Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota, 13. května 1876

Ukázala jsem tetě Koloseum, okolní ruiny a kostel di San Giovanni in Laterano. Potom jsem šla k Rubinimu a objednala si pár červenozlatých střevíčků, protože ten šikovný pochlebovač rozevřel ústa i oči, když spatřil mou nohu.
Na Borghese málo lidí; na Pinciu potkáváme Plowdena, velmi překvapeného — představuji ho tetě, přijde dnes večer. A hle — Antonelli ve fiakru s Lardereiem, oba ve světlém paletu.
Opravdu ho chce představit? A to docela vážně, protože — opustiv ho — přichází k nám, a když jsem mu říkala, že je nepatřičné procházet se s Lardereiem:
„Přivedu vám ho," řekl.
„Ráda, jestliže soudíte, že je slušný člověk."
„Ah, poslyšte — já vám řekl napřed... no, prostě vše, co jsem řekl, a vy jste mi odpověděla: Ale kdepak, mám ho moc ráda. Je rozkošný a nevadí to."
„Že jsem to říkala!"
„Ano, říkala jste."
„Nikdy!"
„Nu, to je teprve!"
Nikdo neumí dráždit tak jako já. Začala jsem mu říkat, že se chová špatně, že ztratil polovinu své pověsti a že po třech čtyřech procházkách s Lardereiem přijde o i tu druhou. Že se s oním Lardereiem opíjí po hospodách a že si vybral dobře — vždyť jsou si tak podobni povahou i způsobem života.
Mnich* naslouchal a díval se na mě, jako by se tázal, kam tím mířím. Já však dál kupila extravaganci na extravaganci, takže se sama divím, kde jsem jich tolik brala.
Dvakrát nebo třikrát udělal pár kroků, aby přivedl Lardereie, jenž byl hned nablízku; pokaždé jsem ho zadržela spolu s tetou a říkala jsem, že strašně váhám — a to byla pravda.
„Poslyšte," pravila jsem, „představte mi svého drahého Lardereie, ale jen tehdy, zaručíte-li se, že mi nikdy nepromluví, kdykoli bude někdo poblíž."
„Ale jak chcete, abych to zaručoval! Říkal jsem vám, že Larderei nevychází do společnosti, že byl vyloučen ze všech klubů..."
„Vidíte tedy!"
„Ale je to velmi milý chlapec."
„Váš společník!"
Zatímco tato a jiná jednání trvala, hrdina se procházel, chodil sem a tam.
„Belmonte mi včera nabídl, že mi prodá své koně."
„Koně?"
„Koně, ano, ale nechtěl jsem."
„Proč?"
„Protože nemám peníze."
„Jak nešťastné!"
„Máte hodinky?"
„Ne," odpověděl se smíchem mnich, „moje hodinky mají moji přátelé."
„Torlonia?"
„Ano."
„Tu, kterou jste mu dal výměnou za sedlo?"
„Přesně."
„Kolik je hodin?"
„Podívám se na slunce."
„Ale ne, jděte se podívat na hodiny na Pinciu."
„To je příliš daleko pěšky."
„V tom případě nasedněte do vozu."
Otevřel dvířka s úklonou.
„Počkejte," pravila jsem a zadržela ho, „řekněte mi napřed, jste slušný člověk?"
„Ó! Ó!" ozval se teta.
„Ano, madame, záleží mi to vědět."
„Nastupte, nastupte," řekla ona.
A my vyrazili objíždět Pincio stokrát dokola, abychom při každém obratu spatřili Lardereie, jak sedí sám ve fiakru uprostřed prázdného náměstí v nádherném svitu zapadajícího slunce.
Stokrát nechám vyprávění začít znovu — jak Larderei žádal o představení, protože žádal — a když se dotáhne až na konec, zeptám se: „Co? Nebo kdo?" Tak abych se sama popudila.
[Poznámka zpětně:] Vzpomeňte si na obraz — snad leccos vysvětluje.
