Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí, 15. května 1876

Hned jdu do Katorbinskiho ateliéru; přišel včera a dohodli jsme se, že budeme pracovat dnes, zítra a pozítří a dokončíme ženu na oranžovém pozadí. Ale jsem velmi špatné nálady. Vyčítám si své nedůstojné chování a trápím se tím, abych si představila, jak si počíná Metcherská a ostatní vůbec... Eh, má drahá, dělala jsi velmi dobře a vše šlo velmi dobře, dokud ten člověk neodbočoval a neměl za patami stádo kněží a mnichů. Konečně! Vidím, kde je chyba. Zde je. Při návratu z Neapole a po jeho odchodu z kláštera jsem neměla vyjít na chodbu — a vše by šlo tak nějak, protože před klášterem jsem vždy odpovídala: „Ne, nemiluji vás," smála jsem se a nic jsem neslibovala. Je to opravdu jistá útěcha — pochopit, jak na tom člověk je. Hle tedy můj přestupek. To je sice dobré, ale vůbec ho to neospravedlňuje a nijak nevylepšuje můj stav, a tedy ani náladu.
Práce dělá dobře. Malovala jsem až do pěti hodin a přitom vypravovala Luisettě příběhy o světci, jemuž jsem se divila, že ho nezná: San Zucchini. Toto jméno má v sobě cosi magického, neboť se dívka dala do smíchu a nepřestávala ho opakovat. V šest hodin jedeme na Corso, neboť o Pinciu se nemůže být řeč — leje jako z konve. Na Corsu narazíme na Antonelliho několikrát a já — po několika minutách váhání — nechám zastavit a ptám se, zda chce přijít k nám na večeři.
„Ale jak mám dát vědět matce?" ptal se nerozhodně.
„Jestliže nevíte jak, nepřicházejte," pravila jsem, sotva potlačujíc pohrdání nebo spíše lítost, jíž ve mně vzbuzoval.
„To ne," řekl, „napíši jako posledně."
A odvezeme ho s sebou.
„Viděla jste ženu se třema nohama?" ptá se Antonelli.
„Ne."
„Pojďme se na ni podívat."
„Pojďme."
Je to opravdu jeden z nejpodivuhodnějších jevů, ta žena — nebo spíše dvě ženy až po pás a jeden trup a jedna hlava. Je celá přikryta přehozem jako kus nábytku. Lékař z Antonelliho přátel ji viděl celou nahou.
Rád by narazil na mou nohu, ale já to nechci, neboť dnes nejsem otupělá jako včera.
Dnes večer máme jít na večírek pořádaný římskou hudební společností pod předsednictvím prince Altieri: (noir comme on sait) — v sále Palazzo Doria na Piazza Navona. Zpívá se Händelův Mesiáš pod vedením slavného Mustaphy, ředitele Sixtinské kaple.
Večeře se skončila v osm hodin a teta jde se oblékat, nechávajíc mě dělat společnost Antonellimu, jenž si jde vzít šálek kávy.
Jakmile jsme byli sami a seděli na kanapé — já na pravém konci a on na levém — začal se na mě dívat a mlčet, pro začátek.
Při té příležitosti si vzpomínám, co mi jednou vyprávěl. Začal jedné dámě líbat ruce; „Proč to děláte," řekla mu, „je to tak hloupé." „Dobře vím," odpověděl, „ale takto se začíná."
Pak se marně pokoušel vzít mě za ruku a začal si naříkat a říkat, že jsem se stala krásnější než dříve a že mě miluje více než kdy dřív.
„Ostatně," řekl, „je to u mě věc zvyku — nyní jsem zvyklý vás vídat a budu nešťasten, až odjedete."
„Poslyšte, pane," pravila jsem zpola se smějíc, „nemohu zabránit, aby si to někdo myslel, ale mohu zakázat, aby mi to říkal — a já vám to zakazuji."
„Ale co je na tom špatného?" začal.
„Je na tom hodně špatného — dost!"
V tu chvíli bylo z předsíně slyšet chřestění plného tácu a znova jsme se ocitli — on na jižním pólu a já na severním pólu kanapé — smějíce se tomu manévru.
„Miluji vás tak velmi," řekl, když sluha vyšel.
„Nemluvme o tom již, prosím vás — měla jsem vám to říct dávno."
„A proč? Když vám říkám, že vás miluji..."
