jsem — říkám vám — vytržena a šťastna jako nikdy, když tento člověk — Ježíši, smiluj se nade mnou — mě přitáhl ještě blíže a já jsem pocítila jeho ruku klouzat podél mých šatů takovým způsobem, že jsem couvla jako zasažena bleskem. Všechna krev se mi stáhla z tváře — musela jsem být velmi bledá, neboť vypadal vyděšeně.
Nebylo třeba zapomínat, že mám co do činění s Italem, ba přímo Římanem, a že muži tohoto plemene necouvnou před ničím — jejich rty jsou připraveny pro polibky, jako jejich nůž pro rány.
„Ach!" vykřikla jsem teprve po chvíli, zakrývajíc si obličej rukama, plná hrůzy, studu a zlosti — a couvla jsem až k oknu.
„Také potřebuji čerstvý vzduch," řekl, přibližuje se.
„Ach!" opakovala jsem ještě s rukama stále na obličeji, „ach!"
Byla jsem bez sebe studem a žalem.
„Nu," řekl vyděšeně, „sundejte si ruce z obličeje. Jak jste hezká — ne, teď jste ošklivá, celá rudá," říkal trhavě.
Gestem jsem ho odháněla, aniž bych odkryla obličej.
„Nu," řekl stále více zmaten, „nu — co se děje, proč neodpovídáte? Och, prosím vás — jedno slovo! Marie, Marie, odpovězte ze soucitu! Smilujte se nade mnou!"
„Bože můj," šeptala jsem, projíždějíc si rukama vlasy a dívajíc se na zem, stále ještě celá zmatená.
„Zpátky!" vykřikla jsem, neboť chtěl vzít mě za ruku. „Zpátky!" opakovala jsem, couvajíc a dívajíc se na něj s odporem, hněvem, bolestí a úžasem.
„Odpusťte mi! Jsem šílenec — není to moje vina; jsou chvíle, kdy člověk není sebou. Miluji vás — ta láska mě dělá šíleným! Odpuštění, odpuštění!" říkal mimo sebe.
„Ne," pravila jsem tiše, ještě nepřišlá k sobě, „ne — dost." A znovu jsem si zakryla obličej rukama na několik okamžiků, po nichž on nabyl zase klidu a tázal se mě, co mi je — jako onoho večera polibku na hlavu ve Valle.
Nevím, co říkám — a vrátila jsem se do salonu s klidnou tváří, říkajíc rusky, že mi mnich svěřil velmi zajímavé věci, jež Potechinovi a tetě vyprávím zítra. Pak jsem se smála a mluvila o Lvovi, Tygrovi, Divochovi a Mnichovi. Tak nazývám Paula Antonelliho, Torloniho, Dominiqua Antonelliho a Petra*.
Přezdívka Petra je jasná; Dominique-Mnich je docela malý, tučný, přehnaně klerikální muž a velký lovec jako Nimrod, nikdy nevycházející ze svého statku. Pokud jde o Paula — je to lev černých salonů, a protože Torlonia je jeho přítelem, nemohla jsem ho nazvat jinak než Tygrem.
Potechine odchází a pět minut poté Antonelli. Sotva jsem mu popřála dobrou noc a vrhla jsem se malým tajným schodištěm. Za vteřinu se on objevoval na schodišti a já pootevírala malé dveře.
„Hle," pravila jsem, celá roztřesena a opírajíc se o ty dveře.
Přiblížil se a vzal mě za ruce.
„Přišla jsem," pravila jsem, chvějíc se čím dál tím více, „říci vám sbohem."
„Ne — ne sbohem!"
„Ano, ano, pane — sbohem. Milovala jsem vás až do dnešního večera."
„To není možné!"
„Je to tak — ale nyní," pokračovala jsem, slábnouc, „nyní vámi pohrdám. Ah! Tím hůř — řekla jsem to; milovala jsem vás. Chybila jsem — vím."
„Ale—" začal.
„Sbohem."
„Tedy zítra do Tivoli na koni nejedete."
„Ne."
Nikdy jsem ho nemilovala — vše to bylo dílem romantické obrazotvornosti hledající romány.
Ten špinavý malý opilec si snad myslel, že s ním mohu klopýtnout. Fuj! Hrůza.
„A není to únava, která vás od toho odrazuje."
„Ne — únava je jen záminkou. Nechci vás již vidět."
„Chcete, abych již nepřicházel?" zeptal se příkře.
„Ano," pravila jsem živě — ale zesláblá tím úsilím, opřela jsem se o zeď, šepčíc: „ne." „Nechci vás již vidět," pokračovala jsem po novém úsilí, „musíme si říci sbohem — proto jsem tu."
„Ale ne!" vykřikl. „Co to říkáte!"
„To, co říkám — nic jiného. Dělá mi to velkou bolest," pravila jsem, polykajíc příval slz a vydávajíc vzdech, jenž mi uškodil více než nářek.
Žádný příval slz nebyl. Paní z Monsoreau! Dumas!
Chtěla jsem ho přilákat k sobě, vzít jeho hlavu do rukou a políbit ho na ústa podruhé a naposledy. Byla jsem bez sebe — ale teta věděla, že jsem tu; upozornila jsem ji; mohla otevřít dveře nahoře — a nechtěla jsem, aby věděla cokoli.
„To není možné," říkal Antonelli, drže mě za ruce.
„Je to velmi možné — sami uvidíte. Nevím, jak to, že jsem vás neshodila po schodišti střemhlav!"
„Někdo," řekl. Skutečně bylo slyšet kroky vrátného. „Na shledanou."
„Počkejte chvíli," pravila jsem. „Pojďte sem." A pohlédla jsem mu do tváře takovým způsobem, že nenalezl nic k říkání a políbil mi ruce.
„Marie!" volala teta shora. „Marie!"
Gestem jsem vyjádřila netrpělivost a Antonelli zneklidnění.
„Na shledanou."
Nic jsem neodpověděla a rychle vyběhla schodiště.
„Kde jsi?" ozvala se teta.
„Byla jsem dole s Antonellim."
„A proč?"
„Abychom si promluvili."
„Vyprávěj."
Sedla jsem si a vyprávěla jí hromadu nesmyslů ke smíchu — takzvaná mnichovská svěření.
Pak jsem se zamkla a vrhla na kanapé, křičíc: „Ježíši, Pane, smilujte se nade mnou!" Vzlykala jsem deset minut a umyla si oči — celé suché. Nenašla jsem ani slzu.
„Říkala jste mi, abych promluvil s otcem a přijel do Nizzy?" pravil Antonelli na schodišti okamžik před odchodem.
„Ano."
„Učiním tak a přijedu do Nizzy — za každou cenu."
„Jednou jste to již slíbil!"
„Přísahám vám!" — a odešel.
Skončila jsem psát — je pět hodin, svítá.

Poznámky

Pozn. překl.: Franc. par saccades = v záškubech, přerývaně, trhavě. ↩