V sedm hodin jdeme ke Spillmannovi v naději, že potkáme Lardereie, protože jsem velmi rozmrzena tím, co se stalo, a Antonelli mi přináší růže. Potechine a Antonelli strávili večer u nás, téměř po celou dobu byly rozhovory rozděleny — teta s Potechinem, já s Antonellim. Výsledkem je, že jsem tetě nepopřála dobrou noc, když tito dva pánové odešli, a teď sedím zamčená — nebo spíše jsem tetě zamkla její pokoj a ponechala si ložnici se salonem, abych mohla zuřit.
Sotva sama, sedla jsem na kanapé, zavřela oči a začala se ptát sama sebe, co tu napíši — protože nevím nic z toho, co bylo řečeno, protože se neřeklo nic, anebo spíše řeklo se toho příliš. Mé způsoby, má rozumnost, má přetvářka! Foin de pareilles bêtises ! Jsem jen dítě, šestileté dítě. Nic nevím a chovám se prostě; nezastírám ani city ani myšlenky a nemám sílu nic snášet s důstojností — vždyť jsem plakala, a celou dobu, co píši, slyším zvuk, který vydávají mé slzy padající na papír, velké slzy, jež tečou bez obtíží a bez grimasy z mé tváře. Lehla jsem si na záda, abych je zahnala zpátky dovnitř, ale nepomohlo to.
Místo abych říkala, co mě přivádí k pláči, vyprávím, jak pláču. A jak bych mohla říct proč? Nevnímám nic, jak to jen je možné — říkala jsem si s hlavou opřenou o kanapé — jak to jen je možné, že je to tak! Tedy nic nebylo, anebo vše, co bylo, byl jen žert, urážka! A co jsem sama řekla onoho večera — zapomněl na to? Zapomněl!!! Bezpochyby, neboť vedl lhostejný rozhovor proložený slovy pronášenými tak tiše, že jsem je nemohla slyšet, a nakonec zopakoval ještě jednou, že mě miluje jen zblízka a že jsem z ledu a že pojede do Ameriky, a že doufá, že se [Na příč stránky:] „Och, jak jsem nesnesitelná! 1881." do Říma nevracím, protože když mě vidí, miluje mě, ale z dálky zapomíná. Velmi suše jsem ho požádala, aby o tom již nemluvil. Ah! nemohu psát! Samy vidíte, co musím cítit a jak jsem uražena!
Chtěla jsem přestat psát, protože psát nemohu, a přece mi to cosi přikazuje; dokud jsem všechno nevyprávěla, cosi mě trýzní — ale nechť se to cosi nade mnou smiluje! Je mi zima, je mi horko, chvěji se, pláču, chci mluvit o svém hrdém sebevědomí, o urážkách, o hlouposti, a zastavuji se u každého slova.
Zpočátku jsem se mnoho smála a bavila Potechina i tetu komickými polemiky s Antonellim; pak přišlo to jakési důvěrné setkání, při němž jsem se mohla přesvědčit — vlastně ne, nepřesvědčila jsem se o ničem, leda o tom, že mě tento člověk, záměrně nebo náhodou, trýzní.
Ani jedno jasné slovo! Stále vyhýbavé věty o lhostejných věcech, pohledy urážlivé právě svou vášnivostí, pokusy stisknout ruku, dotknout se nohy — jako s první nahodilou ženskou, jako s tou, s tou... nevím s kým!
Hle, hle! Kdybych vycházela do společnosti jako ostatní, měli by ke mně úctu! Bože, Bože, Bože!
A on chodí, jako dnes, na večeře k přátelům, kde vypráví nejrůznější hrůzy, a Řím o tom mluví — tím myslím klevetivý Řím — a hle, skvrna na mé ubohé pověsti! Již několikrát mě přepadla chuť zabít se. Co chcete, abych v tom světě ještě dělala, když vše přede mnou prchá a uráží mě?!
Jak se zachovat? Vyhnat ho, nebo si vysvětlit? Ale vysvětlit co a jak, co říkat, když při sebemenší zmínce z mé strany začne mluvit o mém charakteru nebo o Torloniově kravatě!
Nikdy mi nebylo tak bídně. Neboť dříve to bylo jen v představách, jako s Emilem*, ale zde jsem skutečně a opravdově ponížena.
Ve jménu nebes přečtěte si znovu mé poslední dny v Římě a pohleďte, jak nyní Antonelli vypadá. Já... já nevím, co chci dělat! Chci s ním promluvit a bojím se, abych nespáchala nějakou novou bláznovinu, protože má přímá a upřímná slova nezabírají na toho lstivého, vyhýbavého, nepostižitelného ducha!