„Taková láska! Odjíždím a vám je to lhostejné!"
„Oh! ne — ale co mohu dělat! Jak chcete, abych znova šel proti své rodině, otci, bratrům!"
„Co to říkáte, pane, a jak je to jít proti rodině?"
„Řeknu vám to — četla jste Goetheho?"
„Ano."
„Tedy si vzpomínáte..."
V tu chvíli měla teta tu nerozvážnost vstoupit a pobízet mě, abych šla se obléct.
„Dobře," pravila jsem, „chcete zůstat, abyste mě viděl v toaletě?"
„S radostí."
Po půl hodině jsem se objevila s tak dlouhou vlečkou, že se ozvalo všeobecné zvolání překvapení a Potechine, jenž přišel za mé nepřítomnosti, zdvihl ruce k nebi.
Má bílá letní pelerína se hodně podobá kněžskému rouchu, a než ji navleču, podávám ji Antonellimu a zpívám mu úryvky z pohřební mše — z čehož zuří. A v devět hodin odjíždíme — já a teta.
Dokonce i předsíň je plná a my se ocitáme dosti trapně, samy, ale pořadatelé spěchají a skvěle nás usazují do druhé řady. Je to dokonce příliš blízko, neboť sbor se skládá ze sto padesáti osob a je doprovázen obrovským orchestrem.
Veškeré obecenstvo je černé a tyto velké dámy jsou oblečeny tak ošklivě ve svých pestrých hadrech, že je to k politování.
Sbor je umístěn na jakémsi balkoně v amfiteátru a ženy tvoří příjemnou směs bílé, růžové a modré.
Je to velmi zvláštní hudba, zkomponovaná roku 1714. Po dvou hodinách, na konci první části, když jsem byla zcela omámena, přišel Simonetti a usadil se poblíž nás.
Veškeré obecenstvo je klerikální, jak jsem již řekla; jsou to tedy pro mě samé neznámé tváře.
Při odchodu sklízím na svém průchodu — jako ostatně vždy — hojné com'è carina! Simonetti nás naloží do vozu a hotovo.
Dnes večer jsem klidnější — jsem skoro zcela klidná, dokonce. Díky Bohu — a díky polibku na pravou ruku. Dřív ji jen letmo hladil, ale dnes večer přitiskl rty tak, jak miluji, a držel je tak dlouho přilepeny na té nestoudné pravé ruce, že jsem ji silou odtáhla, chvějíc se od hlavy k patám — jako Audiffretův strýc ve chvíli, kdy k němu mniši přišli se vyptávat na Emilovu duši.
Chudák Pietro* — z ničeho ho neviním; je to ubohý chlapec, a kdybych měla trpělivost napsat vše, co mi vyprávěl o své rodině a jejich způsobu života, neuvěřili byste mi.
Každou neděli přichází rektor kláštera San Giovanni e Paolo; líbají mu ruku a on káže dvě hodiny. Ale to je ještě ta nejmenší věc.
„Ach! Kdybych se nebál vydědění!" vykřikuje ubohý Pietro* při každém oddechovém znaménku ve svém vyprávění. „Jak bych se dal všemu k čertu! Nemůžete si představit ten život a ta všechna pronásledování!"
Odjíždím ve středu. A jak! Zas odjet a nechat věci ve stejném stavu!! Ne, ne, je třeba se poradit. Ta teta, která vstoupila právě ve chvíli, kdy jsem se chystala... Ah! Bigre!
Bože můj, zařiďte to, prosím vás.

Poznámky

Pozn. překl.: Vymyšlený světec — Marie si dělá legraci ze zbožnosti: „zucchini" je italsky cuketa. ↩
Pozn. překl.: „Černý, jak se ví" — politická narážka: noir označovalo klerikální/papežské kruhy, na rozdíl od bianchi (liberálové, monarchisté). Palazzo Doria patřilo rodině Doria-Pamphilj, jedné z nejváženějších papežských šlechtických rodin. ↩
Pozn. překl.: Domenico Mustafà (1829–1912), ředitel (maestro di cappella) Sixtinské kaple, proslulý kastrato a dirigent. ↩
Pozn. překl.: Italsky „jak je rozkošná!" — kompliment od přihlížejících. ↩
Pozn. překl.: Klášter Santi Giovanni e Paolo al Celio, jezuitský klášter na Coeliu v Římě. ↩
Pozn. překl.: Eufemistické zvolání (franc. bigre = u sta hromů!), vyjadřující rozčilení. ↩