Úterý, 16. května 1876

V poledne jsem stále ještě nechtěla vstávat. Šťastna jsem jen, když spím; probudit se znamená vidět svůj smutný stav a mučit se, protože Pietro* již nestačí k tomu, aby mi ho pomohl zapomenout. Dokud je tu, jde to ještě jakž takž — ale ne, i on je nešťasten. Vidíte — dvě ubohosti pohromadě!
Luisetta znovu mluvila o San Zucchinim a Katorbinsky se ptal na zprávy o mnichovi a v jakém klášteře byl zavřen; když jsem mu řekla, že v San Giovanni e Paolo, zvolal, že ho velmi dobře zná, a podal mi přesné podrobnosti o klášteře — takže na Pinciu jsem je zopakovala Pietrovi, jenž byl velmi překvapen.
Je hezky, jsem smutná, chci vycházet do společnosti. Obávám se, aby tuto touhu někdo nevzal za prázdný cit a za přání tančit. Kdybyste věděli, co trpím, slitovali byste se nade mnou. Mluvím-li, směji-li se, zpívám-li, je to proto, abych se omámila, abych zapomněla. Čtu Dumase a kouřím za sebou dvacet cigaret, pak vstávám celá otupělá a tupá — tehdy netrpím. Ale to je dobré jen před procházkou, neboť po večeři již nekouřím, abych nevoněla tabákem, a myji se mýdlem. Jaké dojemné podrobnosti!
Ach! Ráda bych vás viděla na mém místě... Ne, ne — nejsem dost krutá, abych tolik slz přála komukoli. Myšlenka na naše ubohé postavení mě neopouští ani na okamžik a desetkrát dnes na Pinciu, v hovoru se Simonettim nebo s Pietrem a při veškerém smíchu, jsem se cítila připravena plakat ze všech sil.
Pietro mi ukázal mou fotografii namalovanou na skle jeho bratrem Paulem — tím hmyzem, jejž bych chtěla rozdrtit.
Řecký ministr přišel, ale jako vždy nás nezastihl.
Teta nechápe mé trápení; myslí si, že do mě jsou všichni zamilováni a že stačí mít kolem sebe několik pánů pro veškerou společnost. Nač je dobré být hezká, vzdělaná, zdravá! Když se s nikým nevídáme! A přitom si mě lidé všímají a dívají se na mě a diví se, proč nikam nechodíme, a hledají klíč k hádance, a domýšlí se, a klevetí!
Bože, z toho se zbláznit. Milosrdenství.
Žádná možnost říci si dvě slova mezi čtyřma očima! Teta a Potechine nám sice dávali dost volnosti, ale to nestačí.
Jeden sen, který jsem měla tuto noc, mi bezpečně oznamuje, že mě Antonelli podváděl, zatímco jsem spala a snila. Je velmi překvapen, když mu říkám, že vím, co dělal po odchodu od nás včera.
„Především," řekl, „odešel jsem od vás zuřivý."
To vím — prosil mě, abych na koncert nešla, mysleje, že kdyby teta šla sama, zůstaneme spolu. Není třeba říkat, že to byla bláznovina.
Včera tedy, vyjda od nás, šel k panu de Noailles a — převlékaje traviatu tohoto pána za muže — vydali se procházet městem a hodovat.
Můj sen mi neodhalil žádné podrobnosti, ale bezpečně mi řekl, že v té věci figurovala kokota.
Je to opravdu zvláštní: s Antonellim mluvím o všem, jako by mluvil se starou abatyší tetou.
Vypravuje, že ho již chtěli zavřít do jezuitského kláštera v Monaku roku 1871, ale protože tehdy neměl dluhy, nenechal si to líbit, a monsignor Curci si ho nedostal, aby ho napravil a dal mu dobré zásady, jak to hraběti Louisovi sliboval.

Poznámky

Pozn. překl.: Traviata — vydržovaná žena, milenka (od Verdiho opery La Traviata = zhýralá žena); zde slangově.
Pozn. překl.: Franc. faire bombance = hodovat, veselit se, popíjet (hovorový výraz s přídechem nezřízenosti).
Pozn. překl.: Cocotte — lehká dívka, vydržovaná žena (franc. slang, poněkud hrubší než traviata).
Pozn. překl.: Franc. vieille abbesse de tante — ironický výraz: stará abatyše jako teta, tj. osoba, jež všechno slyšela a nic ji nepřekvapí; typ světské, zkušené ženy v náboženském hávu.
Pozn. překl.: Jezuitský klášter sloužil jako místo pro „nápravu" rozmařilých mladých šlechticů; bez dluhů nad ním rodina neměla páku nátlaku.