Dusím se, přikazuji si klid, s sevřenou hrudí, celá v slzách, s hlavou v ohni, nemám ve dvou pokojích místo, a pláču jako dítě — ach, ne, ale jako žena uražená ve svém hrdém sebevědomí!
Tedy jsem pouliční holka! Podle toho má každý právo přijít mi plivnout do obličeje!
Och, ta obratná metoda! Přichází mi nyní říkat, že jsem z ledu a že chce utéct přede mnou, aby na mě zapomněl. Co mu mohu odpovědět po tom, co jsem tehdy řekla! Není z toho člověk schopen zbláznit se zlostí a studem?!!
Proč trýzní on a ne já? Co to znamená? Jaká je myšlenka tohoto člověka? Proč přichází? Co chce?
Myslím, že se mě dnes večer ptal, zda ho miluji. Neslyšela jsem, nepochopila.
Po mém „ano" a mém polibku — prchá!
Mýlila jsem se a tento deník nemůže nikoho poučit, protože ať kdokoli říká cokoli a ať já říkám cokoli, není jiné bytosti tak slabé a tak mučitelné.
Vida — cítím se lépe. Zítra dostihy, zítra je Antonelli pozván tetou k polednímu. Zítra budu s ním tak, jak je on se mnou — mám-li na to sílu. Bůh mi tu sílu dá, budu ho o to prosit tuto noc nebo toto ráno, neboť jsou skoro tři hodiny.
Dobrá, jsem klidná — nebo spíše schopná uvažovat a psát. Jaký strašný zvyk, nemohu se ho zbavit...
Antonelli má nádherné oči.
Dost! Beru pero a odkládám je stokrát za minutu, to může trvat celou noc. Dost. Pojďme se pomodlit k Bohu a spát — mám to štěstí, že mohu spát.
Antonelli dnes večeřel se Saint-Josephem, de Rosou, baronem Fogliem, Torlonií a Massou. Massa je ten milý Ital, jemuž jsem nacházela hamiltonovské oči, když chodíval k Rumpelmayerovi tehdy, kdy jsem tam chodila také se svými Gráciemi. Říkal, že mě viděl docela malou v Nizze.
Čím více se snažím, tím méně Antonellimu rozumím. Je vyhýbavý nejen v lásce, ale ve všem. Nikdy z něho nedostanete prostou odpověď jako od ostatních.
Zeptejte se ho na tu nejběžnější věc a neodpoví a bude vás hodinu dráždět zadarmo.
Jsem opravdu bláhová, že se trýzním. Ano, v přítomnosti. Ale minulost? Mohu zapomenout? Mohu to přejít mlčením a mohu se nutit k tomu, abych to pokládala za velmi přirozené a správné! Navíc je to moje vina. A proč je to moje vina, pro Boha živého?
Mohla jsem předvídat, že bude tak drzý a tak hanebný!
[Na příč stránky:] Pěstmi?
Vždy sledujte bradu mužů a pečlivě ji studujte. Audiffret má hranatou bradu plnou zlomyslnosti, vůle a síly. Antonelli má bradu dlouhou a zakulacenou, jež — stane-li se z něho kněz — se stane jednou z těch tučných, vyhýbavých a pokryteckých brad, jaké vídáme tak často u katolických kněží.
Hodinu hledám vznešenou větu a rozhodnutí, jimiž bych skončila, a nic nenacházím, protože rozhodnutí jsou hlouposti a závisejí všechna na okolnostech a chvíli. Skončím prostě tím, že se prohlašuji za nezkušenou, slabou a velmi mladou — nebo za to, co je velmi pravděpodobné: velmi zamilovanou. A přece ne, protože dokud byl přímý a upřímný, byla jsem velmi šťastna a nezamilována.
Mám dvě ruce, na jejichž používání jsem zvyklá a jež mi nikdy nechyběly; nepociťuji tedy ani jejich nezbytnost, ani jejich příjemnost. Kdyby mi jednu vzali, pochopila bych všechny služby, které mi prokazovala — a teprve tehdy.
