Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek 14. dubna 1876

Viděla jsem Neapol! Je to skutečně nádherné k zalknutí!
Procházeli jsme se čtyři hodiny. Ve chvíli, kdy jsme se chystali domů, potkali nás Altamura a Walitský a řekli, že musíme jít pěšky na Via di Roma neboli Toledo. Je to neapolské Corso a dnes se tam nejezdí v kočárech.
Altamura se rozplýval ve dvornostech, já jsem byla neméně přívětivá.
„Co je tohle za dům?" zeptala jsem se, když jsem zahlédla pěkný rohový dům s balkonem jako pařížský Jockey-Club.
„To je Accademia, klub."
„Jste členem?"
„Nikoli, slečno, tady jsou totiž všichni šlechtici."
Altamura tedy není z velkého kruhu — U sta hromů! — a mne s ním viděli! Najednou jsem se cítila znaveně a musela jsem se hodně ovládat, abych toho bankéřského synka nenechala stát na místě.
Na balkoně seděli jen tři nebo čtyři plobsters, jeden z nich byl celý rozvalený v houpacím křesle — to musel být takový Petruccio.
Poblíž královského paláce přišlo milé setkání. Hrabě Doenhoff — ten ostendský — je tu s princem a princeznou Karlem Pruským. Nechaly jsme zastavit kočár a on k nám přiskočil lehce jako pírko.
[Na příč stránky: Brala jsem Antonelliho za mladého lva! Mohl jím být, ale nebyl.]
Ráda potkávám lidi, kteří mě znali ještě v krátkých sukýnkách — od té doby jsem totiž hodně zkrásněla. Pamatujete si, že se dvořil mámě.
Altamura nás doprovodil domů a poslal nám zmrzlinu a zákusky. Takovou horlivost jsem ještě neviděla. Nemyslete si, že je zamilovaný. Máma k němu byla přívětivá a on to vzal jako skutečnou vděčnost — to je vše. Ostatně ho zamýšlejí pro Dinu. Je snědý, má docela zábavnou vadu řeči, celkem hezký chlapec, jenže vzadu lysý.
Doenhoff strávil večer u nás. Mluvilo se o Julii Vojejkové, Benkendorfové. Vede v Berlíně závratný život, dělá hlouposti, neumí se chovat, postrádá takt i výchovu, je příšerně ošklivá a lidé se jí vysmívají.
Neapol je přinejmenším tak krásná jako Paříž — široké ulice, pěkné domy. Neapol je první město světa, a povím vám proč. Je stejně krásná jako Paříž a navíc má moře, božské hory a podnebí, o němž si člověk jinak nedokáže udělat ani představu.
V Neapoli je vše, vše — jen ne Řím. Teď mám Řím raději, ale to je věc zvyku. Zpočátku jsem Věčné město nenáviděla.
Myslím, že je už zpátky. Rossi se musel informovat v hotelu de la Ville a pak vizitky zanechané u Viscontinich a de Fallouxů musely mít svůj účinek. Je tedy volný nebo brzy bude — pokud mé trýznivé domněnky nejsou podložené, pokud sám dobrovolně neodešel. Co udělá? Přijede do Neapole? Ó ne, tato zbabělá a sprostá bytost!
V Neapoli se člověku nechce jít spát — moře řve, já ho poslouchám a jsem rozzuřená jako ono. Posmíval se mi. To je jisté. Nechala jsem v Římě instrukce: hotelier má všem, kdo by přišli po nás, říct prostě, že jsme Řím opustily, nic víc. Ale kdyby přišel hrabě Antonelli, poví mu, že jsem v Neapoli. Jenže nemá smysl na to myslet. Rezignoval — ta slabá, hanebná bytost. Bože můj, bože můj, nevím co si myslet! Pro milosrdenství nebeské — vyveďte mě z této nejistoty! Půjdu číst.
Je přes jednu. Nic mě tu nezaměstnává, takto žít nemohu.
Je možné, že mě oklamal? Je možné být tak příšerně hanebný? Anebo — je možné být tak zbaběle slabý!
Čekám na něj tady, čekám na něj, protože ho toužím mít u sebe. Bože, jak by byla Neapol krásná, kdybych tu měla koho! Ty nádherné projížďky lodí, na koni, pěší procházky večer!
Cožpak není dost ubohé stále narážet jen na lhostejné lidi nebo na hovada!
Myslela jsem si, že mě miluje, měla jsem k tomu jisté důvody... a hle, dobří lidé!
Pohrdala jsem Bruschettim, urážela ho, zraňovala. Nelituji toho — kdybych měla začít znovu, nedokázala bych jednat jinak. A co mi je platná ta nenáviděná láska! Jeden člověk je nešťastný, to je vše. Marnost, marnost!! Potřebuji, aby mě někdo miloval — a nikdo mě nemiluje!
Chtěla bych milovat a nemám koho milovat!
Asi by byl čas spát. Dočetla jsem fantastický román.
Nic mě tu nezaměstnává, nic nečekám. Žalostný stav.
Jsem opravdu silná žena. Nic na mě nepůsobí a před celým světem jsem veselá, koketní, bláznivá — prostě jako vždy.
V Římě jsem plakala, ty první dva dny; teď jsem jen velmi znuděná a úzkostlivě toužím znát pravdu.
Tato příhoda je velice podivná. Zmizel jako zčarování — kdyby se mě chtěl zbavit, nemusel mě varovat, stačilo by prostě odejít.
Ach! Kdy se tedy dozvím pravdu!
Jsem jistá, že se mě zbavit nechtěl, jsem jistá o jeho upřímnosti... a přece — Bože! — jaká nejistota!

Poznámky

Pozn. překl.: Marie obrací slavné rčení „Viz Neapol a zemři" z předchozího záznamu — nyní ji spatřila a může potvrdit: ano, je krásná k zalknutí. Proměna otřepané fráze v prožitou zkušenost. ↩
Pozn. překl.: Accademia — výlučný neapolský šlechtický klub, obdoba pařížského Jockey-Clubu či nicejského Cercle Masséna. Členství bylo vyhrazeno titulované šlechtě. ↩
Pozn. překl.: Altamurův otec byl bankéř — nikoli šlechtic — což v Mariiných očích náhle učinilo celé odpoledne společensky kompromitujícím. ↩
Pozn. překl.: Marie používá anglické slovo „plobster" (zkomolené „lobster") jako ironické označení pro skupinu obdivovatelů a nečinných mladíků z vyšší společnosti. ↩
Pozn. překl.: „Petruccio" — zdrobnělina jména Pietro; zde typové označení pro zahálčivého mladého šlechtice. ↩