A co kdyby to tak bylo?

Neděle 14. května 1876

Včera, když jsem naříkala, že jsem promeškala příležitost poznat Lardereie, řekl mi Antonelli:
„Je to vaše vina — nechala jste uplynout chvíli, kdy na Pinciu nebyl nikdo."
Jak se po takové větě odhodlat ho poznat?
V poledne je Antonelli u nás; vypadá — nebo mi připadá — celý malátný a nerozhodný, co se mne týče, mluvím málo a jsem velmi ráda, že jdeme obědvat ke Spillmannovi. A Bože, jaké překvapení — Larderei a Massa obědvají u vedlejšího stolu. Larderei je tak krásný. Nevzala jsem nic než šálek vývaru, ale mluvila jsem celou dobu, jak pro tetu a Antonelliho, tak i pro Lardereie, jenž se na mě hodně díval.
Cestou bereme Potechina a jedeme na planinu Torre di Quinto, kde jsou dostihy. Antonelli sedí naproti mně, jsem velmi otupělá, nevím, jak si počínat a co říkat, a nakonec se nechám — nejsprostším způsobem na světě — tisknout nohu. To ještě zbývalo. Ale řekla jsem si toto: ať se stane cokoli, to, co tu dělám, neví nikdo a nezanechá to ni stopu ni škodu; život je tak krátký a tak zřídka krásný, že je třeba brát z něj, co lze. Ostatně jsem nyní otupělá a panuje zde úplné zatmění ducha, rozumu, paměti i hrdosti. V takovém stavu se z ničeho neviním a nic od sebe nežádám.
Prší. Mluví se málo, jenom o špatném počasí.
Tribuny jsou skoro prázdné. Princezna Markéta je ve své lóži, oblečena v bílém — ostatně to je nyní móda. Lardereův žokej padá a Larderei ho běží zdvihnout, následován početným davem a Pietrem*, jenž se k nám vrací podat zprávu o nehodě v okamžiku, kdy vidím Lardereie, jak sám vede svého žokeje za paži. Připadalo mi to tak laskavé, že jsem do něj bez rozumu zamilována. Sám běžel a — opravdu — v tom tak směšném a tak málo koketním žokejském kostýmu je stokrát lepší než oblečený.
Antonelli si stěžoval, že je nemocen; nabízela jsem, abychom ho nechaly odjet, vysadily ho, kde chce, ale zůstal až do konce a šel s námi na Pincio. U Farnesiny se celý Řím shromáždil pěšky i v kočárech, neboť bylo pěkně a všichni, kteří na dostihy nešli ze strachu před deštěm, přišli se podívat na ten ubohý návrat.
Má pravá noha po celou tu dobu podléhala jemnému tlaku a levá spočívala na jeho pravé botě. Neříkalo se nic, ale chvílemi tlak sílil.
Takže vystupujíc z vozu o sedmé večer jsem pocítila chlad v nohách, když mi chyběla ta opora a ta němá pohlazení. Na Corsu byl dav a Bruschetti s pohledy šílence zuřivce snažícího se vypadat důstojně a přísně. Mrzelo mě, že se tak promenujeme s Antonellim — o nás se dost mluví i bez toho. Vyprávěl všechna svá dobrodružství před klášterem a uzavíral tím, že ho klášter za sedmnáct dní napůl otupil, a že kdyby ho tam byli drželi ještě tak dlouho, zůstal by tam navždy.
Torlonia mu přiznal svou lásku k Metcherské, z čehož dovozuji, že Antonelli Torloniovi vyprávěl o své lásce ke mně. Ostatně Torloniem se již nezabývám. Mám Lardereie velmi ráda a Antonelli mě velmi dráždí a ponižuje, tím spíše, že vidím, jak daleko má k tomu, aby jím — postavením i vším ostatním — bylo možné pohrdat. A pak si nesmíme nechat hlavu zalézt do oblak — naskytuje se příležitost, jež může ukončit mé trápení, je tedy třeba ji využít. Ano, využít — jenže to je právě to nemožné. Ostatně tomu vůbec nerozumím, a dráždím se, a trýzním se, a zuřím!
Mou první starostí bylo prohlédnout si nohy: nejsou jako rty a změnily barvu — neboť to byly střevíčky ze žluté kůže.
Jsem otupělá a rozrušená; hledám příležitost, abych vybuchla vůči Antonellimu, řekla mu vše, co mě dlouho dusí, a — podle jeho odpovědi — ho buď vyženu, nebo se mu vrhnu do náruče.
Střevíčky nezachovaly stopy — bylo to jen bláto ze závodiště, celého promočeného deštěm.
Byla jsem dnes večer tak unavena, že... ne, počkejte — opřu se na chvíli o kanapé a budu snít; jen stěží se nutím toto psát.
Tak, jsem připravena. Byla jsem tedy dnes večer tak unavena, že jsem neměla odvahu upravit si vlasy a seděla jsem v salonu s vlasy celými rozpuštěnými po zádech.
O deváté přišel Simonetti s lístky na představení římské hudební společnosti a s komplimenty rytíře Rossiho. Hovořila jsem a připravovala čaj ze všech sil až do půl jedenácté, kdy přišel Antonelli — poprvé, a patrně kvůli letní sezóně, bez fraku.
Simonetti brzy odešel a zůstali jsme tři. Mluvilo se o mém deníku — tedy o otázkách, jimiž se v něm zabývám — a Antonelli mě požádal, abych mu přečetla cosi — již nevím co — o duši nebo o Bohu. Šla jsem tedy do předsíně a klečíc u proslulé bílé krabice začala jsem hledat příslušné místo, zatímco Pietro držel svíčku. Ale jak jsem při hledání narážela na úryvky obecnějšího zájmu, četla jsem je se smíchem a trvalo to skoro půl hodiny; jednu chvíli jsem cítila jeho dech ve vlasech, neboť jsem četla s hlavou skloněnou. A místo abych uprchla, nepohnula jsem se — ani on ne.
Pak se při návratu do salonu dal do vyprávění nejrůznějších anekdot od svých osmnácti let. Jak jako voják zahalený ve velkém plášti chodíval „dělat prépondérance" do spolku ševců. Jednoho večera si všiml krásné ženy a poručil jí, aby tančila jen s ním; ševci se rozběsnili a usmyslili si, že ho druhý den spolu s jeho druhy ztlučou. Druhý den tam nešel a jeho druhové po příchodu byli přepadeni strašlivými ranami od těch okouzlujících ševců, kteří při jejich vstupu porazili lampy.
Bylo by to velmi nechutné, kdyby přitom nechodíval k dceři princezny Bandini a k jiným tohoto druhu.
Chtěla bych tolik psát, ale nikdy bych nedokázala zopakovat tak, jak vyprávěl ten, kdo vyprávěl sám o sobě — ostatně Antonelli vypráví všechny své historky půvabným způsobem.
Při revoluci roku 70 odjel jeho otec s celou rodinou strávit tři měsíce v Monaku a v Nizze, aby nebyl svědkem královských ohavností. Tam začal mistr Pietro opravdu žít, a ačkoli ho zavírali do malého pokoje, objevil jednoho dne — když se bavil bubnováním holí do zdí — tajné dveře, jež ústily do pokoje komorné jeho matky. Domluvil se s dívkou, která mu umožňovala volný odchod. Ale jeho bratři, kteří na něho vždy žárlili a strojili mu léčky, snažili se mu dělat potíže, jimž unikl jen tak, že jim hrozil, že otci prozradí jejich dluhy.
Zpočátku byl velmi klerikální a účastnil se všech manifestací s velkou horlivostí. Jednoho dne klerikálové slavnostně oznámili, že se bude zpívat Te Deum v kostele sv. Jana Lateránského, a liberálové se neopomněli obklíčit kostel, aby je při odchodu vypískali.
Pískali tedy, a jak jeden pán dosti hlasitě pronesl urážku, Antonelli — tehdy devatenáctiletý — k němu přistoupil a dal mu mocnou ránu pěstí. Nastala všeobecná rvačka a mladý kohout byl odnesen do paláce rakouského velvyslanectví, odkud ho s tisíci laskavostmi a ohleduplnostmi propustili zpátky do casa paterna. Otec se rozhněval, a když se Pietro ukázal u kardinála, ten ho pokáral za tento přebytek horlivosti, takže chlapec, sám rozhněvaný, odešel rovnou k pluku — k velikému pohoršení všech.
[Poznámka zpětně:] Při psaní tohoto jsem k chlapci cítila odpor, ale nic jsem neřekla, abych nezničila román.
Otec i všichni otcovi přátelé mu psali dopis za dopisem, aby ho odvrátili od tohoto špatného kroku. On však přesto žil vojenský život, dělal dluhy a spáchal hromadu extravagancií, jež by tu vyprávěny ztratily jak půvab, tak barvu.
Při návratu — přibližně před rokem — šel rovnou za kardinálem, jenž ho přijal velmi dobře, a vše, kromě dluhů, se začínalo vyvíjet příznivě, když ho přemluvili, aby vstoupil do Caccia-Clubu. Nebylo by to nic a kardinál by souhlasil to přejít mlčením, kdyby se noviny lačné skandálu — a snahy podráždit kardinála — toho faktu nezmocnily; ze všech koutů Itálie mu zasílaly novinářské články, v nichž šlo o hraběte Petra Antonelliho, synovce kardinála, jenž vstoupil do Caccia-Clubu, jehož čestným předsedou je princ Umberto.
Vatikán se rozhněval a bratři — Dominique a Paul — přispěchali, aby Pietra* zastrašili a vyprávěli mu, že kardinál zuří; namluvili mu toho tolik, že se chlapec polekal a neodvážil se postavit před hrozného Antonelliho — který ho, jak vidíte, ani nevyhnal, ani neproklel. Od té doby se věci zhoršily a Pietro sám říká, že se ke svému strýci zachoval velmi hloupě.
[Poznámka zpětně:] Protože mi ten člověk nic nebyl, ráda jsem psala slavná jména, vzpomínajíc na paměti, jež jsem četla.
Zbývá mu jen toto smíření, aby byl zcela rozumný, a chce ho naprosto — jenže otec musí přijít s ním a otec se zatím nerozhoduje: „Protože věří, že jsem to vše udělal jen tak! Nevěří mé přeměně."
Otec sepsal závěť, v níž je Pietrův podíl menší než podíl jeho dvou bratrů, a stanovil, že v případě, kdy řečený Pietro* prohospodaří veškerý svůj majetek, jsou bratři povinni ho ubytovat, živit a oblékat. Platí zákon o volné polovině — to jest jedna polovina se neměnně dělí na rovné díly a druhá, volná, může být dána komukoli.
Bratři zdvihli křik, když se dozvěděli, že Louis Antonelli hodlá zaplatit Pietrovy dluhy, a nejstarší přispěchal z Terraciny, aby tomu zabránil — nebo přinejmenším dosáhl od Pietra písemného přiznání [sic], že tato částka bude později odečtena z jeho podílu.
Dali ho tedy do kláštera a sám říká, že prvních pět dní byl velmi nešťasten; pak začal zjišťovat, zda jsou dluhy zaplaceny, ale vždy mu odpovídali, že je třeba ještě počkat. Konečně jednoho krásného dne mu poslali rodinného advokáta, ale ten nebyl v klášteře znám, a proto nemohl vstoupit — tím spíše, že ho bratr vrátný z neznámého důvodu pokládal za zednáře.
Od té doby ho jeho zpovědník trýznil ohledně zednářství a přikazoval mu přiznat, že je zednářem. Zpověď trvala tři dny; kněz chtěl všechny podrobnosti, dokonce i návštěvu u somnambuly, z čehož byl poděšen a prohlašoval, že to byl ďábel.
„Ale otče, jestliže nevěděla nic, tedy ani ďábel nic neví!"
Ačkoli mi ten okouzlující kajícník [sic] vyprávěl o laskavosti a dobrotě mnichů a představeného, díky němuž se platba uskutečnila — vždyť je to vážený stařec, jemuž každý líbá... ruku — ať řekl cokoli, je to hrůzné.
Nyní chce hrabě Louis, aby Pietro do Klubu již nechodil, přičemž zůstane členem. Ostatně ví vše, co se tam děje, a stejně tak kardinál, jenž tam má špiony — takže sebemenší slova pánů liberálů jsou okamžitě známa ve Vatikánu.
„Je nemožné," řekl Pietro*, „abych chodil jak do Klubu, tak do Vatikánu, protože by mě pokládali za špióna... a i bez úmyslu bych mohl opakovat slova strýce v Klubu a slova Klubu u strýce, z čehož by mi vzešly potíže."
Naslouchala jsem tomu veškerému i mnoha dalším úvahám s jistou hrůzou a jistou žárlivostí. Především mě mrazí tato naprostá závislost. Zakázali by mu milovat mě — a on by poslechl: v tom jsem nyní jista. A pak veškerá tato moudrost, všechny tyto tak správné a dalekosáhlé úvahy se mi zdají vyhánět ho ze srdce. Raději bych chtěla rozuzdaného ducha — jen aby mě opravdu miloval. Naslouchala jsem tomu veškerému s živou spokojeností, zkalenou strachem všeho druhu. Nevím proč, ale zdá se mi, že mě již nemiluje; nemluví o tom; ostatně neměl nejmenší příležitost. Jsme stále s tetou. Byla bych nadšena tím, co jsem slyšela, kdyby mi zároveň řekl: „Ano, taková jsem nyní a vše to je pro vás a doufám, že tu změnu oceníte a budete mě milovat, jak já miluji vás."
Ale neměl ani příležitost, ani snad ani přání mi to říci, a já se znepokojuji. Jeho rodina, kněží, mniši mě děsí. Ať mi říkal cokoli o jejich dobrotě, zmocňuje se mě údiv a hrůza při slyšení těchto ohavností a tyranií. Ano, oni mě děsí — a tito dva bratři také. Ale o to nejde: jsem vždy svobodna přijmout nebo odmítnout; co se bouří, je mé hrdé sebevědomí, cit ušlechtilé pýchy, jíž musí každá dobře narozená duše pociťovat!
Čekám a trýzním se! A prosím Boha, aby mě vyvedl z tohoto úskalí. Za tři čtyři dny jedu do Nizzy; myšlenka na nepřítomnost, dříve lhostejná, mě nyní děsí. A jak zůstat a proč zůstat? Není na mně čekat a prosit — fuj! fuj! fuj!
Děkuji Bohu, že mi rozvázal pero; včera bylo utrpením — nemohla jsem se vyjádřit.
Vše, co jsem dnes večer slyšela, a vše, co z toho vyvozuji, a všechny věci z dříve leží těžce na mé hlavě — a pak je tu i prostě lítost, že ho vidím odcházet dnes večer; do zítřka je tak daleko. Sotva sama, sedla jsem celá rozrušena, se znepokojením a podivným smutkem v srdci, s hlavou vztyčenou a rukama visícíma, a pocítila jsem silnou touhu plakat z nejistoty — a snad... z lásky.
Pak, opírající pravý loket o levou ruku a bradu o pravou, se svraštěným obočím a pohrdlivými rty, jsem se začala zamýšlet nad... vším — nad tím, co mi chybí, co mám, a především co nemám. Pak jsem začala psát, ale pocítivši neodolatelnou touhu snít, mírně se omámit, na chvíli jsem přestala a pak se znova pustila do psaní celého toho.
Jdouc do svého kabinetu de toilette učinila jsem objev a spěchám o něm zpravit svůj deník. Objevila jsem jakousi dřevěnou mříž, jež zabraňuje dveřím malého točitého schodiště. Vzala jsem svíčku a — odsunujíc mříž — sestoupila šest schodů a našla ještě malé dveře, jež se otevíraje ukázaly mi první podestu našeho schodiště. Hle volný průchod — tím spíše, že malé schodiště je bezprostředně za dveřmi mého pokoje, ty malé dveře skryté v závěsu z červeného damašku, ubohém zbytku minulé slávy. Nevěděla jsem, k čemu by mi ten průchod mohl sloužit, ale šla jsem vzít tento deník, říkajíc si: nyní stačí, aby Antonelli požádal o tajný rozhovor — a dostane ho! Ale nepožádá o něj, nemá mi co říci a zakázali mu myslet na mě.
Nevadí — v každém případě nejsem rozhněvána, že jsem objevila způsob, jak sama vyjít na schodiště nebo přivést muže do kabinetu, kam ústí malé dveře a točité schodiště — protože si jistě nemyslíte, že zamýšlím nechat ho tajně vystoupit ke mně. Nebojte se, milí tvorové, kteří mě nikdy nebudete číst. Bojíte se? Tím lépe — trocha strachu je třeba k udržení zájmu; ale ujišťuji vás, že se mýlíte. Čím více ujišťuji, tím více pochybujete — to je to, co si přeji.
Ústa, pak noha... postupuji rychle, to je pravda, ale jdu jen tak daleko, jak sama chci jít.
Je zřejmé, že neusnu! Otevírám znovu bílou krabici, abych řekla toto: několikrát za poslední dva dny Antonelli pravil, že příští zimu půjde do společnosti. Půjde do společnosti — jako mladý muž, sám — to je jasné.
V takovém případě — jaký ničemný a ohavný člověk! Modlila jsem se, když mi tato věc přišla na mysl, a vyběhla jsem [sic] svěřit svému jedinému důvěrníkovi tuto urážku spáchanou na mé pýše a mém srdci.
Bože můj, smilujte se nade mnou tentokrát! Necháte mě v tom stavu! Poté, co ze mne vydral přiznání a polibek, ukloní se mi a odejde! Pro Boha, to se musí zařídit jinak!
Dobrá Panno Mario, Matko Pána našeho Ježíše, ochraňujte mě! Jestliže vám zde nekonám delší modlitbu, je to proto, že jsou skoro čtyři hodiny ráno a bojím se onemocnět při tak pozdním bdění.

Poznámky

Pozn. překl.: Archibasilika sv. Jana Lateránského, nejstarší ze čtyř hlavních papežských bazilik v Římě. ↩
Pozn. překl.: Archaický výraz: „Ke všem čertům s takovými hloupostmi!" (franc. foin de = pryč s, ať to čert vezme). ↩
Pozn. překl.: Planina severně od Říma užívaná pro dostihy v 70. letech 19. stol., než byl v roce 1881 otevřen hipodrom Capannelle. ↩
Pozn. překl.: Princezna Markéta Savojská (1851–1926), manželka korunního prince Umberta (pozdější královna italská). Její přítomnost na dostizích potvrzuje, že šlo o vysoce společenskou událost. ↩
Pozn. překl.: „Dělat svévolníka", uplatňovat svou převahu, panošit se (franc. prépondérance = převaha, nadvláda). ↩
Pozn. překl.: Dobytí Říma italskými vojsky dne 20. září 1870, jímž skončila světská moc papeže. Pro rodinu Antonelli, úzce spjatou s papežstvím, šlo o katastrofální událost. ↩
Pozn. překl.: Slavnostní chvalozpěv (lat. Te Deum laudamus = Tebe Bože chválíme), zpívaný při slavnostních příležitostech. ↩
Pozn. překl.: Italsky „otcovský dům" (lat. domus paterna). ↩
Pozn. překl.: Circolo della Caccia (Lovecký klub), založený 1869 v Římě jako exkluzivní šlechtický klub. Členství korunního prince Umberta (pozdějšího krále Umberta I.) z něj činilo politicky citlivé místo — vstoupit do klubu znamenalo de facto uznat italskou monarchii, což bylo pro rodinu Antonelli, věrnou Vatikánu, nepřijatelné. ↩
Pozn. překl.: Italský dědický zákon o quota disponibile (volný podíl): polovina pozůstalosti se rovnoměrně dělí mezi dědice (quota riservata), druhou polovinou může zůstavitel disponovat volně. ↩
Pozn. překl.: Záměrná pauza před slovem „ruku" vytváří v originále dvojsmyslný efekt; Marie si pohrává s tím, co by čtenář mohl doplnit před nevinným zakončením věty. ↩
Pozn. překl.: Toaletní pokoj, šatna (nikoli koupelna v moderním smyslu). ↩
Pozn. překl.: Damašek — luxusní vzorovaná tkanina, užívaná k výzdobě stěn. ↩
Pozn. překl.: Marie oslovuje své budoucí čtenáře s hravým pohrdáním (franc. animaux = zvířata, tvorové), přičemž předstírá, že neexistují. Klasická Mariina hra s metanarativem. ↩